triatlet
diskuze u autorů
Nejdřív jsem viděl film Hodiny, který mě okouzlil. I díky filmu jsem se snáze orientoval ve stejnojmenné knižní předloze.
Domov na konci světa považuji za nejpovedenější. Filmová podoba (Tři do páru) není špatná, ale je částečně okleštěná.
Vyhovuje mi střídání vypravěčů. Líbí se mi, jak autor dokáže zachytit dobovost. Nezklamaly mě ani knížky Tělo a krev a Za soumraku.
Sněhová královna se mi zdá hodně úvahová.
Když jsem studentům vyprávěl o Hodinách, tak jsem řekl, že závěr je překvapivý. To pak následující hodinu zopakoval i jeden student u zkoušení. Tak jsem se ho zeptal, jestli ho taky překvapil. "Já to neviděl, ani nečetl. To jste říkal vy," zněla odpověď. :-)
V lednu 2018 zzlatý založil diskuzní vlákno První čtení - https://www.databazeknih.cz/diskuze/diskuze-o-knihach-7/prvni-cteni-3951/str-1.
Neupřesnil ovšem, že se tam musí adorovat knihy pana Zdeňka Železného a popudlivě reagoval na jakékoliv srovnání s jinými autory.
O nekritičnosti autora svědčí komentáře k jeho vlastním dílkům:
https://www.databazeknih.cz/knihy/prapovesti-nase-s-trochou-vtipne-kase-175069
První knížku od Jodi Picoult jsem přečetl díky doporučení studentky někdy před pěti šesti lety - Nejsem jako vy. Zaujal mě pohled na autismus.
Následně jsem četl Je to i můj život - mnohem lepší než filmové zpracování.
Doma vlastníme i Desátý kruh (literární aluze a komiks pro mě byly trochu náročnější), Vlka samotáře, Čas odejít (motiv přírodovědců je parádní), Vypravěčku, Velké maličkosti a obě "dívčí" knížky - Lásku mezi písmenky a Lásku mezi řádky.
Když jsem Vypravěčku doporučoval kolegům - češtinářům, měl jsem trochu obavy, jak knížku přijmou. To, že teď dostávají knížky od Jodi Picoult jako dárky, dokazuje jejich nadšení.
Je bezva potkat maturanta s Vypravěčkou, ke které se dostal díky doporučení rodičů.
Jodi Picoult je skvělá vypravěčka.
22.9.2013 jsem se zúčastnil autorského čtení v jihlavské čajovně. Čtení veršů Milana Sochory doprovázely zpěvem Klára a Markéta.
V textech Milana Sochory se zrcadlí kus Petrkova, kde žije, kus reynkovského ducha.
V závěru sbírky Jiří Reynek píše: "Chceme-li nalézt klíč k cestě Milana Sochory, pak je dobře trochu nahlédnout do rámce a prostředí Milanova rodného světa. Je to svět, kde je zachováno mnoho z časů minulosti, milý kout zabydlený domácí zvířenou, kterému vévodí nádherný starý javor uprostřed dvora."
Václava Beránka jsem měl možnost poznat na slavnostním křtu jeho prvotiny Když přijde Láska... Dokázal pohotově reagovat na průvodkyni slavnostním večerem Lenku Schreiberovou, herečku Horáckého divadla.
Při křtu, který proběhl 14.11.2017 v Divadelní kavárně Horáckého divadla, přednášeli verše Václava Beránka herci Stanislav Gerstner, Petr Soumar a Josef Kundera. "V jejich podání to je tisíckrát lepší," komentoval autor sbírky.
Výše uvedený životopis převzatý z wikipedie si snad zálohuji :-)
Pobavilo.
Cimrmanův potomek?
"Jehly, špičky, sochory a kůly
stesal
skoval
zostřil
sebral
kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel
Borovský Havel."
