Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
627
184
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Tohle bylo tááák dobré! Je to moje první setkání s Delphine a jsem nadšená. Asi to bylo i tím pro mě blízkým tématem, kniha mi opravdu "sedla". Pracuji sice jako psycholožka s dětmi, ale jak je i v knize psáno, staří lidé jsou také jako děti. Téma stáří a umírání je mi blízké, už během studia psychologie mě to k němu táhlo. Vzpomínám na hodiny neuropsychologie, kdy jsme se o lidech s afázií učili.
Někdo si zde stěžoval, že kniha je krátká, taková uspěchaná. Jenže tak to prostě je. V jednom stádiu afázie dojde do takového bodu, že se ocitnete ve vozíku na horské dráze, která už vede jenom dolů a záleží na vás, jestli si zakryjete obličej a odevzdaně počkáte na konec, nebo zvednete ruce nad hlavu a budete si užívat vítr ve vlasech.
Jednohubka na jeden večer.
DdV jsem naposledy četl před lety a po Vděku jsem sáhnul tak nějak automaticky, s tím že se nespletu a měl jsem pravdu.
Osobně mi přijde nejsilnější první strana, za níž se už jenom rozprostírá krásný hořkosladký příběh o stáří a vděku.
Vděk .... nejkrásnější pocit.
... Kdy jste naposledy poděkovali životu samotnému?...
Mám z toho trochu rozporuplné pocity. Námět a ústřední téma bylo dobré, ale to zpracování mi uplně nesedlo. Bylo to příliš krátké a takové nějaké "ploché". Přišlo mi že to autorka už už potřebovala vydat a je to škoda, protože kdyby si s tím trochu více pohrála a šla trošku více do hloubky bylo by to určitě ke prospěchu. Možná je to tím, že jsem v poslední době četl knihy hrubší (cca 400 a více stran) a tohle mi prostě strašně rychle zmizelo, nevím, ale asi jsem od toho čekal trošku více.
Ale ať nejsem jen kriticky nastavený...zcela jistě musím pochválit překladatelku, která musela najít ty správné podobně znějící slova a také některé momenty v knize byly podnětné a přemýšleníhodné.
Příjemná knížka, která mě neurazí/nenadchne. Taková 160 stránková jednohubka. Četlo se to hezky.
Moc jsem se na knihu těšila. Už jen z hodnocení zde na DK jsem si představovala, jak se střídavě budu usmívat a dojímat se a jak mě kniha vezme za srdce a dlouho po jejím dočtení o jejích nastolených otázkách budu uvažovat, přemýšlet a převracet je ze všech stran. Už jen kvůli tomu, že jsem v podobné situaci, jsem doufala, že mi kniha ukáže jistý směr, jakým bych se mohla v komunikaci vydat. Bohužel, nic z toho se nestalo. Příběh měl velký potenciál a možná, kdyby kniha měla více stran, budu spokojená. Za mě to bylo ploché. Hlavní postavy příběhem proplouvaly a pořádně jsme je nepoznali. Miška měla být neobyčejná žena, ale na mě tak nepůsobila, protože neřekla nic, co by mě dostalo do kolen. Pracuji se starými lidmi a podobné příběhy slyším často, možná proto mě to nezasáhlo, ale myslím, že to jen nebylo dotažené do konce. Příběhy všech 3 hlavních postav mohly být mnohem více rozvedeny. Mně zde chyběly emoce a když přišel konec, přišlo mi to jako utnutí v půlce. Je mi to líto. Jsem zvědavá na další knihy autorky, tohle byla od ní má první, ale rozhodně jí chci dát ještě šanci.
Tohle byla první kniha, kterou jsem od autorky četla a měla jsem poměrně vysoká očekávání, jelikož je u nás velmi vychvalovaná a nezklamala. Delphine de Vigan píše velmi čtivě a umí vás vtáhnout do příběhu, který se zaměřuje hlavně na psychiku postav, která je opravdu dobře zpracovaná. Rozhodně plánuju přečíst i další knihy autorky.
Kratičká povídka o stáří a o konci který následuje. Bohužel stárnutí se nevyhneme, čeká nás to všechny a každý z nás si ve skrytu duše přeje, aby zemřel důstojně, nejlépe ve spánku. Když si to člověk bude hodně přát, tak se to určitě splní, ale o těhle věcech by se mělo přemýšlet až na samém sklonku života.
