Taiko
Eidži Jošikawa
Píše se konec šestnáctého století. Feudálním Japonskem zmítá nelítostná a zdánlivě nekonečná občanská válka, zemí se sem a tam valí armády a císař v Kjótu již nedokáže nastolit pořádek. Sjednocení Japonska pod nadvládou jednoho rodu je cíl nesmírně ambiciózní, a přece zcela zaměstnává několik mocných: mezi jinými i Nobunagu Odu a jeho nástupce Hidejošiho Tojotomiho, syna zchudlého samuraje. Román Taiko (titul, pod nímž je Hidejoši znám v Japonsku dodnes) je příběhem tohoto sjednocení, velkolepou kronikou mnoha vojenských tažení a politických intrik, působivou výpovědí o samurajské mentalitě a haiku o tisíci stránkách, jak o něm trefně poznamenal jeho mistrný překladatel Tomáš Hrách.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2001 , BB artOriginální název:
Šinšo Taikóki , 1938
více info...
Přidat komentář
Pro evropana překvapující chování samurajů a Japonska vůbec. Zážitek ohromný. Ještě teď na to vzpomínám. Tuhle knihu mi těžko přebije, nějaká jiná.
Skvělý příběh,velmi obsáhlý a hodně postav,ale pokud se zorientujeme dobrá četba.
Varování budoucím čtenářům:
Japonskou duši nikdy nepochopíte. Samurajové často brečí a provádí seppuku. Naštěstí je jich hodně. Jejich jména si nikdy nezapamatujete.
Vynikající románový životopis Hidejošiho Tojotomiho, podivuhodného japonského politika a generála. A také dějiny Japonska druhé poloviny 16.století.
"Byl malý a vyhublý. Když se opil, choval se a tvářil jako opice. Také Nobunaga ho bez zvláštního taktu nazýval Saru (Opičák) nebo dokonce vypelichanou krysou. Měl prý ve velké oblibě pití a ženy a snadno si získával nové přátele. Měl velice vyvinutý cit pro lidské chování, díky kterému snadno odhadoval povahu jiných a který mu umožňoval bez větších obtíží lidmi manipulovat."
(wikipedie)
Pro mě je tato kniha takovou mojí osobní Sněžkou, protože je v ní hodně postav, která navíc mění občas svá jména. Ale i tak je to velmi zajímvá kniha, která je velmi čtivě napsaná, takže i přesto že neznám japonskou historii, mě kniha velice bavila a doporučuji všem, co se chtějí něco dozvědět o válečné strategii Japonska, tak o změnách v tehdejším Japonsku a o její kultuře.
Upřímně, dočíst tenhle epos byla docela fuška pro někoho, kdo není Japonec, nebo alespoň nezná dobře japonské dějiny a geografii :). Po první stovce stran mi začala jména postav i jména provincií a hradů nebezpečně splývat a abych si knihu mohla vychutnat, vícekrát jsem musela zkoumat mapu císařství, vracet se knihou zpět a ujišťovat se, která osoba patří do kterého rodu. Nicméně, pět hvězd si Taikó zcela zaslouží. Je to poctivá kronika jedné zásadní éry. Autor viditelně nestraní žádnému z hrdinů, popisuje děj věrně opravdu jako kronikář zaznamenávající (nepochybně skvostnou kaligrafií) den po dni, rok po roku vše, co hýbalo jeho zemí.
Již jsem četl kdejakou šílenost, ale tohle jsem po dvoustech stránkách vzdal.
Ne že by se mi to nelíbilo, ale ztratil jsem se ve jménech :(
Je to historický román jak má být, i když pro každého, kdo nemá Japonsko procestované skrz naskrz, je poněkud náročné pořád na mapě hledat všechny ty kraje ovládané jednotlivými rody, aby člověku neutekla logika příběhu. Nicméně pro čtenáře Šóguna je fajn si přečíst takhle "naživo" všechno o tom, co předcházelo onomu poslednímu shromažďování sil před bitvou u Sekigahary. Škoda, že podobných děl od japonských autorů je do češtiny přeloženo tak málo.
jedna z knih,která se čte jednáím dechem.
mistrně vylíčené poměry,doba a mentalita ...
Na rozdíl od románových příběhů Jamese Clevella reálný pohled do středověkého Japonska od prostých problémů až po mocenské intriky. Úchvatné jsou popisy bitevních scén a obléhání hradů, popis taktik velmi odlišné od těch evropských.
Rozsáhle vystavěná historická freska, jež se nečte úplně nejsnadněji, o to více vám ale dá. Výborně zprostředkovaný náhled na tehdejší kulturu, mocenské intriky, vedení války i fungování rodiny. Hidejoši vás provede celým svým životem od těch nejobyčejnějších začátků až na vrchol, díky kterému ještě dnes snad není v Japonsku člověk, který by neznal jeho jméno.
Krásný literární výlet do feudálního Japonska, ze kterého se mi nechtělo vracet.
Proč jsem mezi své nejoblíbenější knihy vybral ze všech historických knížek právě tento "kultovní" epos? Protože je to perfektně napsaná kronika našíé země a obrovská připomínka zvyků a mentality našich předků. Příběh Hidejoši je takovým "americkým snem" jen odehrávající se o něco dříve a o kousek jinde. Navíc každé dítě ví: Co když pták nechce zpívat? Nobunaga řekne: "Zabijte ho!" Hldejoši řekne: "Zařiďte, aby se mu chtělo zpívat." Iejasu řekne: "Počkejte. "
Kniha vám ukáže feudální Japonsko. Mně osobně se líbí pasáže ze soukromého života. Válečné části jsou stále to samé dokola, takže chvílema nuda. Asi proto jsem četl knihu na dvakrát. Mnohem čtivější pro Evropana jsou knihy od Jamese Clavella, takže pokud se rozhodujete a ještě jste od Clavella nic nečetli doporučuji nejdříve jeho knihu Šogun.
Jelikož jsem jako prvního nesehnala Musashiho, pustila jsem se do tohoto příběhu. Ačkoli jsem místy téměř usínala, protože jsem často četla až do absolutního odpadnutí, kniha mi podala informace o jedné hodně důležité kapitole japonských dějin - období, kdy několik významných mužů v podstatě sjednotilo Japonsko. Nezdá se vám, že si zapamatujete více informací o reálných událostech, když o nich čtete v beletristické podobě?
Ačkoli jsem na Taiko místy dostávala vztek, chtěla ji vrátit do knihovny, schovat pod postel nebo někam dozadu do skříně, dočetla jsem. Spokojená. Velice spokojená. A na druhou stranu jsem chtěla, aby příběh měl tak ještě alespoň o sto stránek více. :)
Dokonalá kniha! Síce sa mi čítala o niečo ťažšie ako Musashi (viac politiky), ale i tak bola výborná a užila som si každú jednu stranu.