Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324683/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-jjj-324683.jpg
4
1114
1114
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva) , 1997
více info...
Přidat komentář
Velice těžké a smutné čtení, o to hůř, že je pravdivé. Existuje tolik dokumentu a knih o Černobylu, ale tyto výpovědi od lidi, vás opravdu dostanou.
Styl psaní téhle autorky mi moc vyhovuje, díky výpovědím konkrétních účastníků téhle tragédie tuhle knihu vystihuje jedno slovo a to: Autentičnost. Co dodat, obrovská tragédie postihující spoustu nic netušících rodin, které měly své plány, těšily se na oslavy prvního máje a ono přišlo tohle.... Díky aroganci a tuposti tehdejších sovětských představitelů přišlo o život tolik lidí, dětí....No nemám slov
Modlitba za Černobyl je v podstate taká Černobyľská Biblia. Napísala ju Alexijevičová, svedkovia katastrofy a sám život. Rozhovory s prostými ľuďmi sa striedajú s rozhovormi odborníkov a spája ich jediné: nikdy nekončiace zúfalstvo a snaha pochopiť, čo sa pochopiť nedá, pretože pravda už dávno neexistuje.
Obyčajní ľudia mali strach z neznámeho a obviňovali vedcov, pretože ničomu nerozumeli. Vedci zase obviňovali politikov, pretože mali pocit, že tí nič nerobia. Ľudia sa začali báť človeka. Zlo plodilo zlo. Iní mali pocit, že sa tragédiou z ja stalo my, že už nemožno oddeľovať masu na jednotlivcov, pretože pri katastrofe sú si všetci rovní. Na druhej strane tu boli jedinci, ktorí „zostali sami, samých ich pochovávajú”.
Neviditeľný nepriateľ
Tragédia prišla z ničoho nič. A aj keď zo začiatku prevažovala medzi ľuďmi opatrnosť, postupom času prevládla všeobecná apatia. Skúste bojovať s fyzikou. Je ťažké báť sa niečoho neviditeľného. O to ťažšie, že títo ľudia žili v akejsi bubline. Svet tam vonku sa od čias druhej svetovej vojny dávno posunul, zabudol na takéto hrôzy. A v ZSSR sa síce počas studenej vojny pripravovali na nepriateľa, ale bol to nepriateľ zvonku, nie ten, čo celý čas číhal medzi nimi.
Vety v knihe sa vytrácajú dostratena, je to jedno veľké nekončiace more troch bodiek. Pretože ako vypovedať nevypovedateľné? Občas to celé pôsobí ako kafkaesque, ako obraz Doriana Graya, kde postupne strašné veci vychádzajú na povrch. Ale zároveň sa človek diví spolu nad tým kontrastom. Všetko je tak čisté, ale tak zamorené. Na konci zostáva len žiaľ, krycím menom anekdota.
V jednom filme boli dve krásne vety, ktoré sa pokúsim parafrázovať:
„Keď nastane nejaká veľká katastrofa, väčšina rodín sa spojí. Tá naša sa rozpadla.”
Možno by sa to isté dalo povedať o Černobyle a ZSSR. Viacero ľudí je presvedčených o tom, že jadrová katastrofa bola dôvodom, prečo ZSSR padol. Možno je to pravda. V inej knihe som sa ale dočítala, že za pád režimu môže Solženicyn a jeho Súostrovie Gulag. Možno je pravda zase to. V každom prípade zostane táto kniha knihou, ktorá sa ma z prečítaných kníh od nobelistov dotkla zatiaľ najviac.
Reálná kniha s příběhy skutečných lidí. Některé příběhy byly dechberoucí. Neuvěřitelné, jak se zachovala komunistická vláda v neinformovanosti a bezohlednému zacházení s občany :(
Ne úplně jednoduché čtení. Velmi zajímavá kniha, složená z pravdivých příběhů Černobylců, od obyčejných lidí, farmářů přes učitele, knihovníky, doktory, vědce až po zarputilé komunisty. Nejsilnější příběhy jsou přímo od lidí, kteří přímo u Černobylu byli a likvidovali zamořené oblasti. Další velmi náročnou kapitolou jsou příběhy manželek - vdov - po zemřelých hasičích a likvidátorech, které jsou hodně citově hluboké a smutné. Kniha ve mně zanechala stopu, protože i když od havárie uběhlo již více jak třicet let, stále může Černobyl být pro Evropu pohromou.