Velmi dojemný a citlivě zpracovaný příběh o stárnutí, lidskosti a vděčnosti. Tak smutný a přece tak krásný. V úžasných citlivých dialozích se autorce podařilo poskytnout náhled do poslední fáze života, plné důstojnosti a hodnoty, ale také obtíží a strachu. Na druhou stranu nás vyzývá, abychom se zamysleli nad skutečnou vděčností, projevili uznání, vyjasnili věci, než bude pozdě.
Tento román je poselstvím lásky a naděje.
To jsem se zas dojala. Nikoli pateticky, ale tak jako lidsky, nad osudem, co potká prakticky každého z nás.
Psát o stáří takhle lyricky, ale zároveň realisticky, protože od začátku čtenář ví, jak to skončí, to umí snad jen de Vigan. Opět mě překvapila, asi jako u každé její knihy.
A lingvistická strana knihy je absolutně excelentní.
Kniha má ještě jednu přidanou hodnotu, kdy správný sociální pracovník nebo kdokoli, kdo pracuje rád se seniory, se v knize musí najít. Stejně tak se v knize najde každý, kdo doprovázel seniora na jeho poslední cestě. A pokud to byl milovaný senior, o to se čte kniha autentičtěji.
(Můj dědeček měl po mozkové příhodě vidiny a slyšiny - po nočním stolku mu lezly bílé myšky, protože uklízečka v nemocnici nechtěla uklízet a byla líná, a navíc byl přesvědčený, že ten mladej ženatej doktor každý večer za závěsem przní sestřičku a nevšímají si pacientů. Svým způsobem ty historky miluju, ačkoli jsou smutné a jde o stejný princip, na kterém de Vigan postavila Mišky nemoc.)
Ač je kniha útlá, řekne toho tolik! Neskutečná hra se slovy místy až pobaví, byť situace je neveselá. Přesto z knihy číší naděje.
"Kam mizí slova,
vzpurní zrádci,
dezertéři
staré bárky
před ponorem?
Kam mizí slova,
naše plachty,
naše kotvy,
spásné kruhy
v čase zhouby?"
(La Grande Sophie)
Úvodní báseň z knihy velmi výstižně definuje ústřední téma příběhu. Příběhu o ztrácení slov, společně se ztrácením se ze života. O stárnutí, odcházení a vděčnosti. O mimořádné síle slov.
Knihy si většinou nevybírám cíleně. Obvykle ke mě přicházejí samy, svou cestou a v čase, který uznají za vhodný. Za poslední měsíc je to již druhá kniha na téma stárnutí, nemoci, chátrání těla i myšlení, odcházení.
Zatímco Úterky s Morriem mne lehce pohladily a zanechaly ve mě tichý pocit klidu, Vděk mne objal jako mohutný říční proud emocí a unášel mně skrze ostré výčnělky myšlenek, pohoupal mou duši v klidnějších vlnách soucitu, potopil mne v hlubinách výčitek a vděčnosti, až mě zmáchanou, znavenou a omletou říčními oblázky zanechal na kamenité pláži plné slunečních paprsků.
Delphine de Vigan to umí. Umí vdechnout do slov to podstatné, zachytit nepolapitelné.
Děkuji.
Když jsem přečetla první věty, viděla jsem to hodně skepticky, ale nějakým záhadným způsobem jsem knihu nedokázala odložit a za 2 hodiny měla přečteno. Možná je tohle přesně ta kniha, která by měla být součástí povinné četby ve škole. Náročné to není, ale přinutí vás to se hodně zamyslet.
…Stárnout znamená naučit se ztrácet...…….
I o smutných věcech se dá psát krásně a s citem....tato knížka je toho důkazem.
Jestli bude tento komentář obsahovat spoilery je diskutabilní. Když píšu své hodnocení, nikdy přesně nevím, co do něj dám, i když mám nějakou přípravu. Všechny níže uvedené popisy vám/nám něco z knihy představí. Stejně jako když jsem chodila do nemocnice jako dobrovolník ke starším lidem, kteří po úraze rehabilitovali a z vyprávění, které jsem zažila od svého dědy jsem si potvrdila, že občas jsou to bláznivý starečkové ale mnohdy jejich vzpomínky jsou nedoceněné. Chce to jen tak nezaujatě poslouchat. Nenastavit hned tomu všemu mladé vědomí a mylšenku toho, vždyť dnes je to už dávno jinak. Mnoho věcí zůstává stejných (například v mezilidských vztazích).
