No a já

26.11.2011

Po románech „Bludy z nudy“ od S. Sperlinga a „Axolotl roadkill“ od H. Hegemonnové je kniha „No a já“ dalším titulem z ediční řady Světová knihovna, který nám předkládá značně kritický a možná i drsný pohled na život a myšlení současné evropské mládeže. Tímto románem se francouzská autorka Delphine de Vigan (*1966) velmi kladně zapsala do čtenářského povědomí a sklidila pochvalu i z řad literárních kritiků. Dokládají to nejen ceny Prix des Libraires, Rotary International, či nominace na prestižní Prix Goncourt, ale i filmové zpracování, kterého se tento příběh, vydaný pod názvem „No et moi“ (2007), dočkal v roce 2010.
Hrdinkou tohoto celkem krátkého románu je třináctiletá Lou Bartignaková z Paříže. Dívka žijící v podivné neharmonické rodině poznamenané velkou tragédií – úmrtím dítěte. Je to nesmělá dívka malého vzrůstu, ale taky velkého IQ 160. („A přitom si nedokáže zavázat ani jednu podělanou tkaničku.)
Díky své inteligenci přeskočila několik ročníků školy. Pro její intelektuální vývoj je to jednoznačně jedině pozitivní, bohužel z jejího pohledu je tím vyloučila z kolektivu spolužáků nejen svými školními úspěchy, ale především svým věkem, svým stále spíše dětským tělem, zatímco její spolužačky, jak sama Lou říká, už mají co nosit v podprsence. Jedinou její spřízněnou duší je černá ovce třídy, krásný a rebelující Lucas, přesný opak jí samotné. Už dvakrát opakující ročník, tedy jednoznačně nejstarší student ve třídě, který žije osamoceným životem rozpadlého manželství jeho bohatých rodičů.
Její dosavadní život změní nešťastně vyřčené téma referátu: „Mám v úmyslu vylíčit osud jedné mladé bezdomovkyně, její život … vlastně… její příběh.“ Onou „mladou bezdomovkyní“ je osmnáctiletá dívka z ulice jmenující se pouze No, se kterou se nesměle seznámí na jednom pařížském nádraží. Tím začíná její procitnutí z dětských snů do skutečné, dospělé reality okolního světa. Lou v konfrontaci jejich rodinné tragédie a životního osudu čím dál sympatičtější No vidí jasné řešení. Najít odvahu postavit se zarytým postojům společnosti k těmto odpadlíkům, houmlesákům, smraďochům, a podat No pomocnou ruku.
Nebudeme si nijak nalhávat, že tento rebelující a mesiášský pohled dospívající člověka na zvyklosti dospělé společnosti představuje nějakou výjimečnou originalitu, ale právě díky sepsání z pohledu neobvyklé mysli nadané mladá dívky, za použití pouličního slangu a reálií současné Paříže, se tím vytvořil silný emotivní příběh o bezmocnosti kolem nás, o bezmocnosti proti osudu, který nelze obejít. Obdobně jako u autorčiny knihy „Ani později, ani jinde“ (Odeon, 2011) jako čtenář neočekávejte happyend. Snad jen naději skrývající se na konci knihy ve větě: „Slečno Bertignaková? Ano?. Nevzdávejte to.“
Titul je poutavý pohled na "vystřízlivění" mladého, sic geniálního člověka na sociální otázky, na morální systém, kterým funguje jinak tak technologicky dokonalý svět. Kniha je po dějové stránce odhadnutelná, přesto zajímavá.