Skořicové krámy (15 povídek)
Bruno Schulz
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161907/bmid_skoricove-kramy-lnT-161907.jpg
4
85
23
Povídkový cyklus představitele polské avantgardní prózy meziválečného období, objeveného až v druhé polovině našeho století a právem řazeného po bok Franze Kafky. „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl.“ Bohumil Hrabal
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2012 , DauphinOriginální název:
Sklepy cynamonowe , 1934
více info...
Přidat komentář
Zvláštně unikavá, fantazijně zbytnělá, jazykově a metaforicky vytříbená poklona městu, otci, dětství. Mezi žhoucím červencem a zářím s nebem zrůzněným barevnou vyrážkou, bloudění zdánlivě známou městskou krajinou a jejími neustále se proměňujícími ulicemi, od ptáků pestrobarevných po vycpané mršiny, od otce vznášejícího se po jeho kramářskou až švábí podobu, zemitá Adéla jako erotický symbol, štěně jako symbol živoucnosti či kocour myjící se na slunci jako ztělesnění normálnosti. V obraznosti podobný Jiřímu Ortenovi, v ději Arturu Schnitzlerovi, ve vztazích obecně Franzi Kafkovi, přitom je Bruno Schulz vlastně jedinečný a nenapodobitelný. Těším se na opětovné čtení.
Skořicové krámy jsou sice formálně literárním dílem, ale daleko blíže mají k rozpohybovaným obrazům, jen transponovaným do písmenných popisů. Divokými barvami kypící vegetace, s rozbujelostí rychleklíčící fazole, fauna či hmyz...nebo ve stejně zrychleném procesu opačný proces stárnutí a rozkladu...všechno tady nějak pádí vlastním tempem neustálých proměn, vymknuté běžným zákonitostem času či účelu.
Magický realismus...no, řekněme spíše poetický pohled na všední dění dětskýma očima, které jej sledují coby velkolepé divadelní představení s nesrozumitelným smyslem, oproštěny od jakéhokoli předjímání a předsudků či hranic možného, vnímající jakési skryté vrstvy smysly neotupělými všedností. Poslední kapitoly (či povídky) jsou už naprosto snové a surrealistické.
Místy mi to připomínalo Hrabalovskou poetiku, místy Chagallovy obrazy s trochu divočejším temperamentem, místy surrealistické animované filmy...no a samozřejmě i onu Kafkovskou proměnu. Ale je to naprosto svérázný smyslový koktejl, vymykající se mým popisným schopnostem.
Schulze můžeme označit za mistra popisů. Děje jako takového se tu sice příliš nedočkáte, ale budete si užívat práci se slovy a různými přirovnáními, kterých je tu přehršel. Na základě barvité popisnosti, si lze skutečně pracovat s fantazií a hledat, kde je ona hranice mezi realitou a sněním. Autor zde navíc čerpal ze svého vlastního života a my tak sledujeme, jak chlapec objevuje svět kolem sebe. Pěkné čtení, které dáte během jednoho dne.
To jsem se zase nechal napálit. Prý magický realismus. Tak ano, v pár povídkách (nejvíce asi v samotných Skořicových krámech ta jeho procházka nocí) se nachází. V jiných povídkách si pěkně hraje se slovy, neotřelými přirovnáními apod., to jako ano. Ale málo platné, když z toho všeho nakonec vyleze akorát podivná fixace na otce, u něhož si nebyl jistý, jestli ho má rád, nebo je hoden výsměchu, neujasněná sexuální orientace (hned v první povídce je homosexuální závěr, jindy se tře o vlastní sestru) a celkově je to takové sebestředné, bez empatie. Povšimněte si, že o druhých lidech zde moc nepíše, a pokud, tak povrchními popisy s častou estetikou ošklivosti. Na to, že je to Polák, mi zde chybělo i nějaké polské podhoubí, obzvláště náboženské, a docela mne překvapila povídka o židech, jako by je snad viděl prvně. Takže ano - pár magicky realistických obrazů v souboru najdeme, ale nestojí to za to, nic moc to člověku nedá. Zvlášť, když to porovnám třeba se Sto roků samoty, kde čtenář s postavami žije a dýchá a chápe je i lituje. To tady chybí.
