Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Tomáš Morávek
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509864/bmid_nebud-p-ca-aneb-jak-ne-pracovat-s-d-5b1-509864.png
4
217
60
Toto je kniha o dětech žijících v ústavní péči – o dobré práci s nimi i o špatné práci s nimi, o jejich příbězích, o rozhodnutích dospělých i o možných lepších volbách. Čtenář zde nalezne anonymizované, ale reálné příběhy dětí, základní teoretické (odborné) minimum i přímé citace samotných dětských hrdinů. Takové, které mohou inspirovat, anebo třeba někomu pomohou otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo. Stejně tak kniha vyjadřuje hluboký obdiv a poděkování některým lidem, kteří v této sféře pracují. Kniha je upřímná a surová – pojmenovává věci a situace reálnými slovy s reálnými pocity, nehledá ani líbivé fráze, ani korektně přijatelné opisy. A přestože je název knihy vulgární (a čtenář po přečtení několika stránek brzy pochopí proč), není kniha nijak podbízivě senzační, ale naopak pevně zakotvená v terénní praxi i odborném psychologickém, psychoterapeutickém a pedagogickém zázemí.... celý text
Přidat komentář
Souhlasím s anotací, kniha je upřímná a surová. Z mého pohledu je i smutná a děsivá, ale bohužel věřím, že i toto se u nás děje.
Kniha o výchově dětí, která dokáže nabídnout jiný pohled jak na výchovu, kterou jsme sami prošli, ale také na naše postupy v rodičovství. Jsem ráda, že tato kniha vznikla a třeba kvůli ní nebudu muset tak často obhajovat například názor, že bitím dětí ničeho nedosáhneme a jedná se o nezvládnutí situace ze strany rodičů a další podobné.
Ovšem kniha má i několik negativ. A to, že knize malinko ubírá její název, protože si hodně lidí prostě řekne, že je to určitě hrozná hloupost a poté práce s textem. Citovat wikipedii a wikiskripta není úplně ideální a čekala bych těch citací vzhledem k tématu i více. Celý text bych brala navíc trochu s rezervou a rozhodně neočekávejte odborný text, nýbrž beletrii, ve které autor občas až příliš prosazuje své ego.
Knihu jsem přečetla před nějakou dobou (tehdy u vydavatele ještě vedenou mezi odbornou literaturou, nyní mezi beletrií) a stojí za komentář.
Název knihy je provokativní a má pravděpodobně přitáhnout mnoho čtenářů, kteří se rádi četbou nasytí, pokud to voní po senzaci a spasiteli, kterým není nikdo jiný než sám autor. Ohledně vzdělání pana Morávka, které se v knížce uvádí, jsem rozpačitá (výcvik v základech psychopatologie apod. snad se tím nemyslí 8-24hodinové kurzy? To by už tady byl odborníkem opravdu kdokoliv..).
Na internetu je možné poslechnout si rozhovor s panem Morávkem, který mluví o své knížce jako o metodologii pro práci s klienty s tím rozhodně nesouhlasím. Předpokládám, že každé dítě umístěné v dětském domově nebo ZDVOP prochází traumatickou zkušeností důsledkem odloučení od vztahových osob nebo je od rodiny odloučené z důvodu traumatizace v rodině. Práce s takovým typem klienta vyžaduje citlivost a respekt, který jsem v autorem popsaných kazuistikách nevnímala.
Pan Morávek se odvolává na celou řadu výzkumů a studií, žádnou z nich nekonkretizuje, v textu neuvádí jediný reliabilní zdroj. Odvolává se na psychology, pedagogy také nikoho nejmenuje (výjimkou jsou jen dvě poučky syndromu CAN). Pro příklad odborné práce autora, odstavec o sekundární viktimizaci je celý zkopírován z www.sancedetem.cz/syndrom-can. V neposlední řadě je fascinující seznam použité literatury a webových zdrojů to jako opravdu wikipedie?!
Byla bych ráda, pokud by se k slovu přihlásili pečující osoby, se kterými pán Morávek spolupracuje, dále odborníci, kteří jsou z oblasti psychologie, pedagogiky a sociální práce. Nepřekvapilo by mě, pokud by knížka zaváděla čtenáře také po legislativní stránce.
Knížka mě skutečně provokuje - a to pokaždé, když se na ni podívám. Proto ji ze své knihovny vyhazuji.
Tato kniha je možná pro mnohé natolik šokující, že nevěří v její autenticitu. Já ale vím, že podobně shnilý obsah pod naleštěnou slupkou se skrývá i ve školství či zdravotnictví a nevím, proč by ústavní péče měla být výjimkou. Zejména ve chvíli, kdy páteř systému tvoří vyhořelé ženy před důchodem. Morávek ťal do živého, přesně takové knihy mají potenciál vyvolat veřejnou debatu.
