Možnost ostrova
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23064/bmid_moznost-ostrova-eb3-23064.jpg
4
295
46
Francouz Michel Houellebecq svými romány pokaždé někoho nadzdvihne ze židle. Dokonce byl postaven před soud za šíření náboženské a rasové nenávisti, když v jednom rozhovoru označil islám za stupidní náboženství. Ne že by se vyjadřoval o křesťanství zdvořileji… Ve svém čtvrtém románu s poněkud záhadným názvem Možnost ostrova se rovnou vypořádá s celým lidským pokolením – dílo se odehrává ve stádiu vrcholného úpadku světa, těsně před zánikem západní civilizace na Zemi a po něm. Román je, jak tvrdí recenzenti, virtuózní příběh sexu, science fiction a šílenství života v sektě. V karikatuře současnosti se odehrává tragikomický příběh Daniela1, cynického zbohatlíka, který je ponořen do svého vnitřního světa a kterého ze všeho nejvíc zajímá úspěch u žen a pochybná kariéra. Smrtelnou ránu mu zasadí jeho milenka, o čtvrt století mladší Esther, pro kterou je sex pouze potřebou a která Daniela1 brzy nahradí daleko mladšími muži. V poslední básni napsané na rozloučenou se jí zmiňuje „o věčné lásce, díky níž navěky uvěříš v možnost ostrova". V „budoucnosti" se setkáváme se sektou Elohimitů, kteří věří v reinkarnaci a hlásají dokonalou hygienu jak fyzickou, tak duševní. Jejich teze jsou dovedeny do absurdního konce v podobě faktické realizace plánů sekty. Marie23, Esther31 a Daniel25, žijící tisíciletí po smrti Daniela1, jsou klonovaní neolidé. Společně s nimi se ve světě po globálních katastrofách vyskytují primitivní pralidé se zvířecími instinkty. Daniel25 se vydává na svou poslední cestu se psem Foxem, jehož první verzi už ovšem vlastnil jeho předchůdce, aby našel onen vytoužený ostrov. Houellebecqovi hrdinové touží po nesmrtelnosti. Neočlověk, který nezná utrpení, ale ani touhy a emoce, je schopen citu pouze ke svému psovi. Autorův pesimismus a cynismus může mnohé šokovat – Houellebecq přese všechno zůstává nevyléčitelným romantikem.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2007 , OdeonOriginální název:
La Possibilité d'une île , 2005
více info...
Přidat komentář
Všetky knihy, ktoré som prečítala od tohto autora majú vlastné ten istý motív - hľadanie lásky v emocionálne a duchovne prázdnej konzumnej západnej spoločnosti. Až v Možnosti ostrova to je však úplne zjavné, hoci celý čas sa nás snaží presvedčiť, že láska je mŕtva. Napriek tomu ešte aj niektorí neoľudia sa ju vydajú hľadať do spustošenej zeme. Zaujímavé. A ako vždy, deprimujúce houellebecqovské čítanie.
„Jsme jako všichni umělci, věříme tomu, co vytváříme. Umělec se nespokojuje s tím, že by nabízel určité vidění světa, snaží se vytvořit svět svůj, přesně řečeno stává se rivalem Boha."
Lásku, ten autor hledá lásku. Po přečtení tohohle románu mi nikdo nevymluví, že Houellebecque je nenapravitelný romantik. Romantik, který si moc přeje, aby byl svět krásný, plný lásky. O ničem jiném totiž tahle knížka nakonec vlastně není. Přes všechny litry alkoholu, přes ty orgie a popisy tělesné lásky, jde jen a jen o lásku. A to i tehdy, když se na cestu vydává Daniel v budoucnosti, a vše popisuje poněkud strojovým a odosobněným popisem.
Po absolutním nadšení z knihy Platforma, od stejného autora, přišlo zklamání. Do knihy jsem se nezačetla a cca po 100 stránkách odložila. Třeba se k ní vrátím jindy.
Jedna z knih, jejíž motivy se mi občas vrací v mysli. Vidím je v reálných situacích. Jakoby obávaná budoucnost vážně měla nastat.
