Manon Lescaut
Vítězslav Nezval
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71861/manon-lescaut-71861.jpg
4
1469
1469
Z románové předlohy abbé Prévosta vytvořil Nezval poetický příběh lásky a v postavě Manon symbol ženské proměnlivosti. Podává ho slovy básníka, opěvovatele francouzské poezie, jehož zpěvné verše bohatostí dodnes okouzlují každou mladou generaci. Je náhoda, že čtenář záhy po novém vydání Prévostovy Manon dostává do rukou Nezvalovo přebásnění. Výsledek srovnání obou textů mluví jednoznačně ve prospěch básníka.... celý text
Přidat komentář
Rozkošné čtení. Čeština je úžasně hravá. A Manon je hříšnice, ale krásná hříšnice ☺️
Postavy mi k srdci nepřirostly, ale … Krása. Smutek. Přátelství. Vypočítavost. Šílenství. Úžasné verše. Úžasná čeština. Silný příběh, který rychle plyne. Klasika, která by neměla být opomíjena milovníky literatury. Z některých lásku vyzdvihujících veršů mě až mrazí.
Na to jak je Manon Lescaut vyzdvihovaná, mě zas tak moc nezaujala. Například jak se často opakují refrény (zbytečné a nudné)
"Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon nemiloval bych."
Ta čeština je stejně nádherná věc - a jak se s ní Nezval mazlí, je prostě něco. Čtete verše a v hlavě vám znějí písně. A jaké písně! Pro někoho může být Manon Lescaut jen červená knihovna plná podivně se chovajících postav, ale já (ačkoliv jsem si to tedy v telecích letech na střední škole rozhodně nemyslel) říkám, že je to dokonalé zachycení lásky a toho, jak dokáže s člověkem zamávat. Ta vášeň a to ztrácení hlavy, ten stav, kdy má člověk v jedné vteřině chuť dělat něco naprosto jiného než v té předchozí a nepřipadá mu to divné, protože prostě nemyslí hlavou (ale srdcem, abych to upřesnil)... To tam všechno je. A jakkoliv to je nadsazené, je to uvěřitelné a krásné.
Manon jsem milovala, četla jsem ji v 16-ti letech a to jsou asi přesně ta léta, kdy se zapíše do srdíčka. A básnické zpracování příběhu od Vítězslava Nezvala je krása. Tady čtu, že je i rozhlasové zpracování v podání Libušky Šafránkové a Viktora Preisse, a to bych tyto verše určitě chtěla slyšet právě od nich. Kvůli krásným veršům knihu určitě doporučuji.
Čteno v rámci povinné četby na základní škole. Škoda, že si Manon nemůžu vybrat k maturitě. Překvapivě se mi příběh docela líbil. Měla jsem pocit, že Tiberge je do rytíře des Grieux zamilovaný. Možná to mě trochu nabudilo přečíst knihu do konce.
Tak tyhle verše umím skoro nazpaměť. Už na střední škole se mi hrozně líbily, navíc jsme měli školní představení, kde se recitovaly. Jsou nádherné, něžné i přes to, že by zlatíčko Manon občas potřebovalo zaklepat kebulkou, aby se nechovalo jako fracek. Za mě krásná nestárnoucí klasika rozhodně stojící za opakované přečtení.
Onehdy- zcela nedávno, jsem se probírala svými sešity ze střední školy , kde samozřejmě sešit na literaturu byl vzorně nalinkován, oproti sešitu na matiku, který nejen že byl popsán mně už neznámou řečí, ale i jakoby propálený popelem (když jsem tajně na baloně u učení kouřila). Ale vraťme se k Manon. Tehdy, ve svých 18 letech jsem si pro sebe napsala, že takovou lásku , která bolí fakt nikdy nechci. K čemu??? Mamon je růže hozená do kostela??? Blbost...
A tak jsem se dala po letech do čtení. Jejda, jejda Ivano, tys to v té své hlavičce ale měla v mládí zpřeházené a naštěstí jsi tenkrát nevěděla, že bolí každá láska, která za něco stojí. A slzičky mi hezky padaly, jedna za druhou na stránky knihy a nejen za Manon, ale za celý ten náš lidský život. Ale asi to se mnou v tom mládí nebylo tak zlé, mé poznámky ve čtenářském deníku psané pro profesoru češtiny byly ohodnoceny výborně (teda až na poznámku... příště čitelněji).
