Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501575/bmid_deti-jsou-taky-lidi-zHP-501575.JPG
4
157
41
Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost. Kniha Děti jsou taky lidi autorky Zdeňky Šíp Staňkové. Délka knihy je 304 stran a doprovázejí ji ilustrace Petry Svobodové. Předmluvu ke knize s autentickými příběhy traumatu napsaly psycholožky Jana Nováčková a Jana Kubíčková.
Přidat komentář
Knihu jsem si koupila, abych autorcčin počin podpořila. Sama mám nějaké traumatizující zážitky z dětství, které za sebou vláčím a výchovu, kterou se snažím u svých dětí změnit. Ale je těžké to ve vypjatých situacích krotit. Proto mě zajímalo, jaké jsou další příběhy jiných lidí, vzít si z příběhů nějaké ponaučení, vidět chování rodičů očima dětí (ač už dospělých). Určitě je potřeba se tomuto tématu věnovat, každý máme nějaké trauma a musíme ho nějak zpracovat. Myslím si, že snad ani neexistuje dítě, kterému nebylo někdy ukřivděno či ublíženo (ať už slovně či fyzicky). Z pohledů rodičů se kolikrát může jednat o banalitu, v dítěti se ale uchová daný pocit a už se to s ním táhne. Knihu hodnotím velice kladně, po několika příbězích vstupuje vždy na řadu autorčino slovo. Zde už ubírám nějakou tu hvězdu. Autorku sleduju i na sociálních sítích a ne vždy se s jejími názory ztotožňuju. Což bych brala jako v pohodě, je to její pohled na danou situaci, některé poznámky byly věcné. Co mě hodně něbavilo, tak byly citace z různých knih. Další, co beru jako mínus je, že sice najdete odkazy na webové stránky, ale kompletní odkaz třeba na různá videa na YT nehledejte. Což mi přijde škoda. Nebyla to pro mě wow kniha, ale příběhy, které obsahuje, je potřeba šířit dál, třeba se v někom něco pohne, uvidí problematiku z druhé strany a i kdyby si rodič řekl, že přesně tuhle větu třeba používá a měl by se rozhnodnout ji nepoužívat, je to krok kupředu. Knihu doporučuji každému rodiči
Ctiva knizka o tom, ze je normalni chovat se k detem normalne. V CR bohuzel stale velmi opomijeny styl vychovy.
Z knihy jsem velmi rozpačitá. Nezpochybňuji to, že je nutné psát o dětských traumatech, jakkoli je to nelehké čtení. Ztotožňuji se i s tím, že jsme každý jiný, a tudíž i dopad toho, co jsme zažili v dětství, může být různý. Po přečtení mám ale pocit, že bychom si "trauma" mohli nést ze svého dětství skoro všichni, protože výchova našich rodičů nebyla zas tak moc liberální. S některými autorčinými názory se bohužel nemohu ztotožnit. Nicméně jí přeji, aby i ona našla alespoň kousek svého šťastného dětství.
Hrozný. Hrozný příběhy, ještě horší, že jsou to příběhy reálné. Kniha je plná nehezkého čtení. Občas nic pro slabé povahy. Někdy jsem si říkala, že to není ani snad možné, aby se takové věci děly. A ony se děly a stále dějí. Hnus, velebnosti. Každou várku příběhů následuje jakýsi doslov k dané problematice. Osobně bych ocenila víc konkrétních rad, jak se v dané situaci (ne)chovat a ideálně k tomu nějaké povídání od osvíceného terapeuta, psychologa... Každopádně kniha je originální počin a doufám, že další díl už nebude. Ne kvůli nízké úrovni knížky, ale kvůli tomu, že za každým příběhem je jedno hodně zraněné dítko, které mělo tu smůlu, že se narodilo tam, kam se zrovna narodilo. Po grafické stránce je knížka moc hezky zpracovaná. Děkuji za ní
Trvalo to delší čas, ale knihu jsem si zamilovala. Je to jednoduché konstatování vážného problému, který bohužel pořád máme. Ve chvíli, kdy se ministr práce a sociálních věcí jako autorita vyjádří, že se nestydí za to, že své děti někdy uhodil, byť "mírně", není prostě nad čím váhat. Děti v naší společnosti očividně nemají tedy taková lidská práva jako muži nebo ženy. A to jsou fyzicky nejslabší. Když dospělý muž řekne, že se nestydí za to, že uhodil slabé dítě, které na něm navíc existenčně závisí (!), pak je něco hodně v nepořádku.