Možnost ostrova je asi pátá knížka co jsem četl od Hulibrka a je stejná jako všechny ostatní. Nic jsem nedokázal, stárnutí stojí za hovno, já jsem kokot, všichni jsou kokot, prcání je skvělý, ale někdy taky kokot a celá západní civilizace se žene do kokotích pekel. Tentokrát do toho přimýchal ještě lidi z budoucnosti, ale to mě moc nebavilo, vlastně mě to docela sralo. Je ovšem strašidelné představit si, že lidi nebudou mít emoce - v tom případě budou vypadat jako moje stará, když do sebe našupe Xanaxy na letišti. A to nechceš. Minule začala hladit odpaďák a mě říkala gringo.
Co se týče kontroverzí a podobných chujovin pro lidi, kteří se chtějí zabývat nesmysly, tak ty já neřeším. Jestli je Hulibrk proti musulmanům, nebo jestli někoho urazil je mi Martin putna. Já si chci číst cynický kecy, odporný myšlenky a cákání semene. Proto taky všichni máme rádi literaturu ne?
Tato kniha mě naprosto nadchla. Uznávám, ze slabším povaham muže připadat nechutna, pornograficka, hlavní hrdina odporný a psychicky slabý člověk, ovšem já v tom vidím mnohem víc. Velice otevřeně popisované sexuální zážitky utvářejí obraz o hlavním hrdinovi, je zde jasný důvod, proč to bylo napsáno prave takto. Jedna převážně o vnitřní pochody a jsem si jistá, ze i muži v reálném světě takto uvažují, byť mi to jako dívce ničí romantické představy. Na tom však literárně vidím spíše přednost.
Koncept neolidi a stavu světa za dva tisíce let, mi přijde jako zajímavá teorie o budoucnosti.
Knihu si rozhodne chci přečíst znovu, až mi bude o par let víc a budu mít více životních zkušeností.
Edit po par letech: čtu nyní svůj komentář k této knize a nestačím se divit, jak na mě kniha tedy zapůsobila. Vůbec si dej knihy nevybavuju. Jakože ani trošku, nemám ani záblesk toho o čem to bylo. Možná to zas takový zázrak nebyl? Stává se vám to?
"Přestože jsou lidé nešťastní, strašně nešťastní, ze všech sil se staví proti všemu, co by mohlo jejich osud změnit; chtějí děti, a to děti, které jim budou podobné, i když si tak kopou vlastní hrob a jen do nekonečná obnovují prapůvod svého neštěstí."
Volné pokračování Elementárních částic (na rovině rozvíjených témat), které se mi zřejmě dostalo do rukou ve správný čas. Byť na rozdíl od Houllebecqa (zatím) nejsem stárnoucí zahořklý mizantrop s dost odpudivým postojem k ženám, kladu si podobné otázky po smyslu toho, proč se vůbec snažit. Přijde mi od autora fér, že po zvážení několika možných řešení (láska, mládí, sex) nenabízí žádnou povzbudivou odpověď, odpověď, kterou bychom chtěli slyšet, protože věříme, že lze dosáhnout dlouhodobé spokojenosti, že lidé by se měli mít rádi, že láska nikdy nepomine.
Zejména ke konci (před epilogem, který mohl být kratší, protože málokomu se bude chtít pouštět do nového čtyřicetistránkového příběhu) jde více o filozofické eseje než o prózu, v čemž ale struktura knihy pěkně zrcadlí životní cyklus. Nejdříve jsme plní energie, plánů a naštvanosti, kterou se nebojíme dát najevo. Pak přichází vyhasnutí, smíření a přemítání nad tím, co jsme v minulosti udělali špatně. Díky střídání vypravěčů, kteří jsou různými verzemi téhož člověka, může Houllebecq popis života paralelně tak, jak běží a z odstupu, uplatňovat od začátku knihy. Zamýšlí se nad tím, co je, co bylo a co by být mohlo. Provokativně a pronikavě, čímž naplňuje přinejmenším jednu ze svých funkcí - funkci veřejného intelektuála.
Daniel zde prochází docela zvláštní proměnou..od arogantního chlapa, pohrdajícího ženami, až po opuštěného a ufňukaného vola, který zkrátka nechce nic jiného než ženskou..Většinu knihy jsem měla chuť mu dát facku..Naopak velice fascinující se mi jevila výprava recyklovaného Daniela vstříc ničemu a napříč zlikvidovaným světem budoucnosti..
Houellebecq je cynik, který se nesnaží a ani nechce svému čtenáři zalíbit, ale je to chytrý autor, který se dívá kolem sebe. A zdá se, že vidí i za horizont současnosti, ve které žijeme my právě teď.
