Krev na sněhu
Jo Nesbø
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/231260/bmid_krev-na-snehu-itA-231260.png
4
2299
2299
Krev na sněhu série
1. díl >
Sedmdesátá léta v Oslu. Olav Johansen nedokáže jezdit autem pomalu, je měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, jestliže se rozčilí, ztrácí hlavu a je mizerný v matematice. Něco málo přečetl, ale moc toho neví a rozhodně nemá takové znalosti, které by byly k něčemu užitečné. A píše pomaleji, než roste stalaktit. K čemu se tedy hodí? Je skvělý zabiják. Nemusí přitom jezdit autem, zabíjí většinou lidi, kteří si to zasluhují, a nejsou to žádné složité počty. Alespoň prozatím nebyly. Dokud od šéfa nedostal nový úkol: vyřídit jeho manželku.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi
Vydáno: 2015 , Kniha ZlínOriginální název:
Blod på snø , 2015
více info...
Přidat komentář
Krátké, svižné, příjemné čtení na jeden nebo dva večery. Ale pro mě tohle není kniha, kterou bych ve své knihovně potřebovala, nebo se k ní dokonce vracela.
Ze tří knih od Nesba, které jsem zatím četl, mě tahle zaujala nejvíc. Na 150 stranách není takový prostor pro skvělé popisy, které se mi líbily v Levhartovi a Policii, na druhou stranu Olav je zajímavější postava něž Harry Hole, a jeho styl "dyslektického" vyprávění má něco do sebe. A hlavně - příběh má spád, obsahuje zvraty, ale je naprosto logický a uvěřitelný!
Krev na sněhu – Půlnoční slunce (Krev na sněhu II). Trochu jiný Nesbo, nebo jiný styl, tak nevím je to záměr, anebo to vyhrabali z pozůstalosti odumřelých šuplíků.
Každopádně příběh je přímočarý, bez velkých zvratů, veletočů či složitých zápletek, na které jsme u autora již zvyklí. Hlavní hrdina není žádný superman, nakonec Nesbo ho představil hned na úvod knihy, která má jen něco přes sto stran, a konec je příběh až netypicky uzavřený, i když má svoji poetiku.
Na druhé straně je to příběh člověka, kterému osud rozdal špatné karty hned při jeho narození, a špatný list mu chodil dále. Povídání děje v první osobě, ústy hlavního hrdiny, jeho osud jenom umocňuje, a tak máte možnost nahlédnout do duše „likvidátora“, který bez mrknutí oka odpraví své soky a přitom složitě přemýšlí o osudu jejich rodin.
Příběh hlavního hrdiny Vás však uchopí a Vy se stáváte jeho „fanouškem“ i když jeho počínání lze jen odsoudit. Postupně vnikáte do jeho světa, do jeho myšlení a svým způsobem ho chápete. Postava, na kterou „její práce“ jaksi zbyla, žijící v hluboké samotě, a přitom toužící po normálním životě. Až naivně lidsky důvěřivý v oblastech vztahů, profesionál jen ve své erudici, nakonec zůstává ve svém světě i se svým pracně vytvořeným sdělením sám . . .
Žádná nová pecka, příjemné počtení, svým rozsahem netradičně krátké. Pro mne lepší 3 hvězdy.
PS – Pokud začnete, tak jako já, nejdříve druhým dílem – Půlnoční slunce, a hned v úvodu jste pochopili, že se jedná o druhý díl, kde hlavní hrdina, na útěku, na Vás mluví v první osobě a proto si vytvoříte závěr, že se musíte vrátit nejdříve k dílu prvnímu, abyste se o hlavní postavě dověděli více, jste správně, ikdyž . . .
Konečně jsem se dostal k přečtení těchto knih. Není to HH a je to dost jiné. Trošku krátké, trošku zmatky, ale nakonec se vše vysvětlí. Prostě taková oddychovka na víkend. Ještě tedy pokračování a konečně se dostane i na Harryho.
Krátký a intenzivní příběh. Přečetla jsem jedním dechem. Konec je pro čtenáře lehce matoucí, ale má svůj smysl. S detektivkami se teprve seznamuji, dosud jsem se jim vyhýbala, nicméně Nesbův styl se mi líbí.
Jelikož to byla moje první nesbøvka, tak nemám s čím porovnávat a tudíž nevím, zda je tato kniha jen jednou z těch slabších titulů nebo zda takhle píše normálně...
Opravdu se mi líbí jeho styl psaní. Nebrání se popisům, ani citům, ani filosofii. Bylo to krvavé, vražedné, mrazivé...
