Zvuky probouzení
Petr Třešňák , Petra Třešňáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/437803/zvuky-probouzeniSvyaXS-qXU-.jpg
5
176
42
Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vnitřním vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Rodiče dnes čtrnáctileté Dorotky čtivou formou reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu a sebepoškozování. Text, v něž se prolíná perspektiva otce a matky, střídá vyprávění o každodenních situacích s psychologickou a spirituální reflexí.... celý text
Přidat komentář
... velký obdiv manželům Třešňákovým. Jejich příběh znám z Dětí úplňku. Přeji hodně sil
Silná kniha psaná krásným jazykem. Jen mi trochu vadila snaha vytěžit dojetí a životní moudro z každé situace. Ale před oběma rodiči klobouk dolů a hodně sil.
"Takže jedna zpráva, kterou vám realita postižení vašeho dítěte bude od prvních chvil šeptat do ucha, zní: Vítejte v zemi nechtěných. Právě vás vysadili z letadla a sebrali vám cestovní pas. Všichni vás budou nejprve litovat a časem i obdivovat, jak "to zvládáte". Budou dodávat, že oni sami by to nikdy nezvládli (přeloženo: zvládli, ale jsou moc vděční, že to zvládat nemusejí). Ale taky se vás budou někde hluboko uvnitř trochu štítit. Jste připomínkou toho, že život se může ošklivě zvrtnout."
Je obdivuhodné, jak se manželé Třešňákovi dokázali "pobít" s nepřízní osudu a dle knihy mají obrovské štěstí na přátelé, kteří jim pomohli a pomáhají.
Zvuky probouzení jsou vlastně kniha především terapeutická, určená primárně pro rodiče a další příbuzné, kteří se s diagnózou autismu setkají. A jako taková je nesmírně cenná a vlastně i poměrně unikátní. Osobně si nesmírně vážím otevřenosti obou manželů, autorů. Text knihy jde až do krajnosti, autoři se nebojí přiznat že mnoho věcí neumí nebo nevědí. Otevřeně popisují své tápání, omyly, chyby... Jestli můžu i něco poněkud vytknout, místy mi text připadá jaksi "ukecaný", zvláště tam kde se mluví o spirituálních otázkách. Ale chápu že tohle jsou obecně obtížně slovy popsatelné oblasti. Taky s tím občas bojuju... Celkový dojem: 90%
Upřímná výpověď rodičů o životě s autistickým dítětem. Kniha ukazuje v jakém stavu je v některých příkladech české zdravotnictví v oboru dětské psychiatrie. Kniha která ukazuje, že v tomto státě přístup k rodinám s postiženými dětmi není zcela dostačující. Doporučuji shlédnout dokument, o kterém se v knize píše- Děti úplňku.
Silná kniha. Obdivuji lásku, statečnost a vytrvalost manželů Třešňákových. Jejich životní cesta s Dorotkou je určitě nepředstavitelně náročná. Jsem jim vděčná za zprostředkování jejich zážitků touto knihou. Díky.
Výborná kniha, hodně silná a hluboká...snad jediné, co mi přišlo trochu škoda je to, že tam není větší podíl textů od paní Třešňákové. Zajímalo by mě, jaké to pro ni je, být psychoterapeutka a zároveň mít doma dceru s tak náročným postižením. To si vůbec nedovedu představit, že člověk v práci řeší těžká témata s klienty a doma si nemůže "odpočinout" v běžném světě...
Četla jsem jako rodič,zvuky probouzení hrdinky v knize a zvuky naseho probouzení jsou stejně bolestivé,rušivé,posilující,obohacující...obdivovala jsem bezpodmínečnou lasku,chápala zvíře v nás,plakala i usmívala se s autory,tohle se nedá představit, jedině žít.
Poklona autorům. Většina lidí si to vůbec nedokáže představit.Když mám zdravé děti a řeším běžné životní věci, pak pouze stačí přečíst tuto knihu a začnete myslet jinak.
Co cítí a jak přemýšlejí rodiče při péči a výchově těžce postižené autistické dcery? Na to odpovídají "Zvuky probouzení" manželů Třešňákových.
Kniha je dobře napsaná a hlavně tématem mimořádně působivá. Každý komentář od člověka, který neprožívá totéž, se mi zdá nepřístojný. Proto se omezím na poděkování autorům a všem ostatním čtenářům se zájmem o toto téma moc doporučuji.
Téma autismu mě vždy zajímalo... Není to nic milého, ale jelikož jsem se s autistickými lidmi v životě několikrát setkala, tak můj zájem nelze tak nějak zastavit... Po dokoukání dokumentu Děti úplňku jsem si přála vědět o dětech více... A pak Dorotka dostala svůj příběh a díky karanténě jsem jej úplně minula... Naštěstí si ke mně našel cestu a já nelituji... Četla jsem ji pomalu, četla jsem ji dlouho, ale myslím si, že ve mně zanechala to, co měla... Silné a nezapomenutelné čtení...