S autorkou souzním i v tom, že nejen fyzické tresty, ale vůbec trest jako takový (zákaz, kárání) do zdravého vztahu nepatří. Pokud rodič trestá dítě, pak by tedy také dítě mělo trestat rodiče. Ale jak by se oba cítili? Pokud chceme, aby si děti v budoucnu uměly konstruktivně a s respektem k druhým vyjednat svoje zájmy, pak jim to musíme ukázat v rodině, a to právě zdravou komunikací s nimi. Tečka. To je vỷchova: ukázat, jak řešit emocionální situaci bez násilí, manipulace, příkazů, ovládání a moci. Trestem děti naopak učíme, že právo na prosazení svých zájmů má silnější a mocnější jedinec.
V mé rodině je to v tomhle ohledu relativně ok (část prarodičů bohužel přemýšlí jinak, ale jejich vliv je omezený), ale bolestné jsou pro mě pasáže věnující se vzdělávacím institucím. Která školka skutečně představí pravidla dětem jako něco, co si mají společně s rovnocennými pedagogy vytvořit? Která školka dětem ukáže, že za pravidla má každé z nich odpovědnost, každé z nich je spolutvůrce pravidel? Zdá se mi, že školky naopak jedou v režimu: dítě, tu máš pravidla a pokud se chceš mít dobře, zachovej je. Pokud je porušíš, pak se ti dostane určitého diskomfortu: paní učitelka tě napomene, zamračí se, posadí tě stranou na time-out... A tak programujeme děti, aby byly pasivními vykonavateli toho, co po nás chce autorita. "Všechny děti mají v očích stejný bojácný a zahanbený pohled pokaždé, když se na ně dospělí zlobí. Všechny."
A poslední důležitý bod: vzdělání řízené dítětem kontra vzdělání řízené učitelem. To je asi nejprogresivnější a pro mě nejmíň jasné. Ano, děti mají motor a touhu samy se učit, to je zřejmé. Ale neplatí to jen do určitého věku? Ano, učit dítě něco, co mu v tu chvíli nedává smysl a není na to vývojově připravené, není tak efektivní, jako když se něco dítě najednou touží naučit a nasává pak učivo jako houba. Pak se ale ztratí veškerá ta ohromná práce didaktiků, kteří vytvořili vzdělávací plány tak, aby na sebe učivo od první třídy po maturitu navazovalo v kruzích.
Rozhodné ano bez "ale" říkám na druhou stranu tomu, že nahrazovat vnitřní motivaci (potěšení z učení) motivací známkami, pochvalami, strachem a touhou být přijat a oceněn je jasně negativní rys běžného školství.
A ano bez "ale" se mi chce říct i na myšlenku, že není pro vývoj dítěte správné silou lámat jeho vůli nebo ho přesvědčovat, že někdo jiný ví lépe, co je pro něj samotné nejlepší. Velmi důležité se mi zdá i upozornění na to, že děti, které jsme naučili z principu poslouchat dospělé, jsou velmi snadno zneužitelné.
A nakonec citát z pera Snowdena, který cituje i autorka: "Nechci být člověk, který se bojí jednat na základě svých morálních zásad. Lidé zůstávají pasivní a povolní kvůli strachu z možných následků svých činů, ale jakmile necháte odejít svou závislost na věcech, na kterých ve skutečnosti nezáleží – peníze, kariéra, fyzické bezpečí – můžete tenhle strach překonat."
Je to náročný cíl, ale za mě se počítají i malé posuny tímhle směrem. Posuny k vnitřní svobodě.
Jako odstrašující příklad, osvěta, terapie sdílením a informace o tom, kde vlastně najít to podstatné (odborné knihy), ano. Ale čekala jsem víc o respektující výchově, o konkrétních postupech v různých výchovných situacích apod. Třeba o tom bude další kniha :-) Autorku sleduji i na sociálních sítích a moc jí v její práci i životě fandím.
