Čistý, skromný život

30.03.2023

Po sérii různých motivačních knih a příběhů se šťastným koncem je tahle dávka deprese docela osvěžující. :-)
Často jsem měla pocit, že postavy šustí papírem, přestože jejich problémy jsou až příliš reálné. Souhlasím, že povídky v druhé polovině sbírky, a ty delší, jsou špičkové.

11.01.2023

Ve Špačkových povídkách není příliš prostoru pro pateticky dramatické scény, i když by to vztahová tematika mohla implikovat. Postavy naopak už od všeho chtějí mít pokoj a alespoň na oko si libují ve fázi "klidu". Jenže "klidem" jsou pro protagonisty momenty, když utlumeně sledují Belmonda. Když se kompulzivně přejídají, kouří nebo si vezmou prášky na spaní. Nebo když žárlivě zvalchují domnělého oponenta a spokojeně se rozhlížejí po zneklidněném baru. Z těchto momentů pak čtenář necítí mnoho klidu, spíš vypravěčskou urputnou snahu přesvědčit o něm sebe sama, bez ohledu na to, že kýžený stav má podobu tísnivého harašení pod zdánlivě hladkou dekou.
Všechny texty mají podobu rochnivého vnitřního monologu, který protagonisté zpětně budují. Vyjevuje se tak nejen reálná proměna (ta vzhledem k ich-formové perspektivě může často zůstat skryta), ale spíš změna pojímání sebe samotného – mladý skladatel je vykolejen tím, že pro někoho "není oblíbený", tvůrce webových stránek si potvrdí svou nedostatečnost tím, že tentokrát není schopen zasáhnout lotrovinám ve veřejné dopravě. Neschopnost dostát ve vlastních představách vede k úzkostem, paranoii či k nalézání různých rituálů jako záchytných bodů – ty však nejsou katalyzátorem vykopání se z neútěšné situace, ale nakonec spíš kotvou hozenou na dno rezignované frustrace, z nějž nemají v plánu kamkoliv odplouvat. "Na řešení jsou tu odjakživa jiní lidé".
Postavy se také vyznačují neschopností vnímat svět za hranicí svého interiéru, v případě partnerských vztahů ani za hranicí své strany postele. Vidí jen "něco mlhavého na obzoru", s čímž se jim nechce nic moc dělat. Vztahy i interakce jsou zde vyprázdněné a odtažité, počáteční záblesky souznění se brzy mění v napjaté ticho, lamentování i stalking, jako by i důvod sblížení byl spíš útěk od neútěšného stavu, případně k naplnění společenských konvencí. Ten druhý je pak pro protagonistu spíš prostředkem pro stimulaci štěstí, pro přesvědčení o své významnosti či pro zakrytí vlastní prázdnoty. Podrážděné a zraněné hrdiny nedovede jejich stav k prohloubení empatie – stále vidí v zrcadle jen sami sebe.
Navzdory interiérovému rázu nelze povídky jen tak odpojit od společenského kontextu, naopak se v nich odráží mnoho různých fenoménů. V povídce "Notýsek" můžeme nalézt kritiku kultu výkonnosti, přičemž cílevědomost a smysl pro povinnost jsou ve skutečnosti spíš přehozením plachty přes nedořešené a vymknuté rodinné vztahy a přes absenci "miniaturních plánů". Třebaže na to není v knize dáván ostentativní důraz, reflektuje kniha i dnešní podobu zdánlivě rovnějších partnerských vztahů. Ne že by se ženské protagonistky jevily méně nesnesitelně než mužští vypravěči. Ti jsou však, zdá se, z nenaplněných či očekávaných schémat mnohem více rozhozeni – působí pak vedle ženského protějšku jen jako "přívažek k dítěti", vidí v něm konkurenci a vlastní neschopnost, iracionálně se mstí. Výsledkem jsou jen přidušená, nevyřčená slova, ne společný život, ale bytí vedle sebe – to nejlépe představuje poslední próza "Prádelna", v níž je sice kvůli izolaci protagonisty vše domácké, ale také bloumání po stísněném interiéru vede jen k nárazům a oboustranné frustraci.
Špačkův styl je analyticky lakonický, zároveň však i lexikálně rozkročený a umanutý v detailech, které jsou v náznacích natírány a mnohdy řeknou více než rozvláčné děje. Mezi nořivými introspekcemi a občasnými dialogy se také rozprostírají pozorovatelské scény – příznačně však v tom, co vypravěč registruje, dokáže opět vidět jen sám sebe, třeba když vypravěč povídky "Kostěj" zpozoruje ptačí hnízdo smotané z nejrůznějších odpadků a připomene mu to stejné základy svého rodinného "hnízda". Z obraznými prostředky je to tu vcelku skromné, pouze metafory jsou zde poněkud rozcapené, ale funkčně, neotřele a přesně. Navíc si představuju, že příměrový výjev by se mohl odehrávat hned ve vedlejším bytě, či dokonce v dřívějším časové období protagonisty, čímž se ještě více dokresluje jeho osobnost: "Smrad kůže a tabáku, jenž se něho linul, úspěšně vytěsnil vůni pečiva, které jsme si s dětmi večer dělali v domácí pekárně, a já se najednou necítil jako doma, ale jako v nádražní hospodě. Ano, můj domov se vmžiku proměnil v nádražní restauraci, ve které čekám na vlak, který mě odveze do nějaké sychravé a zlověstné ciziny."
"Stačilo by jen úplně málo," ozývá se v jednom textu, zatímco zaklíněná postava nehodlá jakkoliv vystoupit ze svého stereotypu. Nejsou to osoby, s nimiž byste toužili prožít delší denní čas, ale zároveň se lehce projeví jakási obliba z lítosti – snad i díky tomu, že v některých výbojích vědomí lze náhle zahlédnout svou vlastní směšnost. Navzdory depresivnímu ladění lze povídky číst ale i více optimisticky; degradace do jakéhosi nulového bodu vede k hrouživé introspekci postav, které si konečně uvědomují vlastní ubohost – za tím lze vytušit možnost obratu, vzchopení se. Nebo taky ne, protože "i tohle je nějaký život".
Na první pohled by se daly Špačkovy texty zaobalit do klišovitých schémat – nevěra, krize středního věku a další. Tyto motivy (které navíc nelze zcela odmítnout, dějí se) jsou však rozehrávány až do jemných nuancích, které z běžného vnímání šedi čtenáře vyvádějí.

