Stín bohů

11.12.2022

Přečteno v originále a odnesla jsem si z toho pocit, že jde o cosi mezi Beowulfem a seríálovými Vikingy.
A víte proč si knihu znovu přečtu česky? Protože: a) Orka: Snad poprvé jsem narazila na hrdinku, která by mne ničím neodrazovala. Krutým životem na severu zocelená válečnice, odaná matka a manželka, kterou v noci nenechají v klidu spát hříchy minulosti. Když jsou od ní její manžel a syn odtrženi, slibuje pomstu a za svým cílem jde - dá se říct hlava nehlava. “I am blood, I am death, I am vengeance.”Poslední dobou mě téma pomsty velmi baví, byť už na mě toho krveprolití je tedy v knize až někdy moc. V příběhu se mihnou ještě další dvě hlavní postavy a několik vedlejších, ke kterým budete chovat určité sympatie. Ale co nejvíc mě k českému překladu táhne je B) onen svět samotný. Autor u pouhé inspirace severskými mýty totiž nezůstal a stvořil svět, který mě navzdory severské zimě, která se ze stránek nemilostrdně tlačila, nenechal chladnou. Příběh, který sledujeme se odehrává několik staletí po Ragnaroku. Odkazy na tuto dávnou historii jsou nám podávány povětšinou prostřednictvím syna Orky, který se jmenuje Breca. On se ptá, rodiče odpovídají. Docela nenásilné podání, obzvlášť pro někoho, kdo si není jistý svou angličtinou a přesto se vydává na temnou stezku své příčetnosti. Mě se třeba líbilo, že po oné válce bohů zbyla na zemi spousta kostí pobitých bohů. Některé jsou malé, ty se používají pro ochranu a některé jsou velké, třeba jako lebka, ve které je vystavené prostě celé město. Zní to absurdně, ale v příběhu to funguje a mě spadla čelist. Dále mě zaujaly "Tainted - poskvrnění" - lidé, kterým v žilách putuje boží krev. Mají různé magické schopnosti podle bohů, můžou se měnit ve zvířata - například ve vlka, v medvěda. Společnost je loví a využívá jako otroky bojovníky. C) Překlad Romana Tilcera.

Aktualizováno po přečtení českého překladu: To co angličtina skryla do údernosti, Tilcer náramně česky vykreslil do mého úplného pochopení a taky to bylo trošku labůžo. Za mě moc fajn knížka, která se do dějin nezapíše, ale skvěle Vás pobaví.

01.12.2022

Gwynne je bezpochyby skvělým vypravěčem. Vhodí vás do svého světa bez zbytečného vysvětlování, což pro znalce či milovníky severské literatury a mytologie znamená velkou výhodu, budou mu rozumět víc než čtenáři severem nepolíbení.

To však neznamená, že si čtení neužijí. Stín bohů je skutečně dobrou fantastikou, které nechybí nic, co od tohoto žánru očekáváte: zajímavý svět, znamenitě napsané postavy, tajemné záporáky, odvážné válečníky, krvavé bitvy, hon za pomstou, draky, magii, mýty, intriky, zradu i lásku…

(Osobně bych ocenila slovníček severských pojmů na konci nebo pod čarou, ale s překladačem se dá taky pracovat. :))

29.11.2022

Musím říct, tohle mě bavilo! Škoda, že jsem dočetl. Určitě půjdu do pokračování, až bude. Přiznám se, že mě občas vyrušila chybička v textu, přesto jsem si to užíval.
Kniha má tři dějové linky (tří hlavních postav), které mě bavili od začátku do konce.
Knížce bych dal 4,5 , kdyby to šlo, ale nejde. Proto správně zaokrouhlím ... nahoru. ;)

23.11.2022

Tento příběh určitě nadchne milovníky severské tematiky. Zdejší hrdinové jsou jako vikingové, žijí pro boj, slávu a bohatství. Příběhem provází tři postavy - Varg, bývalý otrok, který cestu bojovníka teprve objevuje, Elva - žena, která nechce hrát jen úděl manželky a něčího majetku a tak je válečníkem a Orka, která má boj v krvi a čtenáři to nejednou předvede. Z těchto tří je nejsilnější a nejbrutálnější a taky jsem si ji nejvíc oblíbila. Konečně žádná měkota.

Ale aby to byla plnohodnotná fantasy, je třeba ji pořádně doplnit. A tak se tu dozvíte o padlých bozích, jejich potomcích s nadlidskou silou, o tennurech a vaesenech, což jsou nejrůznější příšery, které dokonce mluví, o obřích pavoucích, krkavcích a orlech, trolech a mnoha dalších. Samozřejmě v takové společnosti se to hemží i stovkami otroků, čarodějkami... Prostě dokonalý mišmaš všeho.

Přesto téměř po celou dobu budete chápat, jak jednotlivá kola do tohoto soustrojí pasují a víceméně i jak fungují. Každý pohled působí jinak, odehrává se jinde a až ke konci, asi v posledních 80 stránkách, se teprve začnou prolínat a dávat větší smysl. Což je bohužel smutné, protože to je jediná část, která mě doopravdy bavila. Zbytek knihy se ve své délce poněkud vleče a po celou dobu mě to nutilo přemýšlet, jaký význam to všechno vlastně má. Chybělo mi napětí a překvapení. To přišlo jen když umřela nějaká postava (což bylo často). Takže vlastně ani to nebylo příliš dechberoucí.

Bylo to dlouhé, obsah příběhu se spíše povznášel při okraji a do hloubky vstupoval až ke konci. Tentokrát jsem si užila všechny tři pohledy, postavy mi sedly, i když to bylo celé pořád jen o krvi, úlomcích kostí, kouscích mozku, smradu výkalů a celkově bitevní vřavě a smrti, což také severské tematiky obvykle jsou. Jen by se to nemuselo pořád opakovat.

Chvílemi jsem myslela, že už to vzdám, ale dočetla jsem to, vyloženě zklamaná nejsem, ale rozhodně radostí a spokojeností neskáču do stropu. Bylo to zajímavé, obsahově lákavé, ale po vypravěčské stránce nudné a nijak výjimečné (počet chyb v textu mě taky zrovna nenadchl). Konec však zůstal otevřený a ráda bych znala pokračování, takže to nejspíš risknu a budu chtít zjišťovat zbytek příběhu... 3.5*