*čtenářská výzva 2023: Kniha od začínajícího autora
Jedním slovem je četba této knihy SÍLA. Číst o tom, co se dělo některým z nás a připadalo jim to normální, je hrozné. I já jsem během čtení kolikrát prožila Aha moment, kdy jsem si uvědomila, co jsem prožívala já a zranilo mě to. Kniha není to návod na to, jak vychovávat svoje děti, ale našla jsem tam věci, kterým se chci ve své výchově vyhnout.
Popravdě jsem od knihy čekala víc, například, že se dozvím, jak vychovát své dítě s respektem, jak se sebou pracovat, jak nahlížet na své dětství...kniha byla pro mě vlastně nezajímavá, neotevřelo se mi nic z dětství, což může být samozřejmě i tím, že bylo super a jen hledám chyby, kde nejsou:))
Nicméně mě šokovalo, kolik dětí - lidí zažilo opravdu hnusné dětství a jak dokážou být rodiče zlí na své děti, což je pro mě prostě nepochopitelné.
Knihu k přečtení nedoporučuji, raději si přečtěte něco od odborníků... například Trauma očima dítěte, na tuto knihu se autorka mnohokrát odkazovala.
Túto knihu považujem za veľmi užitočnú a mala by byť povinným čítaním (haha, ako antiautoritárka by som ju samozrejme nikomu nevnucovala). Zachytáva bolesť detí formou krátkych príbehov, roky zúfalstva scvrknuté do pár riadkov, jeden príbeh nasleduje za druhým, predstavujú vizitku spoločnosti, dôkaz všadeprítomného pokrytectva, svedectvo naprieč generáciami posúvanej bolesti i ľudskej ľahostajnosti. Tieto príbehy tiež dokazujú, že obete násilia, v tomto prípade deti, zo strachu pred agresorom skoro nikdy nevyužijú zriedkavú šancu obviniť agresora, keď im život prihrá šancu všetko povedať empatickej dospelej osobe, ktorá si všimne, že niečo nie je v poriadku. Ich strach je taký silný, že ich paralyzuje a oni klamú a vymýšľajú si, ako prišli k modrinám a zlomeninám, len aby sa na nič neprišlo. Autorka dopĺňa jednotlivé kapitoly svojimi vhľadmi, objavmi psychológov či iných odborníkov, prináša aj nádej na zmenu k lepšiemu a na preliečenie traumy. Číta sa to všetko dobre a človek sa zatúži dozvedieť viac - sama som si práve dnes objednala knižku z jej zoznamu odporúčaných kníh. Som vďačná autorke za to, čomu sa venuje a za to, že do tejto knižky umne namiešala koktejl príbehov, informácií a ideálov.
Smíšené pocity. Rád jsem penězi za knihu podpořil projekt Děti jsou taky lidi, i když jsem tušil, že žádné převratné nové informace se v knize nedozvím, protože autorku i projekt sleduji už roky. Kniha je vlastně výběrem ze souboru anonymních výpovědí, na které autorka reaguje a které jsou realativně dobře kategorizovaný.
Obsahově jsem rád, že kniha vyšla, je potřebná. I když jsem zjistil, že i autorka, jinak velmi svobodomyslná libertariánka má jednu oblast, kde upřednostní podporu zákazu násilí než současný stav. Sice dodává, že bez postihu, ale v realitě asi všichni tušíme jak to dřív či později dopadne. Je to paradox, v knize prosazuje (dle mě správně), že násilím děti nenaučíme nenásilí, nicméně to autorce nebrání násilím prosazovat nenásilí u dospělých.
Kniha nenaplnila potenciál ani formálně. Kniha předmluvou vzbudila vysoká očekávání o kvalitě zpracování, ale pak tyto očekávání byly zklamány. Nebýt té předmluvy, hodnotil bych knihu jako běžnou literaturu, takhle ji budu hodnotit přísněji jako jinou odbornou literaturu.
Kniha špatně odděluje ověřené a ozdrojované fakta, výzkumy od autorčin osobních názorů. Navíc ozdrojované informace nelze ověřit, často poznámka pod čarou je ve formě odkazu na celou doménu, dokonce je zde i odkaz na celý youtube. Tyhle odkazy mě mrzí o to více, že nepomohou ani laikovi, když se chce dozvědět víc.
