Rok kohouta
Tereza Boučková
Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň.... celý text
Přidat komentář
Skvělá kniha od českého autora , ale rozhodně ne zábavná literatura. Je to velice otevřená, strhující, naléhavá a drsná výpověď o dost kruté realitě jednoho života... Obdivuji Terezu Boučkovou za takovou otevřenost.
Od knížky se nedalo odtrhnout. Jako audiokniha je perfektně zpracovaná.
Drsný příběh z vlastního života autorky mě velice oslovil. Myslím, že tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo uvažuje o adopci...
Od autorky jsem zatím nic nečetla. Tak teď už ano. Smutek, zmar, tíseň. Slovo tíseň bylo v knize na můj vkus až moc často. Velice pesimistická kniha - a pokud se našlo něco dobrého velice málokdy, tak se na tom hned našlo něco špatného - vždy. Hezky jsem to vše špatné a pesimistické do sebe vstřebávala, rozhodně mi to nepřidalo. Je to závažné téma - to hlavní - a těžké. Ale autorka velice pesimisticky popisuje i běžné starosti atd. To už je moc. Zmar, deprese, tíseň. Četla jsem a jsou knihy třeba o vážně nemocných lidech, kterým už zbývá třeba málo života - i tam se najde něco pozitivního - v těch knihách, přitom to je opravdu strašné.. Autorka má cestu ven, synové dospějí a pryč - a nejmladší je fajn. I když je kniha hodně chválená, tak za mě tři hvězdičky. Smutek, tíseň, zmar - a stačí.
Jedna z nejlepších knih, které jsem od českého autora četl. Dotýká se citlivého tématu spolužití s "nepřizpůsobivými", i když se jedná o kluky z děcáku. Syrová, otevřená a drsná výpověď o realitě (někdy až kruté), kterou si musela zažít až do poslední kapky. Ovšem jelikož je narozená ve znamení kohouta, žádný boj nevzdává. Ani prohraný... Četl jsem to jedním dechem.
12. 2. 2017, 7:15
Otevírám 13. komnatu T. B. a začínám číst.
Duše se mi tetelí, čtení mě hned neskutečně chytne.
Přetěžce těžké téma.
Žasnu nad bezbřehou odvahou autorky, se kterou svou kůži nese na trh.
Zpověď tak nesmlouvavá a naléhavá.
Údery humoru černějšího než černého přímo na solar plexus.
"S obvyklým smíchem se mě zeptal (Rainer):
Hádej, co je novýho?
Nevím. Co? Máš lásku?
Něco lepšího!
Co?
Rakovinu." str. 29
V pocitu absolutního zmaru a beznaděje nachází střípky, pro které má pořád smysl žít, anebo že může být ještě hůř.
"Žít se musí.
Muž: Ale proč?
Proto. Člověk má povinnost žít. Musí chtít. A musí umět být sám, nehledat smysl života u jiných. Člověk je vždycky sám. Svobodu má jen a jen v sobě." str. 222
Netrpělivě klepu na dveře další z komnat T. B. a čekám na otevření. Zatím čtu Rudolfa Slobodu. Nevím, jestli to dočtu...
Syrová otevřená zpově bez příkras a předstírání. Škoda, že tolik čtenářů ji nechtělo pochopit a porozumět. Mám k paní Boučkové velkou úctu i za to, jak ustála "kampaň", která se po vydaní knihy rozjela.
Je to mimořádně intenzivní vyprávění, strhující, naléhavé ... a vědomí toho, že se jedná o skutečně prožité emoce tomu ještě dodává na intenzitě. Docela obdivuji Terezu Boučkovou, že vše takto bez cenzury popsala a nešetřila ani sebe.
Já to četl jako příběh o rozpadlých vztazích, kdy už nikdo nikomu moc nedůvěřuje a nikdo si navzájem nic neodpouští.Vidíme celou situaci z pohledu matky, která sice deklaruje, že adoptivním dětem věnovala spoustu lásky, péče a tolerance, ale do příběhu vstupujeme až v okamžiku, kdy už je tohle všechno minulost - už sledujeme dospělé jen jako kárající a vyčítající vychovatele - už ne jako rodiče. Kříčí se zde, spílá a fackuje a plive. Pořád dokola. Emoce tečou a nikdo se nemůže cítit dobře. Dospělí vypadají, že neumí nic jiného než hulákat a dospívající neumí nic jiného než krást a utíkat.
Pro mě je nejvíc vypovídající scéna, kdy se matka dožaduje klidu aspoň na Vánoce - samozřejmě hlasitým křikem.
Myslím, že i kdyby se náhodou chtěl někdo polepšit, tak v tomhle prostředí fakt nemůže.
Nejvíc mi bylo líto nejmladšího syna, na kterého nikdo nebral ohled.
Kniha je velmi osobní a tak budu v komentáři také osobní: v průběhu čtení jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že mám svoji maminku. Která po mě neječela v době mých sedmnácti let, kdy jsem určitě mnohokrát přišel domů opilý, nepomáhal jsem doma, zavíral se ve svém pokoji a jistě jsem taky někdy něco snědl z ledničky, co bylo určeno pro zítřejší oběd. Musela skřípat zubama, ale udržela se a vyvarovala se kázání o tom, kolik pro mě obětovala a jaký já jsem a nejsem syn.
Zajimavy pribeh, ze zacatku se ovsem cetl velmi spatne. A to asi prvnich 80 stranek, nicmene pote se kniha stala ctivou a velmi zivou otevrenou zpovedi nejen o rozpadu adoptivni rodiny.