Uvedený epigram dokazuje, že Karel Havlíček Borovský měl obrovský dar - jednoduchou formou, pomocí pár slov jasně vystihnout myšlenku.
Za svůj poměrně krátký život se zapsal nejen do dějin české literatury, ale i do politiky.
Také jeho rozsáhlejší skladby (Křest svatého Vladimíra, Král Lávra a Tyrolské elegie) fungují i v podobě fragmentů.
"Pro nic za nic robotovat -
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu,
že mu na ni seru." (Křest svatého Vladimíra)
Líbí se mi písnička Jaroslava Hutky, v níž vedle sebe staví Karla Havlíčka Borovského a Václava Havla.
S příběhem Pana Doktora jsem se seznámil díky knize Poslední cesta .
Jsem zvědavý na filmové zpracování (Andrzej Wajda, Agnieszka Holland 1990).
Zajímalo by mě, ve které knize je hrdina, podle něhož si Henryk Goldszmit zvolil pseudonym.
A rád si přečtu obě knihy Janusze Korczaka, které vyšly v češtině.
@nightlybird - Však je po něm v Praze pojmenovaná ulice. 2x navštívil Československo, kritizoval nástup nacismu.
Původně jsem chtěl hodnotit knihu - Posel hydrometeorologického ústavu (https://www.databazeknih.cz/knihy/posel-hydrometeorologickeho-ustavu-to-jeli-dva-ve-vlaku-357162), ale má vyjít až příští týden.
Koupil jsem si ji dnes na 27. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.
V den, kdy v Česku xenofobie a oligarchie zvítězila nad demokracií.
Moje cesta ke knize byla absurdní. Stánek Grada jsem poprvé minul. Byl totiž "utopený" v davu chtivých sběratelů selfíček s Jiřím Kajínkem... Nakonec jsem stánek Grady našel a koupil jsem si milý, laskavý a jazykově hravý Svěrákův dvojkousek. Zdeněk Svěrák v úvodu popisuje, jak rozhlasová úprava byla zakázaná, protože režisér Jan Fuchs byl na černé listině.
Zdeněk Svěrák pro mě bude symbolem člověčenství, humoru, laskavosti a rád si poslechnu jeho příběhy, podívám se na filmy podle jeho scénářů a přečtu si jeho texty.
"S jedním uchem naveselo a s druhým nasmutno." Poslední věta povídky
S jedním uchem naveselo ze souboru Miluj mě víc (https://www.databazeknih.cz/knihy/miluj-me-vic-40429).
Audioverze v podání Zdeňka Svěráka se neoposlouchá, stejně jako se neokoukají filmy podle předloh Petra Šabacha (Šakalí léta, Pelíšky, Občanský průkaz, Pupendo, U mě dobrý).
Kolem roku 2002 jsem četl několik Šabachových povídek a u některých jsem se hodně nasmál. Jeho styl vypravování je vtipný. V jednom rozhovoru vzpomínal, že se ho jako školáka nějaký soused zeptal, jestli je od Šabachů. Když přitakal, tak na něj (na dítě vojáka z povolání) soused plivl.
Televizní seriálová dvojice - Sága a Martin (https://www.youtube.com/watch?v=Z2TyzFBt0mQ) - kterou Michael Hjort s Hansem Rosenfeldtem stvořili, je mi sice trochu bližší než parta kolem Torkela, ale stejně jsem si Sebastiana a jeho "přátele" oblíbil.
V roce 2015 jsem na doporučení koukl na 2. řadu seriálu Most. A zcela jsem propadl jeho atmosféře.
Během roku jsem viděl i 1. a 3. sérii.
Před Vánoci 2016 jsem objednal úplnou náhodou (líbila se mi anotace) knihu Poslední zkouška. Když jsem viděl, že na obalu je informace "od autorů scénáře seriálu Most", bylo jasné, že se bude jednat o společný dárek :-)
Začal jsem číst 5. dílem, takže jsem pak od 3. dílu věděl vývoj jedné z postav.