Kniha je přes to všechno užitečná, pro laika, že není bohužel se svými traumatickými zážitky sám. Dozví se v knize jak od autorky tak z některých zpovědí možné způsoby řešení.
Kniha mi leccos dala, nelehce se čte, z mnohých zpovědí mrazí. I z těch "lehčích" jako, že učitelka řekne chlapci, aby si pro divadelní hru vybral princeznu a pak mu ji rozmlouvají, že se na princeznu "nehodí".
K zamyšlení bylo, jak některé děti vědomě lhaly a pak toho litovaly, jiné lhaly, protože zhodnotily, že i takoví rodiče jsou lepší než pasťák či jiná státní "řešení". Děsivé je, kolik dětí se rozhodly vše oznámit a nebylo jim věřeno nebo jich jejich blízcí zradili.
Takže všechny kombinace zde máme. Mně osobně to přesvědčilo, že člověk z venku, nějaký ouředník těžko může rozhodnout, co je lepší pro dítě v takové sitauci, to může jen to dítě, jen je mu třeba věřit.
Pozitivní je, že dost těch příběhů končí relativně pozitivně, i když vím, že je to dáno výběrem (ti, co opakují "vzor" rodičů, nenapíšou autorce. A i to, co napsali, se budou hodnotit pozitivně, i když budou nevědomky chybovat, např. nespadni.
Ač je to nelehké čtení, knihu jsem opravdu hltala a bavila mne.
Ne každý, kdo se jí rozhodne přečíst, pochopí její poslání. Já jsem nedávno narazila na tento projekt na instagramu a tušila jsem proto, co od knihy čekat.
Celý projekt i kniha mi hodně dávají. Přišlo strašně moc “aha” momentů. Ať už ohledně vlastního dětství a kým dnes, na základě způsobu jeho prožití, jsem nebo i ohledně mého názoru na děti a přístupu k nim.
Způsob jakým spousta rodičů s dětmi jedná, je kolikrát opravdu smutný a to se nebavím o týrání a podobně. Mnoho rodičů v nejmenším nechce svému dítěti ublížit a přesto mu kolikrát způsobí obrovské šrámy na duši, proto, že oni sami byli takto vychováváni. Takto se k nim doma chovali a přijde jim to normální a tudíž v pořádku. Neuvědomí si, jak málo někdy stačí k přetržení tohoto řetězce a k tomu aby byla celá rodina šťastnější. Proto myslím, že knihu by si měl přečíst klidně úplně každý. Nemusíte chtít mít děti. Stačí už jen uvědomit si a pochopit své vlastní křivdy z dětství. Může to být hodně léčivé. Díky za tento projekt.
Momentálně velmi moderní a diskutovaná kniha (podzim 2022), která slibuje neodsuzovat a nemoralizovat. Přináší soubor příbehů a na ně navazujících názorů autorky. Ty vycházejí z Matého přístupu a v principu jde o to, přistupovat k dětem s respektem.
Přestože je kniha v podstatě jen negativně pojatá, občas textem probleskne naděje, že nikdy není pozdě a že s traumatem se dá vždy pracovat.
Pro mě osobně byla tato kniha úplně zbytečná. Opravdu obsahuje jen soubor příběhů, jak je/bylo všechno špatně. Zkušností je hodně, často se opakují, nepřináší nic nového, některé mi přijdou špatně zařazené. Celkově mi nesedí pojetí knihy - styl textu mi často nedával smysl, nenacházela jsem logické spojení mezi odstavci apod.
Velmi špatně jsou pojaty zdroje. U některých podstatných tvrzení chybí jakýkoli odkaz (např. že trauma způsobuje autoimunitní onemocnění), některé interpretace výzkumů jsou hodně mimo. Těch pár uvedených odkazů je nedostatečných (např. "Na YT najdete tipy jak na to"), literatura na konci je skoupá a ještě nekonzistentní.
V některých chvílích jde jen o opisy, výňatky a citace z jiných knih. Nejčastěji Trauma očima dítěte.
Největším mínusem pro mě bylo, že se čtenář nedozví v podstatě žádný praktický tip či radu. Jde jen o výčet toho, co všechno je špatně. Co s tím ale dělat se nedočteme. Na konci celé knihy jsou všehovšudy 4 odstavce o tom jak ovládnout vztek.