Velmi syrové čtení, které je poskládáno z vyprávění zasazených obyvatel. Moc optimistické čtení to není.
Těžko říct, jestli je to dobrá kniha. Asi je spíše důležitá. Já naopak ocenila způsob, jakým je napsaná, je víc autentická vzhledem k způsobu života lidí a mentalitě v tehdejší Ukrajině.
Kniha je zajímavá tématem, ale ať se nikdo nezlobí, to se prostě nedá číst. Styl psaní je hrozný. Chápu, že autorka chtěla zachovat autenticitu výpovědí, ale méně je někdy více. Je pravda, že není spisovatelka, ale sběratelka příběhů, viz její další knihy. Nicméně pokud na knize pracovala 2O let, jak tvrdí, znát by to mělo být. Za úvodní příběh jedna hvězda, za nápad udělat rozhovory s různými lidmi (místní lidé, hasiči a jejich rodiny, vojáci, vědci), jichž se tragédie dotkla a jeho uskutečnění druhá, a za téma tragédie třetí, ale víc to jako celek opravdu nedá.
Můj problém v téhle knize byl, že mi bohužel nevyhovoval styl psaní. Chápu že je to přímo psané tak, jak ty lidi to vyprávěli. Vím že hodně lidí tato kniha dostala, však mě taky, některé příběhy byly velice smutné, u některých stránky utíkali jak nic ale příběhy většinou od těch fyziků a tak, mě moc neutíkali a koukala jsem kdy skončí jejich monolog. Jinak za mě silná kniha, to určitě ano. Doporučuji kdo se aspoň trochu o tuhle tématiku zajímáte, si ji přečíst. Kniha má krásnou obálku, určitě je pěkné ji mít ve své knihovně a za čas se k ní někdy vrátit.
Výpovědi lidí, jejichž život zničil Černobyl. Některé úvahy byly nezajímavé, ale pak přišly pasáže, které člověka silně zasáhnou. Musela jsem často knihu odložit a rozdýchat to. Často jsem si říkala, jestli je to vůbec možné ... A taky mě několikrát napadlo srovnání s holokaustem .... Ale zdálo se mi až nepochopitelné, jak byli lidé naivní - chodili nalehko venku, nenosili roušky ... Dobu výbuchu jsem jako děcko zažila, včetně následných opatřeních (i když také až po několika dnech), jako např. že jsme několik následujících let nesbírali houby a nějakou dobu nepili mléko. O jódu se také mluvilo, ale nevím, jestli byl k sehnání ...
Náročné čítanie. Nedá sa to čítať "jedným dychom". 26. apríl 1986 - presne mesiac pred mojou maturitou. O Černobyle som do vtedy nič nevedela a ešte dlho po tomto dátume. Vôbec ma to neprekvapuje.
Čo sa vtedy stalo v Černobyle dlho nevedeli a niektorí ani nechceli vedieť ani tí, ktorí v blízkosti elektrárne bývali.
Rozhovory s ľuďmi a niekedy skôr monológy, častokrát nedokončené, lebo aj po dvadsiatich rokoch sa o tom ťažko rozpráva, o tom je kniha.
Neschopnosť vtedajšej štátnej mašinérie nielen informovať ľudí o tom, čo sa stalo, o tom aké to bude mať následky na ľudí, neschopnosť priznať zodpovednosť. Snaha všetko zľahčovať.
Koľko nevinných ľudí muselo trpieť a zomrieť?
Koľko generácii ľudí na to ešte doplatí?
Vojny, koncentračné tábory, Černobyl... Dá sa to všetko porovnať? Všetko to má jedno spoločné - utrpenie a nezmyselná smrť nevinných.
Autorka knihy si zaslúži veľký obdiv, že všetko to dala do knihy a aspoň takouto formou zanechala svedectvo o Černobyle pre ďalšie generácie, pre ktoré možno to bude aspoň trocha mať zmysel pri hľadaní odpovedí na otázku "Prečo...?".