Celá série je čtivá. 2. - 4. díl jsem přečetl během necelého měsíce. Občas jsem si říkal, jak by vyšetřovala Sága s Martinem (dvojice ze seriálu Most).
Jsem zvědavý, jestli bude pokračování a jak naváže časově, vzhledem k tomu, že děj od 1. do 5. dílu se odehrává během jednoho roku. Ale poslední věty
5. dílu naznačují, že by případné pokračování mělo mít (asi) nějaký odstup. Nedovedu si představit, že by parta kolem Torkela a Bergmana začala vyšetřovat nový případ po dvou třech měsících.
Poprvé jsem četl knížku od Jiřího Hájíčka někdy kolem roku 2009. Na doporučení jsem si půjčil Selský baroko. Příběh mě nenadchl, styl mi přišel místy povrchní.
Po letech (r. 2014) jsem si půjčil Rybí krev. A byl jsem naprosto nadšený, jak autor dokázal zachytit dobu. Blízké mi bylo i to, že jsem na sklonku 80. let taky studoval v Českých Budějovicích.
O rok později jsem přečetl Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. A užíval jsem si další mozaiku Hájíčkových příběhů.
Letos jsem nejdřív přečetl Zloděje zelených koní. Kdybych je četl před 15 lety, možná bych nebyl tak nadšený, ale vzhledem k tomu, že jsem se s Hájíčkovým stylem spřátelil, tak jsem si vyhledával kouzelné pasáže uprostřed zmaru hlavní postavy.
Dešťovou hůl jsem přečetl na jeden zátah. Podobně jako Rybí krev je to příběh, který je sice všední, ale zasáhne.
Všechny knihy Jiřího Hájíčka vybízejí k vlastnímu bilancování.
Chci se znovu vrátit k Selskýmu baroku a jsem zvědavý, jak ho budu vnímat s odstupem času.
Viewegha jsem dlouho bral jako autora knih, které se hodí na dovolenou. Dobře se čtou, autor vykreslí současnost, občas i pobaví. Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa i Báječná léta s Klausem nebo Účastníci zájezdu považuji za zdařilé.
Na rozdíl od některých intelektuálů jsem autora nepřehlížel, na jednom semináři nám vysokoškolský odborník na literaturu dokonce vyzdvihl Vieweghův přesah z knih do života (v podobě kamene z Chorvatska, který se v objevuje v Báječných letech).
V poslední dekádě mi čím dál víc vadilo, jak Viewegh na jedné straně kritizuje bulvár a na druhé straně se dokáže rok co rok prodat - v MF Dnes pravidelně info o knize, další den rozhovor s autorem, další den recenze na knihu...
Definitivně jsem Viewegha zavrhl po besedě, kde sice vyzýval k otázkám, ale pokud se někdo zeptal na konkrétní věc, neodpověděl. A nabubřele prohlásil, že v české literatuře za posledních deset let nenajde ani deset knih, které by byly lepší než ty jeho...
Na závěr si dovolím citaci z článku "Dvě literární postavy a Michael Viewegh" od Jiřího Kratochvila - Respekt (27/1996):
- reakce na knihu Účastníci zájezdu, dialog figur jménem Petrescu a Max - skrze první promlouval Kratochvil, skrze tu druhou se vciťoval do Viewegha
"A tak, Maxi, veden svými radary, cílevědomě pádlujete do věku videokultury, a mám vás snad přesvědčovat, že tam pádlujete hluboko pod laťkou svého talentu? (...) Vaše jedinečná schopnost lovit skutečnost do sítě jazyka se už začíná v Účastnících měnit na pečlivé animování a kolorování. A za chvíli už ztratíte zájem vegetovat ve stále se zužujícím prostoru literatury a ze spisovatele se stanete scénáristou a hvězdou videokultury. A nebo se mýlím?"