Všeobecně jde o velmi extrémní přístup toho, nechat vše na dítěti. Nemyslím si, že děti vždycky ví, co je pro ně nejlepší. Jak mohou zodpovědně volit, když kolikrát nemají ani představu, co jednotlivé možnosti znamenají? Věřím, že některé užitečné návyky trvá chvíli vytvořit i přes počáteční nechuť nebo nešikovnost. Autorka míjí spoustu potřeb i vývojových fází dětí, stejně jako jejich individualitu (vůbec nebere v potaz třeba potřebu boje u chlapců).
Tato kniha svítí na ty nejvíce bezbranné - na naše děti. Ukazuje, jak snadno může vzniknout trauma, když se nenecháme vést svým instinktem, ale škodlivými programy, které sepsalo nevědomí či jiné trauma.
Tato kniha zároveň svítí na to malé dítě v nás. Pomáhá zvědomit naše stará vnitřní zranění a pokládá otázku, zda se jimi dále necháme ovládat anebo začneme žít jinak. Zda budeme dále předávat svou nezpracovanou bolest anebo se rozhodneme řetězec bolesti přetrhnout.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý rodič. Děkuju za ni!
Kniha se opravdu nečte lehce. Myslím, že témata a traumata v ní popsaná se více či méně týkají každého jednotlivce.
Knížka je rozdělená do jedenácti kapitol:
1. Příběhy rodičů a prarodičů
2. Následky si nesu dodnes
3. Systémové násilí - školství a zdravotnictví
4. Jídlo a tělo
5. Bez lásky
6. Psychický teror a toxické prostředí
7. Fyzické násilí a rodič pod vlivem návykových látek
8. Sexuální obtěžování, zneužívání, incest
9. Smrtelná bezmoc
10. Kombinace k nepřežití
11. Děje se právě teď, inspirace a povzbuzení
Každá kapitola začíná výběrem z příspěvků zaslaných lidmi svěřujích se se svými osobními traumaty a zkušenostmi na několika stranách, a následuje autorčin text komentující téma z její vlastní zkušenosti a z jejího osobního subjektivního pohledu, protkaný citáty a výtahy různých psychologů a odborníků potvrzujících závažnost tohoto tématu.
Na konci knihy je seznam zdrojů a doporučené literatury.
Celkově knížka vypadá hezky (i díky krásným obrázkům), a čte se skvěle, i když to často bolí.
Tahle kniha se nečte zrovna lehce, je plná bolesti a nepochopení dětské duše, otevírá staré rány. Je taky ale plná naděje, že naše děti na tom díky nám mohou být jinak, lépe.
Děkuji za tuhle knihu. Je plná bolesti ale i pochopení ️️️ miluju Váš projekt a moc ráda Vás sleduji
Štítky knihy
pedagogika vývoj a výchova dětí týrání škola psychická traumata vzdělávání reformní pedagogika posttraumatická stresová porucha podle skutečných událostí respekt
Děti jsou taky lidi
Uzasna kniha u ktere jsem hodne nabrecela. Nektere pribehy jsou podobne, tomu co jsem zazivala ja, ikdyz moji rodice nevychovavali fyzickym nasilim. Nektete pribehy byli sokujici a brecela jsem za kazde to male dite plne bolesti uveznene v dospelem tele. Uprimne pbdivuji kazdeho kdo zazil takova traumata a dokazal se od toho odprostit.
Ja deti nebiju, nikdy mi to neprislo spravne, ale mam sve prevzate vzorce na kterych musim makat. Kniha mi byla takovou terapii. Clovek, kdyz to cte ma pocit, ze v tom neni sam. Odborny dodatek od Zdenky me jen utvrdilo, kde mam mezery a musim kvuli svym detem pridat.
Prestoze to neni rodicovska prirucka, zazila jsem hodne motivace a a aha momentu a vim, ze snazit se neco zmenit je zaklad. Myslim, ze jsem na dobre ceste a verim, ze diky tomu jsem o mnoho lepsi matkou svym detem.
Skvela kniha a ja za ni Zdence dekuji a doufam, ze se dostane co k nejvice zranenym dusim, aby neopakovaky chyby rodicu a vychovali uzasne a sebevedome dite, ktere bude mit podporu u tech nejblizsich.