Knihou se částečně prolíná nejen péče o seniory v domovech ale téma dávných rodinných vazeb nebo také postupná ztráta kompetencí k vlastní osobě.
Odeon výborně zpracoval celou knihu, od volby překladatelky až po návrh obálky knihy. Vděk má černo červenou barvu. Vděk je květina. Rozkvétá a odkvétá s mnoha dalšími aspekty. Stejně jako v knize jistě cítila i Miška v době, kdy se musela skrývat vděk, na který zapomněla a který jí vykvetl ve stáří s přicházejícím odchodem. Hra se slovy autorky i překladatelky je svůdná, nikoli však snadná.
Krátký popis, jak De Vigan vidí péči o seniory: " Tak tohle tě tedy čeká, MIšulko: malé krůčky, malé porce, malé svačinky, malé vycházky, malé návštěvy. Změnšený, omezený život, zato dokonale nalinkovaný."
Osobně s vděkem nemám problém. Děkuji říkám ráda. Mám za to, že by měl člověk vědět, kdy jsem ráda, že něco pro mě udělá, něčím mě podpoří, něco mi usnadní. Děkuji používám intuitivně.
Sama o svém stáří přemýšlím, o mém nalinkovaném životě a ráda čtu témata spojená se stářím protože je nutné vědět o nějaké inspisraci v případě, že se dožiju tolik co tady v románu, MIšulka.
"Já ti chci říct jen jedno a pak zvolíš rozhodnutí: právě na tomhle záleží, na tomhle ze všeho nejvíc.
Na čem?
Že jsem se poprvé v žitě začala stárnout o někoho jiného, chci říct, jiného než já. Víš, Marie, tím se totiž všecko mění. Že máš strach o někoho jiného, o někoho jiného než o sebe. A ty máš tuhle obrovskou šanci."
Síce knižka pôsobí celkom jednoducho a priamočiaro, avšak aj vďaka doslovu som si uvedomil, že téma a príbeh išli hlbšie ako by sa na prvýkrát zdalo. Autorka opäť nesklamala a ponúkla zmysluplné čítanie.
Díky autorce za tuhle útlou, přesto hutnou knihu! Díky překladatelce Alexandře Pflimpflové za naprosto skvělý překlad - překladatelsky musela být tahle kniha nesmírně náročná!
Melancholická knížka, která i přes těžké téma "vytrácení" (slov - a s nimi i celé lidské bytosti), dokáže pohladit po duši. O tom, jak je důležité se starými lidmi nejen mluvit, ale víc je vnímat, obejmout a pochopit. Krásně to přede mnou shrnula Osice, její komentář mě dojal, protože podobně to probíhá i jinde... Škoda, že v současné době jsme k takovému bezdotykovému, umělému prostředí vůči ostatním směrováni i různými zákazy a příkazy. Lidé už si nepodávají ruce. A o vděku, o tom opravdovém vyjádření vděčnosti, ani nemluvě - ten se vytrácí postupně, stejně jako Mišce slova. A co potom, až se vytratí úplně? Smutné, přesto - naděje je v každém z nás, v nikom jiném.
"Jsem logoped. Pracuju se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuju s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i s těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními.
A se strachem ze smrti.
To vše patří k mému povolání.
Ale co mě nepřestává udivovat, nad čím dokonce žasnu, co mi - ještě i dnes, po deseti letech praxe - občas vezme dech, je nepomíjivost bolestí z dětství. Jako takový palčivý otisk, navzdory letům stále žhavý. Který nikdy nezmizí.
Dívám se na ty své staroušky je jim sedmdesát, osmdesát, devadesát let, vyprávějí mi dávné vzpomínky, vykládají o starých, starodávných, prehistorických časech, jejich rodiče zemřeli před patnácti, dvaceti, třiceti roky, ale ta bolest dítěte, jímž byli, je stále tady. Nedotčená. Lze jim ji vyčíst z tváře a zaslechnout v jejich hlase, pouhým okem vidím, jak jim tepe v těle, v žilách. V uzavřeném okruhu." str. 97
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Mé druhé setkání s autorkou, které mi jen potvrdilo, že ve čtení jejích knih budu pokračovat. Vděk zpracovává téma, které bylo hlavně poslední měsíce pro mě velmi osobní. Musím říct, že patřím mezi čtenáře, kterým se zpracování textu strašně moc líbilo. Oceňuji, když autor i v tak úsporném formátu dokáže do hloubky popsat emoce, což se tu více než povedlo.