Hutné a barvité vzpomínky chlapce, které v mnohém připomínají sny, které se čas od času zdají každému z nás. Krásná hra na pomezí snění a reality, místy jsem vzpomínala na povídky Isaaca Bashevise Singera. Doporučuji všem, kteří nutně nepotřebují racionální dějovost.
Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.
(dokončení) ...což zní poněkud bulvárně, ale je to svým způsobem přesné vyjádření toho, jak zdánlivě neškodně poetický text čtenáře dráždí a vyškrabává z jeho paměti dávno zapomenuté prožitky. Sice to není kniha, která by se zařadila mezi mé nejoblíbenější, leč musím přiznat, že se jedná o dílo naprosto sui generis. Vzpomněla jsem si snad jen na Zpověď od Máraie a některé Ajvazovy eskapády, ovšem i to jsou asociace značně vzdálené.
Měla jsem ohledně Skořicových krámů očekávání - čekala jsem více Haliče, více židovství a více kafkovin. Ale pak mi došlo, že je chyba snažit se nacpat Schulze do nějakých kategorií - je třeba nechat jej vyprávět. Nemá to děj, není to příliš konkrétní, je to rozostřené impresionisticko-expresionistickým způsobem, magický realismus všude... A pak začne člověk skoro cítit na jazyku příchuť těch dní a začnou se mi vybavovat zážitky z vlastního dětství. Celá ta kniha je velice smyslová. V jedné pasáži je cosi o rozdráždění poštěváčku času, coz
Nejvybroušenější autorský styl, s nímž jsem se kdy potkala. Nic úžasnějšího jsem zatím nečetla. Nikdy. Tohle je něco naprosto neuvěřitelného, něco, o čem se nedá moc mluvit a pokud by se vás někdo zeptal, o čem to je - řeknete, no, o dospívání a životě jednoho kluka na vesnici? Ne, o tom to není. Anebo taky je.
Forma je dokonalá, forma vytváří pulzující obrazy a nový prostor, okamžiky se chvějí horkem, umdlévají, květiny pučí a těžká vůně se rozlévá zahradou, mezi tím vším chlad světnic, chlad schodů, orosený džáb malinové šťávy, po jehož stěnách stékají velké, těžké kapky vody. Je to nepopsatelné, čtěte!
Nevím, jak jste to měli vy, ale třeba si také vybavujete ty stavy, kdy jako dítě trpíte horečkou a zmítáte se v jejím náručí a všechno se s vámi třese a obrysy jsou neurčité, tvary místnosti se mění a je těžké určit, co je viděním skutečného světa a co halucinací. Jindy měkká postel je jak tvrdý beton, modrá obloha za okny je tak lákavá, jak nikdy, ale je tak těžké se zvednout. Kontury světa jsou rozmazané a neurčité. Přesně tak na mě kniha působila. Po několika stránkách jsem přistoupil na hru a vzdal se jakékoliv snahy hledat v textu reálnou podstatu. Ona totiž žádná není. Jak by mohl být pro chlapce sledujícího se svou rozjitřenou fantazií svět počátku dvacátého století, nereálný zážitek setkání se s faunem v zarostlé zahradě, nebo bytu zpustošeného šváby, když na něj čekal prožitek daleko horší, neuvěřitelnější - holocaust? Vyměnil bych všechny esesáky za jednoho Bruna Schulze!
Těžko vymyslet dobrý komentář, když má člověk hodnotit něco tak těžce uchopitelného jako Skořicové krámy. Proto to nechám na hvězdičkách, kterých je, jak můžete vidět, všech pět.
Gombrowicz na Schulza vo svojom denníku spomína takto: "Byl drobný, prapodivný, chimérický, soustředený, napjatý, skoro planouci..."
A presne také sú aj jeho poviedky.