Nuda protkaná údy povzbuzující erotikou, která se na konci změní v jakousi Cormacovu Cestu. Vyvrcholení děje je podobné jako hlavní hrdina: povadlé a neuspokojující.
Tato kniha má zřejmě obsahovat nějaké přelomové poselství ohledně směřování lidského druhu. Mezi vším tím fňukáním jsem ho ale asi přehlédla. Ano, samolibý nadržený stárnoucí chlap si většinou nedokáže udržet sexy mladou holku. Ano, stárnoucí žena není už většinou pro muže sexuálně atraktivní. Tragédie. Je to důvod k sebevraždě nebo ke strávení zbytku života v nekončící depresi? Pro většinu lidí asi těžko. Daniel (ať už v jekékoli podobě) je neuvěřitelně otravný, celá kniha působí dojmem nafouknutého nic.
Houellebecqa mám rád. Hodně rád. Jako čerstvý preclík na slunci. Ale tady plácá pátý přes devátý. Trochu Program pro přeživší, trochu Adenin, klasicky hodně prcání a zase ani jeden tank.
Hlavní hrdina je komik, trochu starší, lehce obtloustlej, úspěšnej a bohatej. Při čtení se mi vybavoval pořad Louis CK, takže pocud dobrý. Někde vyprcává, pak sou tam dvě osudový ženy a tak dále a tak dále. Pocuď dobrý. Z nudy se přidá k sektě, kterou někdo založil z prdele a kterou teď všichni berou vážně. Pocuď pořád dobrý.
V sektě je ale geniální vědec, kterej najde možnost klonování lidí, resp. jejich oživení po smrti. Ob kapitolu tak čteme příběh 24. klona tohodle komika, kterej je o 2 tisíce let napřed a čte autobiografii toho svého prvního já a vypraví při tom o své pouti po zpustlé zemi. No jdi mi z dílny.. Navíc filozofický cinty ohledně lidský existence tak okatě napsaný, aby to každej teda pochopil, že teda ta západní společnost spěje k záhubě a nedá se nic dělat.
Houellebecq je skvělý společenský kritik a tentokrát se soustředil na kult mládí, krásy a sexu panující v postmoderní Evropě: „Snažíme se vytvořit společnost umělou, povrchní, která už nikdy nebude přístupná ničemu vážnému ani humornému, celý život stráví beznadějnou honbou za čímkoli, co je FUN, a za sexem; generaci věčných KIDS.“ Samotný příběh Daniela1 mi ale nepřijde jako obecně platný, přece jen Evropané po čtyřicítce svůj život obvykle nezabalí a nevyhlížejí sebevraždu v sektě elohimitů. Úplně se mi proto nezdá, že by dystopická část knihy vyplývala ze stavu dnešní společnosti. Na každý pád je to hodně zajímavá kniha.
Osekáno na dřeň je to vlastně strašlivě smutné - budoucnost lidstva v podobě neo(nad)lidí bez emocí nebo pudových zvířat... Co je vlastně lepší? A neodrážíme se v tom tak trochu už teď? První setkání s Houellebecqem a rozhodně ne poslední.
Během první části svého života si štěstí uvědomujeme, teprve když o ně přijdeme. Pak nadejde druhé období, když už víme, že jakmile začneme nějaké štěstí prožívat, nakonec ho stejně ztratíme. Když jsem potkal Belle pochopil jsem, že jsem právě vstoupil do druhé etapy. Zároveň mi však také došlo, že jsem ještě nedosáhl období třetího, skutečného stáří, v němž ztrátu štěstí přejímáme, a proto si ho už nedokážeme užít.
O Belle řeknu jen to že mi bez přehánění či metafor vrátila život. V její společnosti jsem zažil chvíle intenzivního štěstí. A to v ní, anebo trochu i vedle ní; tedy když jsem byl v ní, anebo chvilku předtím, či chvilku potom. V tom stádiu byl čas ještě přítomný; po dlouhých chvílích dokonalého bezčasí se vše dalo označit pouhým "a potom". Později, pár týdnů po našem prvním setkání, se tyto šťastné chvíle slily a propojily; celý můj život v její přítomnosti se stal šťastným.
krize středního věku, touha stárnoucího muže, víra v lásku, cynismus...
