Bonda diskuze u autorů

„Déšť prší po šerých svačinách“ – tenhle autorův verš se mi před lety zakousl do hlavy a pořád v ní vězí.

Prázden život, za ním tma,
pozadí se v temnu šklebí – –
a já hledám stopu tvou
na krvavém zimním nebi.

A já volám jméno tvé,
když se večer šeří v houšti,
a jen dutá ozvěna
odpovídá hlasu v poušti.

Počasí

Lidé si myslí, že je to jenom takové náhodné rozvržení počasí, snad podle mraků nebo co. Nevidí, že po silnicích všech kategorií jezdí zelená auta a v každém městě i vesnici z nich vystupují panáčci v oranžových úborech, kteří mají na triku počasí. Nejenže mají na triku nakreslenou mapu oblačnosti, ale navíc – pro ty blbější – i číslo, které určuje teplotu. V Rumburku vystoupí panáček v tričku –15 a je tam –15°C, to se dá lehce ověřit. Tak na to jsem přišel, protože nikdy nespím.

(http://www.czechlit.cz/autori/linhart-patrik/author.ukazky/?sampleId=855)

Krása jest nejvznešenější zjev v životě lidském. Jest to klíč k nejuzavřenějším srdcím, klíč k pokladům ducha, klíč k oné uzavřené knize, z níž člověčenstvo od pravěku čerpá své moudrosti, klíč k oné schránce, v níž věčné plá světlo, na němž rozžehá svět pochodeň osvěty.

Potud, pokud jest krásno pozemským zjevem a lidským výkonem, měnívá se ponětí o tom, co jest krásné, i dobou i vkusem, ano každý národ, každý věk, každé plémě lidské mívají své zvláštní názory o tom, co jest krásno. A přece jest toto kouzlo světa v hlavní podstatě své jedno a totéž.

Čistá krása působí stejnou měrou jak na divocha, tak i na člověka duchem obdařeného a rozumem pokročilého.

Vzorem věčné a nezměněné krásy jest nám božská příroda. Úchvatný východ slunce, hvězdnaté nebe, nebetyčné vrchy, zelená údolí, květiny poseté lány stejnou měrou působí na lidstvo všech věků, národů i ponebí.

Tak bezprostředně a účinně působí ryzí krása, božství seslané nám pro útěchu a pro oblažení.

Ona zachvátí, roznítí a přinutí člověka, by se ji kořil a ji velebil.

Paprskem její vnikne do srdce, osvětluje i nejtemnější záhyb jeho a člověk nepřemítaje pije z čistého zřídla rozkoší. Požitek rajské této chvíle, která podobá se jaru, kdy nebe rozsévá po zemi své květy vzácné, neporušuje ani rozum, tento věčně reflektující průvodčí duše, svým hloubáním, pitváním a měřením.

Setba nebeská padá tu přímo do srdcí a do duší lidských, které oblažuje a povznáší.

In Přednášky spolku Domácnost (Česká kuchařská škola), č. 2. F. Šimáček, Praha 1888.

Ale dokázat, že jsem už tehdy tušil a říkal, k Bohu že lze dospět jediné důsledným zoufalstvím, totiž zoufalstvím, jehož žádné chlácholení neobelstí a na jehož konci se tomu, kdo šel zatvrzele, otvírá propast světla, kam stačí pak už jen střemhlav se vrhnout, a pomstil jsem se všem, aniž jsem po pravdě byl na skutek tak nepěkný aťsi jen pomyslil. A já bych dokázat mohl. Ale nač smlouvat aťsi jen o tom? Je tolik, tolik lidí, kteří se svým zoufalstvím vychloubají; kéž jim slouží. Mně stačí milovat vše, totiž milovat se zavřenýma očima, před nimiž tančí duhy v kruzích stále širších a širších. Mně stačí ruka, již mi podává tvor jediný jeden, skloniv hlavu, abych neviděl, že slzí, zatímco v úsměvu, který chystá a jehož neuzřím jinak, než stav se nepojmenovatelným veškerem, Bůh hněte manu, které neokusí já.