Velmi silná kniha a rozhodně jsem ráda, že jsem se přesvědčila k jejímu přečtení. Nijak zvlášť se mi do ní nechtělo, ale zároveň jsem "černobylský ročník" a po zhlédnutí seriálu mě svým způsobem lákalo zjistit, které výpovědi stály na počátku tohoto filmového počinu. A ano, spousta výpovědí byla mrazivých, srdcervoucích a mnohdy zůstával člověku rozum stát; nad nehynoucím hrdinstvím hasičů, horníků, likvidátorů a všech, kteří na úkor svého života šli zachraňovat svět (doslova), nad rozpadajícími se rodinami těchto lidí, nad manželkami, které nemohli zachránit své muže ani děti. Na druhou stranu, ano, rozum mi nepobíral tu komunistickou propagandu, zatajování a vyhrožování, nátlak na úkor obyčejného lidu, který pod radioaktivním mrakem žil své běžné životy ...a to už našinec tuhle špínu stejně tak nějak povětšinou ví. A to nemluvím o zvířatech, která byla zanechána svým strašným osudům. Pevně doufám, že nikdy v podobné "evakuační" situaci nebudu, protože bez svých zvířat bych nevyšla ani za domovní práh.
Na druhou stranu, forma monologů byla čtenářsky velmi náročná. Ze začátku se mi četly velmi dobře, ale s přibývajícími stránkami bylo čtení náročnější a náročnější. Lehce monotónní a bez gradace a často se opakující informace (jasně, jsou to výpovědi očitých svědků, logicky se musí informace mnohdy opakovat. Ale stejně...). Osobně bych ocenila např. vícero komentářů autorky, možná i nějaký menší soubor fotek, ale chápu, že tohle nebyl autorčin záměr.
I tak je ale kniha nesmírně silným a cenným svědectvím a já ji doporučuji všem, kteří na ni mají žaludek a odvahu.
Kniha, informace, vše super. Chápu, že autorka chtěla knihu napsat jako vyprávění od lidí, ale bohužel tento styl mě vůbec neseděl.
Nemůžu říct, že bych byla zklamaná z toho, o čem kniha je, a co nabízí. Z výpovědí a monologů některých zúčastněných doslova mrazilo a některé monology rozhodně stály za to. Ale ta forma knihy byla pojatá tak, že to vypadalo, jako by všechny výpovědi a svědectví psala jedna a táž osoba. Některé věci se dost často opakovaly, a protože byl text hodně často zkracován, smyslově to taky pokulhávalo.
Rozhodně palce nahoru za úvodní příběh Ludmily Ignatěnkové, ten mě vždy dostane do kolen
Uf. bylo to náročné, depresivní, dojímající, strhující a děsivě pravdivé. Myslím, že už tu proběhla spousta podobných recenzí a komentářů. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, a dočetla. Je to stejně děsivé jako výpovědi svědků z koncentračních táborů smrti. A nejděsivější na tom všem je to, že je to pravda. Pravda, která se týká nás všech, našich dětí a dětí jejich dětí. Občas mě při čtení napadlo, že se vlastně ani nedivím že se k nám naše mateřská Země takto chová - sucha, povodně, požáry, koronaviry… vždyť nám jen (a myslím že zatím jen lehce) ukazuje jak se chováme my. A pořád nám dává šanci to nějak napravit, změnit...
Zajímavá knížka, jejíž příběh vypráví o všednosti lidského života v nevšedním prostředí.
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Černobylská katastrofa zasáhla miliony lidí, některé hlasy k nám promlouvají z těchto stránek. Nejvíce na mne zapůsobily první a poslední kapitolka se stejným názvem Osamělý lidský hlas, ve kterých se dvě vdovy vyznávají ze své lásky a ztráty milovaného člověka, a vzpomínky dětí.
Bylo děsivé sledovat s jakou důvěrou ve státní moc lidé žili dál v zamořeném území a odmítali poslouchat těch několik (fyzik, lékařka), kteří je varovali.
"Co tu dělá rozruch? Bere nám naši duševní rovnováhu. Důvěru ve všechno to, čemu jsme si zvykli věřit. Musí se přece počkat, až nám řeknou..." "Nejenže nás obelhávala státní moc - my sami jsme nechtěli znát pravdu! Kdesi hluboko v podvědomí... Teď si to samozřejmě nechceme přiznat, protože je snazší nadávat na Gorbačova... Na komunisty... To oni za to můžou... Kdežto my jsme dobří, my jsme oběti."