Motáky nezvěstnému

Mám za sebou deset a půl roku cesty. Vedla úseky těžkými, ale i po rovinách lehčího kroku. Základní ukazatele byly dány, člověk byl postrčen do pohybu a musel vydržet jít. Při pohledu nazpět dnes nemohu říci, že to byla cesta krásná. To opravdu ne. Kupodivu však nepostrádala poezii. Tak se mi jeví prolog toho kusu, zatčení, vyšetřovací vazba, Čtyřka, a Pankrác se soudní epizodou, nebylo snad jediného dne, který by třeba jen maličko, na okamžik, neovanul poetický dech tajuplné magie. Podobně jako v další kapitole Kladna, té muklovské havaje, lehce posněžené černým mourem. Slyším odtud riffy táborového jazzbandu a Milošovu trubku jako perzifláž éry, která pretendovala být velkou, ale vykuklila se jako paskřivá. Na Svornosti válčila nezapomenutelná parta, a když pominuly pogromistické chvíle na Nikolaji, zase vytryskla poezie a vtělila se do stránek, svazečků z cigaretových papírků. Tábor L trval mžik, něco přes půl roku, váleli jsme tam sudy, a zdejší Bytíz už jen dohra. Vyjma toho těžkého bylo všechno ostatní lehké. A také sebevražd se vyskytlo pořídku, i v těch situacích bez východiska. Lidé byli ochotni chcípnout v hladovce, na protest v náhlém afektu odporu, ale ne zbavit se života s rozmyslem, pro nedostatek víry. Bylo třeba hrát tu hru s takovými kartami, které určilo rozdání. Aspoň já to takhle dneska vidím, když se ohlédnu nazpátek. Karel Pecka (1928-1997) spisovatel, mukl a skaut... celý text