Tak jsem knihu konečně dostala do ruky a zběžně přečetla. Je to tedy úplná blbost a s pedagogikou to má společného snad jen těch pár cizích slov, které si autor vypůjčil z odborné literatury. Jinak to klidně mohl napsat student po dvouměsíční stáži a vypovídající hodnotu by to mělo stejnou. Trochu mi to připomíná články v Blesku. Také sází na senzaci, šokuje ty, kteří se v podobném prostředí nepohybují. Přemýšlela jsem, proč mě to vlastně tak štve, mohla bych to přejít, špatných knih vychází spousta. Asi je to proto, že svým senzacechtivým, amatérským způsobem přitáhl pozornost k okrajovému oboru, který nikoho moc nezajímá. Což je sice dobře, ale jde to špatným směrem. A sice : jediný dobrý pedagog je páně Morávek, zbytek jsou buď vyhořelí škodiči, nebo blbci co pracují bez srdce. Možná si potřeboval vyřídit účty s bývalými kolegyněmi za to anonymní udání, těžko říct. V každém případě nechápu, jak mohl dělat odborného vychovatele bez formálního vzdělání. To nesplňuje. A že by si tenhle pán nenapsal titul, tak to se mi nezdá.
Kniha o výchově dětí v ústavní péči s přesahem i ke každému rodiči. Nejedná se o čtení s líbivými názvy, duhovými obrázky z fotobank a plným zaručených rad těch jediných pravých odborníků na děti. Ne. Je to drsné čtení od člověka, který pracuje s ohroženými dětmi už léta a prožil s nimi neskutečné příběhy. Mnohdy jako posluchač, mnohdy jako další účastník procesu následujícího po opuštění nefunkční rodiny či jiného důvodu umístění dítěte do ústavní péče. Je to šílené čtení vyvolávající bouři emocí. Je to naprosto skvělá kniha a doporučuji ji k přečtení každému, kdo má jakékoliv oprávnění sahat dítěti výchovně do osudu.
Doufám, že se jedná o první vlaštovku z dlouhé série zlepšování péče o děti v nouzi. Obdivuji autora za odvahu vyjít s takovým tématem ven. Obdivuji ale zároveň každou jednu tetu v uvedených zařízeních za vůli v této práci setrvat. Na druhou stranu vůle nestačí, je to neskutečně psychicky náročná práce a ne pro každého se hodí. Děti si zaslouží, aby měly tu nejlepší péči.
Držím autorovi palce, dřžím palce i jeho kolegům (protože nebude lehké s ním pracovat). Tohle má smysl, vydržte, nevyhořte.
Název knihy mě vůbec nepřekvapil. Při studiu psychologie jsem měla možnost vyslechnout pár podobných kazuistik.
Kniha byla velmi čtivá. Přečetla jsem ji za jeden večer. Určitě by zasloužila pokračování. Více takových vychovatelů jako je pan Morávek.
Bylo to náročné čtení. Při této náročné profesi je velmi snadné vyhořet. Díky za každou tetu, každého strejdu a za každého pečovatele, který dává dítěti lásku a přijetí.
Uf....
U čtení téhle naučné beletrie, nebo jak tento soubor malých kazuistik dětí žijících v ústavní péči nazvat, mi došlo, v jak velké sociální bublině žiju. Děkuji svému synovi za možnost si to alespoň uvědomit. Držím palce, Vildo, ať se ti daří (nejen) v práci nebýt p*ča. A dětem přeji víc Tomů Morávků.
"Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře."
Možná kontroverzní název, který spoustu z vás rozesmál, ale po přečtení několika drobných příběhu ze zkušeností Tomáše Morávka už se smát nebudete.
Protože když je třeba p*ča prodavačka v pekárně, tak vám to maximálně zkazí snídani. Ale když to je někdo, kdo pracuje s dětmi v ústavní péči, tak je to prostě kardinální průser.
Knížka nehraje na city, je psána tak jak to je, jednoduše, sprostě, bez servítek, myslím že skvěle odráží autorovu povahu a životní postoj.
S absolutním respektem smekám klobouk přede všemi, kdo se zvládnou s takovou láskou a nadhledem starat o cizí děti, které jsou rozložené na milión kousků. Mě by z toho puklo srdce.
