Pouta
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385055/bmid_pouta-KeY-385055.jpg
4
695
695
Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…... celý text
Přidat komentář
Smutné čtení ve kterém je jakási naléhavost.
Bylo mi líto všech protagonistů protože každý jeden z nich byl pevně svázán určitými pouty.
Osudy čtyř lidí, kteří se navenek chovají určitým způsobem, okolí jejich chování určitým způsobem vnímá a posuzuje, ale nikdo už neví, co se vlastně za tímto "zvláštním" chováním ukrývá.
Kniha se mi líbila, je kraťoučká, melancholická, svým způsobem i smutná. A vyvolala ve mě pocit tíživosti, osamělosti a zbytečného obětování se.
Kniha mě opět utvrdila v tom, že nemůžeme soudit nikoho jen podle toho, jak se chová...nikdy neznáme příčinu, nikdy nevidíme do úplného nitra... Moje první kniha od autorky, ale určitě ne poslední... krásně vystavěný příběh, přečetla jsem téměř najednou.
Čtyři propojené osudy. Část problémů dnešní doby zanesena na pár stránek knihy. Líbila se mi. Možná mi tam něco málo chybělo, ale rozhodne doporučuji přečíst. Kniha je na par hodin, což je ve výsledku docela škoda.
Čtyři vypravěči, syrový pohled do několika lidských osudů. Krátká, úsporně psaná novela, plná věcí k zamyšlení. Moje třetí kniha od autorky a ráda sáhnu po její další tvorbě.
Minimalisticky, přesto zcela přesně vyjádřeny charaktery hlavních postav. Krátké shrnutí jejich minulosti, aby bylo zcela zřejmé, proč tak jednají a co je k tomu dohnalo. Dle pár odkazů na místa si můžeme v mapě najít, kudy postavy chodily. Jsme ve Francii, v Paříži, myslíme si, že daleko od nás. Ale klidně to může být základní škola v českém městě, děti, které denně míjíme cestou do práce, dospělí, které známe ze sousedství. Týká se to nás všech. Otevřený konec dává optimistům určitou naději, že se s tím dá ještě něco dělat, pesimistům jistotu, že společnost je v tom až po uši.
Závažné téma, vyprávěné několika úhly pohledu skládající smutný obraz nelehkého dětství a bezmoci..Zajímavé čtení k zamyšlení
První kniha od této autorky. Tohle se Ti bude líbit, každý se v tom tak trochu najde a možná to nebude příjemné, ale stojí to za to! Pravila kolegyně. A stojí! Našla jsem se hned na začátku knihy a příjemné to opravdu nebylo. Na 160 stranách tolik obsahu. Pravdy, bolesti, zklamání a poučení. Kdybych směla, dám hvězdiček nejmíň 10.
Melancholický, smutný, tíživý příběh o sebeobětování a zbytečném sebezničení. O snaze pomoct a nepřehlížet. A o odmítání pomoci, i když vnitřně by tu pomoct chtěl a potřeboval. Skvěle napsané. Moje druhá kniha od Delphine de Vigan a já si říkám, jak to dělá, že ji stačí 150 stran, aby vás ten příběh tak zasáhl a nepustil. Osudy představitelů vám nejsou lhostejný a cítíte z nich tu tíhu problémů, které s sebou denně musí nosit. Théovi bych přála, aby mohl žít život, jak byl měl třináctiletý kluk prožívat. A Hélén, aby našla způsob, jak mu pomoct a vnitřně se přestala trápit. Konec zůstal otevřený, ale ani mi to nevadilo. Z příběhu cítíte, že ty problémy, které tam jsou, se nevyřeší ze dne na den a tomu odpovídal i ten konec. Na autorku se rozhodně zaměřím, protože styl jejího psaní mě víc než zaujal.
Čím méně textu, tím víc naléhavý je. Stále se setkáváme s násilím uvnitř rodin a bývame v šoku. Ale tohle psychické týrání a sobectví rodičů je stejně odporné, ale neviditelné.
O přetvářce a hraní si na někoho, kdo nejsem, ani nemluvím.
Jako kniha krásná, ale téma tísnivé.
Pouta. Jsme připoutáni k tomu, co nás trápí a sužuje. Vnitřní války, které prodělávají čtyři hlavní postavy, prodělává spousta z nás nebo lidí z našeho okolí. Tak palčivé trápení a přitom tak běžné..útlá, závažná kniha.
Knihy Delphine de Vigan pro mne vždy znamenají sázku na jistotu a ani tato není výjimkou.
