Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/5165/bmid_mandolina-kapitana-corelliho-200-5165.jpg
5
565
138
Příběh o lásce, cti a pomstě, jenž je neobyčejně vtipný a zároveň hluboce tragický, zdařile absurdní, uměřeně sentimentální a laskavý, ale v popisech italského tažení až bezděčně naturalistický. Tento román získal Cenu spisovatelů Britského společenství za nejlepší knihu roku 1995 euroasijského regionu.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2002 , BB artOriginální název:
Captain Corelli's Mandolin , 1994
více info...
Přidat komentář
Tahle knížka mě štvala tím, jak jeden čas z ní byli všichni odvařený. Brala jsem to za milostnou červenou knihovnu a film s Cagem, který jsem taky neviděla, mou nechuť nějak utvrdil. Navíc já ten jih nějak nemusím no. Prostě nic pro mě. Pak se ke mě dostala nejnovější kniha od Bernierse a strašně mě bavila tím stylem. Obyčejný vyprávění, popisy, často dost cynickej humor, nečekaný jen tak mimochodem zvraty...čte se to prostě samo. Tak jsem dala šanci i tomuhle a nezklamalo to. Nebyla to úplná bomba, ten člověk prostě umí psát a zaujmout. Jen tu zabitou Psipsinu mu neodpustím teda.
Úžasná knížka, která je stejně tak veselá a komická, jako smutná a tragická. Je třeba se prokousat přes začátek, který mi připadal dost náročný vzhledem k velkému počtu postav, spletitosti historických událostí atd. Často jsem se dobře bavila, některé vtípky doktora a jeho dcery na adresu kapitána byly opravdu dobré. Ve druhé půlce naopak převládaly spíš ty negativní emoce. Často si na děj knihy vzpomenu a přemýšlím, kolik takových Pelagií a Antoniů za války bylo.
P.S. Stejnojmenný film má s knihou bohužel jen pramálo společného.
První čtvrtina příběhu je taková poměrně nezáživná. Chvíli trvá, než si zvyknete na politiku, lidi, prostředí, způsob myšlení a takovou pomalost zpočátku poklidného života.
Slunce svítí, olivy rostou, šneci se líně plazí. Na cestě kuna, co jí děvče považuje za zvláštní kočičku (odteď pro mě budou všechny kočičky zvláštní :)). Doktor a jeho dcera.
Pak:
Na obzoru okupanti… změna perspektivy. Hromada cizích lidí, strach, pak zase ne.
Náklaďák s děvkami, přátelství.
„Tady byl táta za války.“
Později zákaz vycházení, nedostatek jídla, šnečí polévka (z popisu mi bylo blbě, holt neznám hlad), vystouplé kosti a vlasy prokvetlé šedinami, časem.
Kněz s vidinou konce. Ohně a puch spálených kostí.
Rodiny, které dostanou prach, jenž spíš jejich blízkým nepatří... ironie, prachu byly celé náklaďáky, dal se rozdávat spíš než chleba.
Anděl na padáku, přestože pozorovatel význam druhého slova nezná.
První čtvrtinu vydržte, pak to vážně stojí za to. Několikrát jsem se i rozesmála, jak se mnohdy absurdní situace, vtipné momenty, nebo jejich kombinace, vynořovaly z útrob autorovy představivosti.
Potěšilo mě také, že nejde vyloženě o nějakou prvoplánovou romanťárnu. Na mě celek působil spíš opravdově, než naivně ve stylu "holka se zamiluje do vojáčka, ale ten musí jít."
Asi takhle:
Když si prohlížíte staré černobílé fotky, co vidíte?
Šedo-černé rozesmáté/vážné/zasněné... obličeje, zastavené v okamžiku, kdy někdo zmáčkl spoušť. Lidé na nich budou už napořád strnulí a stejní. Mám jich plnou krabici a polovinu lidí na nich ani neznám. A co víc, už mi nikdy nikdo neřekne, kdo ti lidé byli. A o tom, že byli skuteční, mám důkaz – koukám na něj. Přesně takhle působí tento příběh. Jako Pelagiino album a její pohnutí, když ho po x letech znovu prohlížela a vybavila si vzpomínky související s jednotlivými fotkami.
Ale zkuste si představit, že byste dokázali sledovat další vteřiny poté, co vznikl snímek:
- krok stranou
- někomu vítr načechrá vlasy
- moře vyplivne dvě, tři vlny, zmizí stopy v písku, nad hlavami lidí přeletí racek
- nádech, úder srdce a slunce hřeje
- člověk, který byl předtím v záběhu, uskočí. Stisknout spoušť o vteřinu později, měl by šanci, že se na něj za x desetiletí zapomene.
- kočka odskočí z vyhřátého kamene a vrhne svůj stín o půl metru dál
Ale to my už nevidíme. Není to smutné?
