Studená sprcha
Jaroslav Velinský
Ota Fink, nám dobře známý soustružník a bezděčný detektiv, se jednoho letního deštivého večera v roce 1965 ocitne nejen ve žhavé náruči jisté gejši, ale také ve studené společnosti jisté mrtvoly – a protože ví, co se patří, zavolá na příslušná místa. Jenže gejšu nechce kompromitovat; a jak se díky ní dostává do nezvyklé společnosti, shlukují se nad ním ponurá mračna, v jejichž příšeří je všechno klamné a málokdo je tu skutečně tím, čím se zdá být; dokonce i běžné věci si nasazují tajuplné škrabošky a náš hrdina taktak uniká – a nejen smrti.... celý text
Přidat komentář
Je to Velinský, lidi. Kolik bych tak asi mohla dát? Pod čtyři nejdu... ;)
Kdopak může za to, že s Fanfánem stárneme a mně trochu chybí totální vytržení, které jsem pociťovala na úplném začátku našeho sériového vztahu?
Ale kvůli tomu neskrblím. Jak bych mohla. Forma psaní je stejná, jazyk úžasný, hlášky nevyčerpatelné. A koneckonců, je to 18. díl, říká Databáze - ježišmarjá, už??? - tak to by byl zázrak, aby u mě neměnný způsob Otova života vyvolával nějaké nadměrné wow! (abych tak šla s dobou :)).
Kulhal příběh. Hodně. Souhlasím zcela s tím, co píše níže marlowe. Člověk knížku otevře, počítá s nějakou tou stránkou než se začte, ale tady to bylo nějak dlouhé a nazdařbůh, pak zčistajasna propuknuvší nová supervášeň, Ota v alkoholovém opojení, a pic ho - mrtvola.
Tanečky kolem mrtvoláka (galantní pokusy chránit dámu), Otovo šetření, - chvilku to i fungovalo, i když zvraty byly náhlé a poněkud scházela plynulost.
Pak přišla na řadu obvyklá Moldánkova vševědoucnost a taky podivná vsuvka se složkami bezpečnostního aparátu.
Částečné vysvětlení, ve kterém figurovala literatura, bylo strašlivě vycucané z palce a finále s překvapivými převleky nebylo už nic víc než parodie. Aspoň doufám, že takhle to Mistr zamýšlel...
A když to tak píšu, jsou to spíš tři hvězdy než čtyři, slaboučkých 70%.
Studená sprcha i pro Otu. Kdo by to zrovna do téhle rodiny řekl...
Poznámka: už dřív jsem si všimla legračního opisu pro ruský pojem peněz (děňgi) - děnky :-)
Jak říká klasik Kid, četl jsem s pokřiveným úsměvem hochštaplera (a opelýchanýho dědka dodávám já) a dobře se bavil. Kazilo to pouze mé podvědomí, které našeptávalo, že je to bohužel již předposlední díl. Takže abych nezapomněl, musím mistra pochválit i za postavu vzdělance Letenskýho, který tomu dodával další šťávu. Smekám svoji bekovku. Knihu doporučuji!
Udržet vysoko nasazenou laťku je asi pro každého autora obtížné, ale u tohoto příběhu mám dojem, že si s ním autor moc práce nedal a výsledkem je zatím nejslabší příběh z těch, které jsem dosud přečetl.
Příběh z roku 1965. Tentokrát se Ota málem přižení mezi pražskou smetánku. Příběh mi připomínal spíš Agathu Christie než Chandlera. Spousta úvah, málo akce, až na ten závěr, který působil zase groteskně. A Ota, ač oblíbenec dívek a žen, zase jednou sáhl vedle (i když si alespoň pořádně užil). Detektivky z trampského a dělnického prostředí se mi líbily víc. Ovšem pan Velinský musel mít obrovského pamatováka na prostředí a texty a vůbec spoustu zajímavých věcí z literatury, umění i historie.
Je to stejné jako ve škole: Na nejnadanějšího žáka mívá pan učitel největší nároky. Možná pana Velinského peskuju víc, než ostatní, ale když oni ti premianti (vědomi si svého premiantství) na svoje nadání někdy hřeší až moc…
První polovina knihy je hodně mizerná, autor vaří z vody docela nepokrytě a bez uzardění a někdy to vážně vypadá, že mu vůbec chybí plán, jak vést zápletku dál. Až ve druhé půli, od návštěvy Filmového klubu, se vyprávění najednou docela solidně rozjede, jenže ten konec, ne nepodobný parodii na dobrodružné příběhy, znovu všechno pošle do kytek. Propast mezi ZPŮSOBEM, jakým je příběh vyprávěn (neodolatelný Otův šarm a lehkost jazyka a stylu) a ÚROVNÍ samotného příběhu (tedy tím, O ČEM je vyprávěno) je tady asi největší ze všech osmnácti dílů série, které jsem zatím přečetl.
Další vynikající Kidova kniha. Plná napětí i překvapivých zvratů. I když ten "logickej postup od Kimovy hry k Hodině mrtvých očí " mi připadal trochu nereálnej. Ale u čtení jsem se opět bavil. Vřele doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Tentokrát s Otou běháme po Praze poloviny šedesátých let, už je mu hodně přes třicet a stále se chová jako kluk těsně po dvacítce. Škoda, že si autor nevzal příklad z McBaina, kde americké město stárne s dobou, ale parta z 87. revíru kolem Steva Carelly nestárne a zůstává desítky let v nejlepším věku mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ale hezky se to četlo, ať už pro autorův svébytný styl, tak znovu a znovu jako připomínka doby, kterou už si málokdo pamatuje, i když detektivní příběh tentokrát připomínal mix červené knihovny s foglarovkou, a závěrečný deus ex machina celému pátrání zasadil bizarní finální úder.
…
„Alealeale,“ povídá, hned jak mě zahlíd ve dveřích kuchyně. „Vy už jste zas objevil nějakýho nebožtíka?! Fuj, člověče – jak vás to může pořád bavit…“
75 % (zatím 37 hodnotících s fanouškovským průměrem 89 %).