Nezval tohle prostě dokázal famozně a nedalo mi to a v noci jsem si stáhla Manon v televizním zpracování- a bulela jsem si dál do polštářů....Krása, prostě poezie.
Manon mi nehorázně lezla na nervy a rozhodně bych nenašla postavu, která by mi byla sympatická.
Rozkošný, romantický (v pravém slova smyslu) milostný příběh krásné Manon a rytíře des Grieux, který v nesmrtelném přebásnění Vítězslava Nezvala rozhodně patří ke klenotům české literatury. Nebo je někdo, kdo alespoň jednou nezaslechl, že „Manon je můj osud.“? Vynikající je také rozhlasové zpracování v podání Viktora Preisse a Libuše Šafránkové.
Des Grieux je mladík s budoucností kněze. Ale, náhle se zamiluje do krásné Manon.
Manon je šestnáctka, která se také zamiluje, jenže má talent líbit se všem.
O její přízeň usiluje i postarší Duval. A navrch se do všeho plete Tiberge v Jagovském stylu.
To všechno je psáno nádhernými Nezvalovými verši.
Tuto hru musí obdivovat i zarytý odpůrce básní.
Knihu jsem přečetla jedním dechem...Nemyslím si, že je to jedna z nejlepších knih, co jsem četla, ale svým způsobem mě zaujala. Láska rytíře, co se měl navždy vzdát žen, je tak obrovská a opravdová, že si dokáže přitáhnout pozornost. Jsou zde hluboce vylíčeny nástrahy lásky a důsledky přílišné důvěry...ale také síla odpuštění a překonání vlastní hrdosti pro lásku. V knize můžeme také najít zdůraznění finančních problémů, které při řešení dostávají hrdiny do nástrah...zde se projevuje Manon, jako zachránkyně rodiny, ale spíše jako žena, která touží po bohatství a přepychu...mnohokrát za cenu velkého rizika. Mírně rušivým elementem pro mě byla na konci až příliš častá slova z písně Mississippi. Knihu ale zejména z důvodu opravdu krásných veršů vřele doporučuji :)
Moje knižní veršovaná láska, na gymnáziu jsem uměla recitovat dlouhé pasáže těch nádherných veršů, dodnes si některé pasáže pamatuji, a že už je to let!!! Nečtu verše, když tak pouze od Mistra Nezvala. Proč? Protože jim rozumím, protože jsou krásné a protože si je vybavuji i po 35 letech. Přidávám do čtenářské výzvy jako Knihu autora, který žil v mém kraji. I když se tu nenarodil, na vyšehradském hřbitově se nezapomenu zastavit i u jeho hrobu.
Krásné verše,krásná kniha Vítězslava Nezvala..Tragický příběh o lásce lehkomyslné a zhýčkané Manon a o naivním a hodném rytíři Des Grieux..
,,Pojď ke mně,já to věděla,
že dodnes mohou se dít divy,
že jednou potkám anděla
a že ten anděl bude živý”
V květnu jsem psala komentář k Manon, která sloužila Vítězslavu Nezvalovi jako inspirace. V tom komentáři jsem napsala, že dávám knize 2*, ale Nezval by byl za 5*. Teď jsem si Nezvalovo Manon po letech přečetla. Byl to opět neskutečně krásný a hřejivý pocit. Ta krása českého jazyka, nádhera veršů. Dávám těch slíbených 5* protože nejde dát víc /a to mne docela mrzí/.
Štítky knihy
láska zfilmováno divadelní hry romantika dramata poezie
Autorovy další knížky
| 2001 |  Manon Lescaut |
| 1969 |  Edison |
| 1999 | Básně noci |
| 1966 | Sbohem a šáteček |
| 1971 | Anička Skřítek a Slaměný Hubert |
Moje první setkání s tímto dílem bylo na školním výletě v pražském Národním divadle, kde se mi asi jako jednomu z málo opravdu líbilo. Rozhodl jsem se pro tohle dílo i k maturitě a kniha mi přišla ještě lepší než divadelní hra. Uvidíme, jestli si jej vylosuji, ale ať už ano či ne, zůstane mou oblíbenou knihou. Kombince krásného jazyka a pro mě silného příběhu. Jak jsem viděl jiné komentáře, asi není pro každého, ale to tak už bývá.