A představte si, že těm, co mají nějakou představivost, tohle vrtá hlavou. Stará místa, mrtví lidé, fiktivní světy a neskutečné příběhy, které se klidně mohly stát, protože někdo zmáčkl spoušť o vteřinu dřív.
Foťáku, pušky? Není to jedno. Oboje zastavuje čas.
Film je krásný, ale sladký. Kniha mě fakt dostala. Není to žádná milostná slátanina. Opravdu úžasné počtení.
Velmi čtivá kniha, až na poněkud zdlouhavý začátek. Kdysi jsem viděla její filmové zpracování, ale už jsem si nepamatovala detaily ani závěr příběhu. Těším se, až si film znovu pustím a porovnám ho s knihou.
Kniha se nečetla úplně snadno, ale okouzlily mě popisy malého řeckého ostrava, jeho svérázných obyvatel a jejich někdy banálních a někdy dramatických příhod. Přesto že jde o knihu, v které hraje důležitou roli láska, rozhodně nejde o červenou knihovnu. Bylo pro mě zajímavé se dozvedět, jak válka postupně ovlivnila a nakonec výrazně změnila život i na zapadlém řeckém ostrůvku.
Člověk by řekl, že o druhé světové válce už nemůže být napsáno nic nového, ale tenhle příběh mě upřímně dostal. Pravda - kniha má pomalejší rozjezd, ale vyplatí se překousnout ty pasáže, v nichž se zdánlivě nic neděje a dočkat se příjezdu Antonia Corelliho. Moc pěkně napsané!
Přiznám se, že na začátku mě absence kapitána Corelliho trochu štvala, ale po dočtení se ukázalo, že právě ten úvod byl nejlepší. Na rozdíl od filmu knížka na lovestory válkou rozdělených milenců nestojí, v tomhle případě jde o skvěle vykreslený obraz malého řeckého ostrůvku, skládačku drobných příběhů „obyčejných“ lidí. Drsné i poetické.
Jak již bylo uvedeno - pomalý rozjezd, je třeba vytrvat.
Celkově kniha plná emocí, smutku, radosti i vtipu.
Navíc bonus v podobě řeckých reálií a historie.
Doporučuji i audioknihu ve skvělém podání L. Mrkvičky :-)))
Pokud něco napíšu (a to se může snadno stát), tak to bude vypadat nějak takhle - Mandolína se mi totiž trefuje přesně do vkusu, jako se papakis trefoval do kapitána. Například mě oslovuje krásným humorem, který zprostředkovává především doktor svým obratným a někdy ostrým jazykem, a vytváří tak jednu stranu knihy - tu s jasnou oblohou a teplým mořem. Nad stranou druhou jsou ovšem mračna a krutý mráz a ukazuje tragickou kapitolu řecko-italské historie, která se u nás příliš neotevírá. Mnohem více se učí o občasné válce ve Španělsku, přitom ta řecká o mnoho "menší" nebyla.
Mandolína perfektně balancuje na hraně tragikomedie, takže nepůsobí jako fraška, ani není příliš přecitlivělá. Zásluhu na tom mají skvělé a uvěřitelné postavy, od kapitána až po psipsinu a několikero dějových linií, lišících se svým stylem. Příběh je silný jak polední kefalonské slunce a dokáže jak zahřát, tak bolestivě popálit. Všechno to pak doplňuje pár paprsků absurdna. Překlad je skvělý a líbí se mi ponechání mnoha výrazů v původním znění, se slovníkem na konci, což mi přijde vždy lepší, než nějaký násilný překlad za každou cenu.
Můžu doporučit každému, kdo si rád popláče s úsměvem na rtech, nebo se usmívá s pláčem na očích. Také doporučuji cestovním kancelářím, já bych jel hned.
Moc krásně napsáno, autor ukazuje tímto dílem, jak až krásná může literatura být, jak barvitě, zajímavě, geniálně lze slovem zachytit, "malovat" svět. Lidé jsou tam ve své dobrotě, prostotě moc milí a díky úžasným drobnůstkám, které může citlivě přidat je geniální spisovatel, je to všechno tak přirozeně malebné a také reálné, živé. Prostě umění je tohle. A aby toho nebylo málo, život několika generací a novodobá historie ostrova Kefalonie. A ještě láska, vztahy a statečné činy.
Moc příjemné čtení (pokud se to dá o knížce s válečnou tématikou říct). Válka v italském podání vypadá místy jako fraška, místy jako nesmyslná tragédie. Chvílemi se na ni dá zapomenout, ale nakonec dopadne i na řecké ostrovy. Co nebo koho nezvládají ničit nebo zabíjet Němci, hravě a se zápalem dorazí šílení řečtí komunisti. Je to příjemně vtipná, ale taky smutná knížka se silnými ženami.