Já to nechápu a veřejně se k tomu přiznávám. Kniha mi byla doporučena, ovšem mé pocity z ní jsou rozporuplné a buhužel i takové, že je i s vypětím všech sil nedokážu popsat. Osobně zde vidím předtuchu budoucnosti, která je založena na individualitě a bezmezné samotě. Neviděla jsem ovšem v knize "šílené dávky rasismu", jak psali někteří recenzenti. Já si odnesla jen fakt, že lidstvu nelze odpírat jeho přirozenost. Laicky řečeno - vše je o sexu! Díky, a rozhodně si knihu přečtěte, budu ráda za další názor.
Začala jsem číst ze zvědavosti (přitažlivá anotace, lehce skandální pověst autora) a byla jsem opravdu příjemně překvapena. Originální, zajímavé téma, čtivý a napínavý příběh, v němž se skrývá spousta námětů k přemýšlení... Autor skvěle vystihl různé znepokojivé trendy dnešní západní civilizace. A ten proklamovaný cynismus? Navenek tam jistě je, ale když se do příběhu ponoříte hlouběji, zjistíte, že je vlastně velmi emotivní. Tato kniha má prostě celou řadu rovin. Nejvíce mne zaujala dějová linie Daniela25. Těším se na další Houllebecqovu knihu.
"Kontroverzní" francouzský autor nám vlastně vůbec nic kontroverzního neservíruje, jen obdivuhodně arogantní slátaninu o svém uvadajícím libidu, proloženou pseudointelektuálními žvásty. Z textu je přímo bytostně cítit, jak se ve svých masturbačních halucinacích považuje za osamělého rytíře odmítajícího nosit na očích klapky konzumní lži. Hrozně trpí, aby nám, sprostým plebejcům, mohl zvěstovat Pravdu! Jak sám v knize zmiňuje: Obávejte se jeho slov.
Nazvat tuhle politováníhodnou kreaturu romantikem může opravdu jen zhýralý frankofil vytírající si řiť žlutě ochmýřenými housátky. Uznale pohleďte na místní fotografii mistrovu. Jak mocně mu to na ní zapaluje! Hmmm
Smutný příběh o obhajobě svého místa v upadajícím konzumním světě, o absurdnosti takového života (Daniel 1).
Tak tohle je lidským osudem? (Daniel 25) Neolidé nahradí "nedokonalého" člověka?
Jak píše "Ben Nevis" - autor to vidí moc chmurně - ani já to po čtyřicítce nemíním takhle zabalit :-).
Přesto nelze popřít, že autor popisuje současný svět bohužel až příliš trefně a otázky o naší možná až příliš blízké budoucnosti, které se mi v hlavě při čtení této knihy vyjevují, nevyznívají příliš optimisticky. A nebo je všechno jinak?
(Daniel 25): "Zbavili jsme se neúplného paradigmatu formy, proto můžeme dojít univerza nekonečných možností. Dostali jsme se za hranici vznikání, vstupujeme do stavu neomezené, nekonečné stáze."
(Taky Daniel 25): "Pak se dostavily i slzy, jejich slaný dotek mi připadal hodné zvláštní. Nato se objevilo slunce a s ním hmyz; pomalu jsem začínal chápat, jaký byl lidský život."
(A taky Daniel 25): "Vědomí naprostého determinismu nás bezpochyby nejvýrazněji odlišovalo od našich lidských předků. Stejně jako oni jsme byli jen inteligentními stroji; ale na rozdíl od nich jsme si toho, že jsme jenom stroje, byli vědomi."
(A Daniel 25 naposledy :-): "Tak tohle tedy lidé nazývali mořem: oceňovali jeho schopnost konejšit a znali ničivou sílu, jíž oplývalo, i jeho vlastnost pozvolna rozežírat, přivodit pomalý konec. Zapůsobilo na mě velice, najednou se mi nabídly poslední detaily, které mi scházely k pochopení jejich druhu. Najednou jsem porozuměl, jak mohla v mozcích oněch primátů vyklíčit myšlenka na nekonečno; nekonečno dosažitelné drobnými krůčky s původem v rozměru konečném.
Docházelo mi, jak se v Platónově mozku mohlo zrodit první pojetí lásky."
A nakonec jeden citát, který jsem před nedávnem někde četla :-) : " ... máme chytré telefony, chytré hodinky, chytré oblečení, chytrá auta... jen ty lidi jsou čím dál blbější."
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha Možnost ostrova je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 396x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 175x |
| Chystám se číst | 241x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 5x |
Depresivní čtení, zvláště, pokud je vám přibližně tolik, kolik je hlavnímu hrdinovi :-).