Uvítala bych, kdyby Tomáš napsal něco dalšího, delšího a komplexnějšího, tak třeba se někdy dočkáme
Jak se dívám na komentáře, tak jsem asi jediná, kdo si z knihy neseděl na zadek. Možná je to tím, že pracuji v obdobném zařízení a vím, jak to tam chodí. Nebo mám štěstí na kolegy, kteří se nejsou p...i. Přijde mi, že kniha je o tom jak autor dobře (většinou jen on) dobře pracuje a je zachráncem dětí. Nechci být nespravedlivé, ale více mi to nedalo..
Pecka! Díky za tento počin! MustRead pro všechny pedagogy, vychovatele i rodiče. Pokud jen jeden z nich změní své vnímání a nebude se chovat vůči dětem jako p*ča, stála ta námaha za to.
Zajímavá kniha, reálná, trochu drsná a zároveň inspirující. Pracuji s dětmi a takového kolegu, jako je autor, bych brala hned :-)
Autor je vychovatel s devítiletou praxí. Upřímně a živě vypráví o případech dětí, s kterými se setkal v práci, a ukazuje na chyby, které jim pobyt v ústavní péči ztížily a znepříjemnili. Díky těmto příběhům si lidé mohou uvědomit, jak moc jednoduše se dá ovlivnit chování dítěte jednou větou.
Je kritický, ale umí také pochválit. Jeho nadhled a zvládnutí situace jsem místy obdivovala. Bylo to pro mě poučné z hlediska psychologického, tak praktického. Nevím, jak bych pomohla desetiletému chlapci, který vlivem autonehody přišel o své rodiče, nesnáší se, protože on jediný přežil.
Zajímavé a občas až srdceryvné poznatky vychovatele - strejdy - v zařízeních, která pomáhají problematickým dětem, možná je na místě použít spíše formulaci dětem s problematickými rodiči. Autor upozorňuje i na možné lidské selhání některých vychovatelů; jako všude, i tady platí, že vždy záleží na konkrétním člověku a na jeho přístupu.
Cením si absence happyendů, realita je totiž neúprosná a růžové brýle jaksi nejsou na skladě. A děkuju za velmi trefný povzdech stran mzdového ohodnocení těch, kteří pracují v sociálních službách - právě jim (ale určitě nejen jim) musí údaj o stále rostoucím průměrném výdělku občana v ČR připadat jako čirá utopie . . .
"Miluji tě miláčku
jako rajskou omáčku.
Až ji jednou sežeru,
na tebe se vyseru . . . to mi vždycky říkala maminka."
(SPOILER)
Navzdory názvu knížky jde o velmi pěkně napsaný soupis několika zážitků autora nejen s dětmi, ale i se zaměstnanci - kteří se, bohužel, několikrát projevili jako typičtí vyhořelí lidé, co by vůbec s dětmi neměli dělat.
Velmi se mi líbí styl, jakým autor píše. Ačkoliv se nejedná o nějaký vytříbený, oku lahodící styl, tak autor dokáže čtenáře přesto zaujmout. Několikrát se v jednotlivých příbězích setkáme se slovem "p*ča", ale nejde o nějakou pravidelnou věc, se kterou byste se v knížce setkávali na každém rohu - to rozhodně ne.
Takže sečteno podtrženo:
- silné příběhy o dětech, ke kterým se osud nezachoval příliš přívětivě
- dozvíte se, proč zlobivé nebo jinak nezvladatelné dítě jen dělá to nejlepší, aby vlastně přežilo
- dozvíte se, jak rozhodně nepracovat s dětmi + to, že k dětem NENÍ dobré přistupovat stylem "já všechno vím a znám a ty jsi něco méně"
- některé faktické informace o tom, k čemu jsou třeba Klokánky a jiná zařízení, jak dlouho tam může dítě být, nebo kdo rozhoduje o umístění dítěte do takového zařízení
Autor je rozhodně člověk se srdcem na pravém místě (byť svým vzhledem může budit dojem přesného opaku) a prototyp člověka, který by rozhodně MĚL pracovat s dětmi. Jenom bych vytkla to, že knihu jsem přečetla asi za 2 hodiny. Chtělo by to více stránek, nebo přinejmenším pokračování...
Toto je silná knížka, která mě zanechává naštvanou a vytočenou. Někteří lidé by neměli mít děti a neměli by s nimi pracovat. Člověk by nejradši hned chtěl pomoct všem Jediné, co je mi líto, je to, že kniha není delší.
Hodně emotivní knížka. Název plně vyjadřuje pocity autora, který má můj velký respekt a obdiv.
Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi
Je fajn si přečíst o praxi. Jakékoliv. Kde tím nejdůležitějším je štěstí, zdraví a láska dítěte. Já děkuji, že někdo tuto svou praxi sdílí. Vždyť sdílením se člověk učí.