Do Skořicových krámů mě, myslím, přivedl R. Kapuscinski a jeho kniha Impérium. Úryvek z dotyčné publikace mě tak nadchnul, že jsem vyrazila do knihovny a přinesla si poetický klenot. Schulz bezpochyby stvořil „nadpozemskou“ a kouzelnou knihu, ale já nejsem příliš poetická osobnost, proto „jen“ 4 hvězdy (prozatím?). Nemohu neuvést výrok Bohumila Hrabala: „Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl." Já se sice nepřestěhovala, ale vždy ráda zajdu na návštěvu.
Jelikož na knihách dávám přednost spíše příběhům, které vyprávějí, před způsobem, kterým je vyprávějí, tak musím dát prosté tři hvězdičky. Leč nutno podotknout, že je kniha napsána opravdu bravurním stylem a je až neuvěřitelné, jak popsání obyčejnými slovy dokáže z něčeho obyčejné udělat něco velmi neobyčejné. Až nakonec dávám hvězdičky čtyři. Za ten styl a za: "Nikdy ho nemilovala a poněvadž otec nebyl zakořeněn v srdci žádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčně se vznášel na periferii života, v poloreálných oblastech, na okraji skutečnosti."
Mám pocit, že pan Schulz nám místo knihy k přečtení servíruje obraz plný nečekaných tahů štětcem, zářivých barev a směsicí všedních motivů, které svým stylem mění v nevšední. Obyčejné věci a běžné denní činnosti se v autorově podání mění v zajímavé a za chvíli zjistíte, že se na svět kolem sebe díváte úplně novým pohledem. Plamen svíčky je najednou kouzelnější, tma tajemnější, sluneční světlo zářivější, stíny hravější.
Někdy se vám při čtení může stát, že se začnete ztrácet mezi realitou a fantazií, přesto tento knižní obraz stojí za přečtení, má své neopakovatelné kouzlo. A ruku na srdce, kdo z nás se občas neztrácí ve svém snovém světě, i když má oči otevřené dokořán?
Takový text mě nemůže nikdy urazit, jakmile se slova přetavují v
jakousi živoucí nutnost, kdy dostávají figury a tvar jakoby jimi lomcovala horečka
a dostala se jim na samou kost a přitom motto by mohlo být Některé bitvy se vybojovat
nedají. Je v tom provokace štěstí a smutku, které se spolu sebou nesou pospolu ani na
chvilku se neopuští. Je v tom i kousek lhostejnosti.Je to nepostižitelné.
Realita vysvlečená k nepoznatelnosti, neodkládná chronická potřeba pospojovat články
života s článkem smrti.
Dát tomu všemu jméno nic neznamená, v porovnáním co to je. Neovlivnitelná mysl ztracená v struktuře tak neobvyklé že je nedohledatelná.
Štítky knihy
polská literatura vzpomínky magický realismus středoevropská literatura
Část díla
- Krokodýlí ulice / Krokodilia ulica 1933
- Manekýni 1933
- Navštívení / Posadnutosť 1933
- Nimrod 1933
- Noc velké sezóny / Noc veľkej sezóny 1933
Autorovy další knížky
| 2012 |  Skořicové krámy (15 povídek) |
| 1999 | Sanatorium na věčnosti & Fragmenty |
| 1988 | Republika snů |
| 1968 | Skořicové krámy (27 povídek) |
| 1989 | Škoricové sklepy / Sanatórium v zásvetí (28 poviedok) |
Kniha Skořicové krámy (15 povídek) je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 110x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 21x |
| Chystám se číst | 106x |
| Chci si koupit | 15x |
| dalších seznamech | 3x |
Poctivě přiznávám, že číst tuhle knihu pro mě bylo docela náročné. Proto taky jen čtyři hvězdičky, i když by si objektivně zasloužila nejvyšší hodnocení. Schulz měl neskutečnou vnímavost a představivost, smysl pro absurditu a schopnost své fantastické obrazy také převést do slov. Mě osobně moc nedokázaly oslovit jeho lyrické obrazy města, Krokodýlí ulice či měsíce srpna, stejně jako svérázné teorie v povídkách o manekýnech, ale jeho příběhy s tatínkem nebo příběh se štěnětem jsem si opravdu vychutnal. Autora i knihu lze určitě doporučit, ale není to čtení pro každého.