V noci jsem špatně spal, ráno byl plné smutných a zlostných myšlenek. Za okny tiše a lehce uhánějícího vlaku pusté pláně Polabí, holé topoly trčely do šedivého nebe. Abych se nemusel dívat na tu šťastnou mladou rodinku o pár sedadel dál, zíral jsem z okna, pohled na krajinu mě však tížil. Zavřel jsem oči, tíseň mi ale nedovolila spát. Přirozeně jsem si uvědomoval, že za všechno můžeš ty, nebylo mi to ale nic platné. Dělal jsem v tu chvíli to, co dělám obvykle, když se chci povzbudit: listoval jsem notýskem, představoval jsem si svoji fotografii ve Stylu, přemýšlel jsem nad soutěží, kterou určitě vyhrajeme, ale nezabíralo to. Potřeboval jsem obejmout, ale věděl jsem, že si to nezasloužím – za všechno, co jsem kdy udělal, jsem si nezasloužil ani jedno objetí.
(s. 74)

09.08.2022

Hodně hořká sonda do života mužů i žen kolem čtyřiceti; tedy nejen. Často depresivní se záblesky velmi matné, skorem nejasné naděje, spíš je to ale beznaděj toho našeho dospělého plácání se ode zdi ke zdi od ničeho k ničemu. První povídky, ty kratší, jsou trochu rozpačité, ale druhá půlka hlavně ty delší věci jsou skvělé a patří určitě k tomu nejlepšímu v rámci současné české povídky. Světlo na konci tunelu se v tomto případě ale nekoná, snad někdy příště... To tedy hlavně pro ty, kteří ještě věří na nějaké příště.

Napsané je to skvěle, čouhá z toho Balabán, ale to je spíš taková obecná floskule o autorech, co píšou "trochu moc depresivně"; Špaček je svůj a dokázal to už svou skvělou prvotinou Něco cirkusového. Jen prostě podobně jako Balabán, nikde kolem sebe nevidí ty štěstím zářící čtyřicátníky a padesátníky. Skvělé jsou takové ty závěrečné šlehy, jako třeba tenhle z povídky Zásuvka: Dneska může člověk nešťastné rozvedené padesátileté ženské přehazovat vidlema. Možná bych jen doplnil, že vidlema lze přehazovat i rozvedené rakety, tedy čtyřicítky.

Plný počet by si tahle povídková kniha jistě zasloužila a nedávám ho jen proto, že té deprese je tam přeci jen trochu moc. Je to vlastně dost monotematické čtení, navíc určitě minimálně jedna povídka (Pan Klíšťák) je zrecyklovaná z předchozí autorovy sbírky. Jinak je to ale spíš problém mě jako čtenáře, ne autora, ten si jde poměrně suverénně za svým a takhle konzistentní sbírka povídek se objeví jen jednou za čas.

Mám trochu obavy, co bude psát autor až mu bude padesát a vstoupí do šesté dekády, nic moc pozitivního to ale asi nebude... Doporučuji.