Její styl o jednoduchých větách nejspíš nesedne každému, nicméně právě tím dotváří bezútěšnou a depresivní atmosféru - zkrátka nepoužije slova navíc.
Jak u autorky bývá zvykem je i toto provokativní a konfliktní příběh, který je zároveň i velmi citlivý a veskrze dojemný.
Moje první kniha od této autorky. Upoutala mne natolik, že si určitě přečtu další.
Mám ráda knihy, ve kterých je celý příběh napsán z pohledu několika postav. Tady jde o čtyři postavy, ale život každé by vydal na další knihu. Každý si nese své břemeno, jehož začátky pocházejí většinou už z dětství. A ublížili jim jejich nejbližší. A ubližují si všichni i nadále, ať už někomu jinému nebo sobě. Někteří z nenávistí vůči jinému, kdysi blízkému člověku. Jiní svou bezradností, neschopností něco řešit.
A nejvíce to odnášejí děti, kamarádi Théo a Mathis. Život jednoho je v ohrožení a ten druhý neví, jak mu pomoct, aby ho, dle svého názoru, nezradil.
Konec je otevřený, což nemám moc ráda, ale do podobných příběhů to vlastně sedí....
Kniha bola vybraná na čítanie v knižnom klube ktorého sa zúčastňujem. Moje prvé stretnutie s touto autorkou. Som rada, že sa táto téma rozoberá, je to hlboké dielo. Ľudia sú veľkí sebci a obdivujem učiteľku ktorá bola všímavá. Stojí za prečítanie.
Krátké rozsahem, hluboké zásahem. Delphine de Vigan, tak jako vždy.
Rozvod a následně střídavá péče, dětský alkoholismus, trauma z dětství, dvě tváře člověka, kterého si myslíme, že dobře známe, osamělost, postupné ztrácení sebe sama…
Přijde vám, že se to všechno nemůže na 150 stran vlézt?
Mně to tak taky přišlo.
A stejně to zase dokázala a vůbec to nebylo podivně sešroubené, nýbrž to fungovalo naprosto dokonale.
Tak díky Delphine, příště zas!
Mám takový neodbytný pocit, že jsem teď knihu četla už podruhé, ale to je u mě normální. Ovšem vůbec to nevadilo, protože je bezvadná, jen škoda, že je kniha tak útlá - klidně bych četla dál.
Kniha Pouta je temná a asi nikoho nenechá chladným. Autorka otevírá hned několik témat - střídavá péče, trauma, dětský alkoholismus, dvě tváře osobnosti. Vše propojené neviditelnými pouty, kterými jsme všichni svázaní. Pouty k lidem, ke kterým jsme loajální a které chceme chránit, nebo se stydíme. Tak, jako dvanáctiletý Théo, kterému rodiče naložili na záda obrovské břímě. Dalšími postavami jsou jeho spolužák Mathis, jejich třídní učitelka Héléne a Mathisova máma Cécile. Příběhy všech jsou propojené, náročné a spojené s traumatem.
Překvapil mě jen závěr, zrovna probíhala docela dramatická situace, otočila jsem stránku a tam byla poslední věta a konec. Ale s odstupem tam ten useknutý konec vlastně docela sedl.
Při čtení jsem si vzpomněla na Vrány od Petry Dvořákové. I když se ty příběhy v lecčem liší, vidím tam určité
spojitosti.
Štítky knihy
francouzská literatura učitelé, učitelky alkohol rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
S autorkou jsem se už jednou setkala a to při čtení knihy No a já, která se mi velmi líbila. Věděla jsem,že to nebude mé poslední setkání s autorkou.
Teď jsem sáhla po její další knize a opět jsem více než spokojená. Vlastně jsem spíš unešená a v šoku co jsem dostala na cca stočtyřiceti stranách.
Neskutečné !
V knize máme čtyři postavy, každá je jiná ale během čtení nám dojde, že jsou na tom vlastně všichni úplně stejně.
Každý z nich něco zažívá nebo zažil a to něco ho neustále ovlivňuje v jeho životě.
Pouta jsou syrová, silná , intenzivní a depresivní ale stále při čtení cítíte nějaké to světýlko naděje. Doufáte, že se co nevidět rozsvítí.
Každá z postav si mě získala a každé z nich jsem držela palce.
V knize jsem nenašla žádná hluchá místa a přečetla ji jedním dechem.
Za mě ji mohu jen a jen doporučit.