Opět přečteno v rámci Čtenářské výzvy, v tomto případě zvoleného titulu nelituji. Krásný a místy dojemný (ale upřímně) román, do kterého jsem sice měla problém se začíst, nakonec jsem se ale nemohla odtrhnout. Trochu zdlouhavý a popisný úvod tu ovšem je opodstatněný, navodí atmosféru a seznámí čtenáře s místem a postavami. Pak se objeví kapitán Corelli a příběh dostává spád i vtip. Poslední část mi pak připadala trochu jako jiná kniha. Množství událostí, velké časové období,... Osudy se ale nakonec hezky uzavírají a vysvětlují, ačkoli místo pro domýšlení konce příběhu zůstává.
Trvalo dlouho než jsem knihu dočetla, ale stálo to za to. Kromě toho, že se mi potvrdilo, jak je válka odporná věc a že lidé k sobě umí být neuvěřitelně krutí, ale i laskaví, doplnila jsem si znalosti o historii Řecka (hlavně z Wikipedie, ale to se taky počítá, ne?)
Kdysi jsem viděla film, ale už jsem si ani nepamatovala jak skončil, takže to vlastně bylo, jako bych se s příběhem setkala poprvé. První polovina knihy pro mě byla obtížně překousatelná. Na jednu stranu oceňuji, jak krásně popisně dokáže autor přiblížit krajinu, atmosféru doby, dějinné události nebo osobnosti. Na druhou stranu ale té popisnosti bylo v této knize na mě příliš.
Druhá polovina už měla spád, konec knihy přeskakoval desetiletí jako Železník překážky na závodišti. Nemít knihu ve Výzvě na 2019, abych ji asi během první poloviny odložila. Ale teď už vím, že by to byla škoda.
Krásným jazykem napsaná kniha. Plno myšlenek, řecké slunce a dlouho to působí jakoby žádná válka ani nebyla. A pak vtrhne do života hlavních hrdinů a je to síla. A je ironické, že ty nejhorší věci se dějí ke konci války a po ní.
Na knihu jsem se dlouho chystala a po zveřejnění témat Čtenářské výzvy 2019 jsem měla důvod po ni konečně sáhnout a ihned jsem věděla, kam ji použiji.
I přes příběh a styl psaní, který tu komentovat nechci, jelikož je o tom napsáno vše v komentářích pode mnou, jsem se nakonec rozhodla jsem pro tři hvězdy:
Za prvé jsem od knihy dle ohlasů čekala asi trochu více (možná je to dáno i tím, že před tím jsem dočetla Vyhnání Gerty Schnirch, které mě naprosto dostalo).
Zadruhé některé pasáže mne bavily méně a mnohdy to nebylo lehké čtení, které ještě ztížilo husté a drobné písmo.
Zatřetí, v závislosti na vydání (husté, malé písmo) se mi kniha četla špatně, pomalu a tím příběh postupně ztrácel na intenzitě. Mít jiné vydání, více rozvolněné, tak pravděpodobně hodnotím lépe.
(Hodnoceno vydání z r. 2000, ISBN 80-7257-208-3)
"Samozvané nadřazené rasy, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou, zmámené eugenikou a svedené mýtem, již promazávaly kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět, už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí." (str.27-28)
Je fascinující, jak se věci dějí stále dokola, snad jen jména vůdců se mění. A stejně tak se opakuje onen syndrom vařené žáby. Lidé tak dlouho nevěří, že může dojít k nejhoršímu, až již není cesty zpět a jsou donuceni projít přes peklo války a krvavých událostí.
Tahle kniha měla u mne poněkud pohnutý osud. V jistém období jsem hltal téměř každou knihu autora, jihoamerická trilogie mě nadchla a "Ptáci bez křídel" je pro mě osobně vrchol jeho tvorby. A nějak jsem kapitána Corelliho odkládal, až jsem jej definitivně odložil poté, co jsem viděl film. Už je to docela dost let a já , díky letošní výzvě, knihu vytáhl a přečetl. Film už jsem pozapomněl, což bylo dobře, jen mi stále před očima naskakoval ten Cageův psí výraz.
Nicméně kniha je skvělá, při jejím čtení si člověk uvědomí absurdnost válečného běsnění hodně intenzivně. Typický Bernières. Ptáci bez křídel jsou v mém hodnocení o něco výše, nicméně i zde volím plný počet.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno ostrovy Řecko války hudební nástroje romance otcové a dcery
Autorovy další knížky
| 2002 |  Mandolína kapitána Corelliho |
| 2005 | Ptáci bez křídel |
| 2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
| 2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
| 2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Fašismus i komunismus jsou zrůdné ideologie. Knížka má hloubku, nutí k zamyšlení, dává “pocit” Řecka. Ale co je mně to platné, když první půlka se skoro nedala číst (přesněji mně se nedala číst), vytrvala jsem jen proto, že čtenáři viz níže ujišťovali, že později to bude lepší. Druhá polovina je poutavější. Konec tak trochu přitažený za vlasy. O občanské válce v Řecku si budu muset přečíst víc.