Ale ten příběh mne nedokázal zaujmout. A konec byl nedotažený, odfláknutý a nepochopitelný. Alespoň já jsem posledním stránkám nerozuměla. Tedy vůbec nevím, co si o tom myslet, jakou pointu to tedy mělo. A to jsem dávala dost dobrý pozor. Ale třeba mi něco uniklo. A některé postavy jsem vyloženě špatně odhadla.
Naštval mě fakt, že to, jak hlavní hrdina vypadá nám autor vylíčí dvacet stránek před koncem. To bylo dost rušivé. Když ho nepopsal během prvních kapitol, tak to měl již nechat být.
Takže: baví mě, jak píše, tudíž se určitě poohlédnu po jeho dalších titulech, ale tenhle příběh ve mne žádné stopy nezanechal. A byl moc zmatený. Prostě jsem to nepochopila. :(
Moje první přečtená kniha od tohoto autora. Na doporučení jsem si jí přečetla a byla jsem mile překvapena. Nad knihou se musí člověk maličko zamyslet jak to vlastně bylo a proč to vlastně tak bylo napsané a konec, že byl takový neurčitý mělo to svůj smysl si myslím. Hodnotím určitě kladně.
Moje první přečtená kniha od Nesba a určitě nebude poslední, neboť i v této krátké povídce jsem objevil autora, který umí psát. Kniha je velice zajímavá a celkově mě velmi bavila. Mám jednu jedinou výtku a tou je konec, který byl pro mě trochu odfláknutý a také nepochopený. Škoda, nebýt poslední kapitoly, tak bych knihu hodnotil velmi dobře.
Olav je pro mě jedním z těch antihrdinů, které si vlastně oblíbíte, svým způsobem s nimi soucítíte a tak nějak nakonec doufáte, že to s nimi dobře dopadne. Olav sice na jednu stranu působil (a sám se tak prezentoval), že se k ničemu jinému než zabíjení nehodí a že není moc chytrý, ale přitom postupně zjišťujete, že to není tak úplně pravda, že přečetl dost knih a tak nějak v něm vidíte (nebo aspoň já měla takový pocit) jistou inteligenci, stejně jako svým způsobem i dobré srdce.
Moje první kniha od Joa Nesbøho, ke kterému jsem byla, vzhledem k velké popularitě (moc nevěřím bestsellerům), lehce skeptická, mě nakonec celkem příjemně překvapila.
Přestože mi vyhovovala strohost příběhu, je pravdou, že v klíčových bodech u mě Jo Nesbø selhal - jak ve stavbě zápletky, která je coververzí obehraného, tak v hlavní postavě, vytvořené jen pro efekt. Já nemám nic proti sečtělému zabijákovi, schopnému diskutovat o trendech filozofie stejně, jako o historii nábytku, ale potom nechápu, proč mě autor neustále ujišťuje o tom, že je to vlastně polodement. V postavě Olava Johansena se tak misí protichůdné osobnosti, které s chladnokrevnými popravami moc společného nemají. A podobně je na tom dějová osnova, vyšumělá krapátko do ztracena. Je fajn, že se příběh drží jednoduché linie, v rámci rozsahu je mi ovšem záhadou, proč těch pár nitek zůstalo nezastřižených, nemluvě o kostrbatých zvratech.
Ovšem jako severská noirovka funguje kniha skvěle. Celé to hodně připomíná filmy jako Ghost Dog nebo Drive, kdy si člověk vychutnává spíš celkovou atmosféru, než vytříbenost zápletky a technické detaily. Jednohubka pro zádumčivé večery, ale jinak nic víc.
Asi budu opisovat některé předchozí recenze. Je to slabota, pane Nesbø! Kniha/povídka začala slibně, přehoupla se přes krvavou divočinu v kostele a skončila v nekonečnu. Konec/nekonec a plno „filosofie". Skoro se mi chce říci, škoda peněz...
No nebylo to špatné, tudíž ani dobré, čili průměrné. Malinko lepší, než první díl, ale i tak...neurazí, nenadchne.
Méně než dvousetstránkové "okýnko" do života nájemného vraha. Ráda jsem tím okýnkem nakoukla a knihu si užila. JN prostě umí!
Štítky knihy
norská literatura severská krimi norské detektivky detektivní drsná škola nájemní vrazi
Zajímavě psaná kniha. Zaujala mě schizofrenie hlavní postavy (nebo snad autora), která dala konci knihy úplně jiný rozměr, než jsem očekával. Těším se na druhý díl.