Knihu jsem dostala darem, jinak bych po takovém tématu nesáhla. Musím uznat, že kniha mě chytla, ale stejně tak mě chytla naprostá beznaděj, občas suplovaná hněvem. Příběh lze samozřejmě zobecnit, takže se pak už netýká jen adoptovaných dětí, ale všeobecně každého dítěte a rodiče, nebo jakéhokoli vztahu mezi lidmi, kdy jeden dává a druhý o to nestojí. Je to smutné.
O knize jsem mnoho slyšela, chtěla jsem si ji přečíst a velmi dychtivě jsem se ponořila do prvních stránek. Ale... příběh, týkající se samotné adopce a problémů mě bavil, ale části popisující spisovatelčino více či méně úspěšné psaní, problémy tu s režisérem, tu s vydavatelem, tu se scénáristou... bla bla bla .... tak to mě nebavilo a tyto pasáže jsem přeskakovala. Nakonec jsem bohužel knihu ani nedočetla...
Hlavní osu knihy tvoří události související s osvojením romských chlapců, které se i přes každodenní úporné snažení rodičů nedaří vychovat k čestnosti, upřímnosti a morálce. Boučková na dřeň odhaluje řadu zklamání, které s kluky prožívá, ať už jsou to krádeže, útěky, drogy, nebo jejich nechuť podřizovat se jakýmkoli pravidlům. Spisovatelka zde upřímně hovoří o svých nadějích, zklamáních i výčitkách, které pociťuje z „nepodařené“ výchovy. Autorka v knize vytvořila hlubokou a upřímnou zpověď o nevydařené adopci.
Není to úplně „music of the heart“ (tj.nesedl jsem si z námětu na zadek), přesto musím knihu pochválit. Boučková píše zkušeně, nápaditě, nenudí, nesklouzne do stereotypu či patosu, naopak dovedně střídá kapitoly … co doma, … co povolání, a tak nějak to všechno dobře vyzní, i když téma tvrdě zkoušené matky je nezáviděníhodné, to musím dodat. Za mně palec nahoru.
Ke čtení této knihy jsem se dostala se zpožděním. O to víc dokážu ocenit upřímnost výpovědi. Boj, který se nedá vyhrát. Kniha místy naznačuje, dotýká se, přivolává vzpomínky. Výborné čtení - na hony vzdálené sluníčkovské četbě o krásných vztazích adoptivních rodičů a jejich ratolestí. Toto je prostě syrový život....povinná četba pro všechny, kdo se o adopci ucházejí i pro ty, kdo o ní teprve uvažují. Chce to obrovské srdce, nervy ze železa, mravenčí píli, sebeobětování a stejně to nemusí vyjít! Tady je zklamání dvojnásobné. Ani nadlidská snaha a souhra obou adoptivních rodičů nedokázala zlomit genetickou kletbu. Autorku obdivuji, tohle bych vzdala v polovině toho, co ona překonala. Psáno mimořádně živě a čtivě.
Silný příběh s tématem, které mě velmi zajímá a osobně se mě dotýká. Po přečtení jsem měla chuť sehnat na paní Boučkovou kontakt a napsat jí něco povzbuzujícího. Jednu hvězdičku jsem ubrala kvůli tomu, že mi úplně nevyhovuje styl psaní autorky - přímá řeč bez uvozovek (občas jsem si musela rozhovor přečíst dvakrát, třikrát, abych se ujistila, kdo co tedy vlastně říká) a podobné věci, kvůli kterým jsem se v knize občas ztrácela. Ale je to pouze můj subjektivní dojem, někomu to určitě vyhovovat může :)
Příšerně depresivní knížka, chytila mě naprostá beznaděj a bylo mi obou adoptivních rodičů moc líto, od začátku jsem věděla, že se jim rozhodnutí tyto děti adoptovat vymstí...dělám práci, ve které se s tímto etnikem taky dost stýkám a můžu říct jen, že je to prostě v nich... nechci to tady rozvádět... kniha pro mě byla utrpením, ale jen kvůli tomu obsahu, ne že by byla špatně napsaná, to ne...
Velmi silný příběh. Nicméně od poloviny knihy mi to všechno přišlo už pořád dokola a trochu jsem se musela nutit číst dál. Pak mi ale došlo, že to je patrně i účel vyprávění - že to je prostě pořád to samé, do kola ty samé problémy s dětmi, stejné starosti, stejné tužby, úplně z toho sálala unavenost autorky, že čtenář je nakonec taky úplně vyčerpán. Ale ne negativně... Knihu jsem dočetla a řekla jsem si velký "uf".
Co se týká adopce - podle mě je to dobře ukázat, že to prostě nemusí vždy vyjít růžově a co všechno se dá čekat. Stejně jako ostatně mít vlastní dítě - nikdy - i přes sebelepší skvělou výchovu - nemůžete vědět, co se stane. Za mě velké plus, že měl někdo odvahu přijít se svou výpovědí na veřejnost.
Štítky knihy
adopce autobiografické prvky Romové, cikáni krize středního věku manželská krize tvůrčí krize rozpad rodiny
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2020 | Bhútán, má láska |
Kniha Rok kohouta je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 1 188x |
| Čtenářské výzvě | 109x |
| Doporučených | 78x |
| Knihotéce | 227x |
| Chystám se číst | 297x |
| Chci si koupit | 41x |
| dalších seznamech | 6x |
Kniha čtená jedním dechem, která u mne vyvolává si často pokládat otázky i po přečtení .