Děsivá kniha, jíž by neměl číst nikdo, kdo se chystá mít dítě.
Ano, jak psal otec, glorifikuje si činy, jakými je třeba kradení dudlů batolatům, kradení zmrzlin jiným děckám apod., a to hodně.
To, že tohle dělá, sice nikdo nezmění, ale ne, neznamená to, že je NĚŽNÁ.
Souhlasím s uživ. : douchová : Také jsem četl se zatajeným dechem. Je to výborná kniha z oblasti "hraničních lidských zážitků", ale je potřebí mít taky odvahu se do textu "položit" a "vytěžit" z něj pro sebe cos pozitivního, což sice jde, ale je to těžké. Upřímně: přesně z těchto důvodů - v předtuchách - jsem to nerisknul a rozhodl se nemít děti. Mně to za to riziko nestálo. Na adresu manželů Třešňákových bych poznamenal, že jsou to velmi stateční, upřímní a odvážní lidé. To, co popsali ve své knize, bohužel koresponduje s mými zkušenostmi s mimořádnými a dlouhodobými stavy traumatizujících experiencií. Taky jsem neunikl. Ale to je úplně jiná historie. Já mám takové vlastní pojmenování pro knihy tohoto typu: "lidské snímky". Protože snímají (otiskují) to hluboce lidské v nás, a také protože přeneseně z nás "snímají" veškerou vinu za věci minulé, současné i příští, neboť podle mého názoru vina jako samostatný fenomén neexistuje (vždy se s boční falší váže na tzv. "provinivšího se"). Naprosto nikdo nenese vinu za postižení Dorotky, protože "žijeme ve vesmíru, kde se může stát komukoli cokoli zcela bezdůvodně" (Stanislav Grof). Přeji Petrovi a Petře Třešňákovým, aby potenciál svých životních příběhů "zúročili" jak v osobním životě, tak i počinem, který bych uvítal co nejradostněji: Kdyby za pár let napsali stejně výživnou a skvělou knihu, jako je tato. Moje veliká poklona patří Petře a Petrovi, ale hlavně Dorotce...
Velký respekt k lidem, kteří tím procházejí.
Četla jsem se zatajeným dechem...
Vyjadřovat se k tak niternému a osobnímu textu, který vyznívá částečně jako otevřená náruč připravená obejmout každého, kdo se ocitl ve stejné situaci jako autoři, a částečně jako terapeutické psaní, mi přijde dost chucpe.
A tak zůstanu u toho, že je skvělé, že se ozývají hlasy, které otevřeně mluví o tom, že autismus není jen "my spot", "tapiokový pudink" a "horká voda opařila dítě", že to může být taky solidní peklo, které neizoluje ve vlastní hlavě jen člověka poruchou stiženého, ale i všechny jeho nejbližší. Musí to být nesmírně těžké. Nesmírně.
Tohle nebyla kniha pro mě.
Obrovský respekt rodičům Dorotky a jí podobných (viz dokument Děti úplňku), ale já se prostě na tyto děti nedokážu dívat a vidět je jako krásné, zakleté, výjimečné, které náš život obohacují... Chtěla bych, ale nejde mi to.
Autismus je zákeřná "věc". Žádné vyšetření ho předem neodhalí, narodí se vám zdánlivě zdravé dítě a po pár měsících se vám život obrátí vzhůru nohama... Nemáte žádnou možnost volby... Obchází mě úzkost jen si to představím!
Znovu jsem si připomněla, že odpověď "To je jedno, hlavně, ať je zdravé" na otázku "A chcete radši holčičku nebo chlapečka?" NENÍ KLIŠÉ, ALE SVATÁ PRAVDA!
Vyprávění rodičů o své dceři s těžkým autismem, o otázkách, které je napadali, o pochybách, které měli, o duchovních aspektech, se kterými se setkali a o lásce ke své dceři. Úžasně napsané.
Na narození dítěte s autismem není nikdo připraven a přijmout tenhle fakt trvá, je to cesta plná obav, nadějí, zklamání, drobných radostí...a za tím vším musí být nekonečná láska k dítěti. To oba rodiče Dorotky mají. Zkusili pro zlepšení stavu dcery mnohé, od seriózních věcí až po méně či málo uvěřitelné, že by mohly fungovat a stejně je největší Dorotčino štěstí, že se narodila právě jim, lidem, kteří to nevzdají a hlavně do fungující rodiny. I když to veselé čtení není, čte se to dobře a je příjemné zjištění, že ani Dorotka není lidem lhostejná a chtějí pro její lepší život udělat co nejvíc.
Děkuji, že jsem si tuto knihu o VÁS mohla přečíst. Vždycky je pro mě nejvíc, když jsou to vlastní zkušenosti a prožitky, které obohatí můj život. A musím říct, že vaše kniha obohatila, že jsem popřemýšlela sama nad sebou a to díky Dorotce. Cítím vděk.