Bezfarebný Cukuru Tazaki a roky jeho putovania
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/218707/bmid_bezfarebny-cukuru-tazaki-a-roky-jeh-218707.jpg
4
1118
1118
Tridsaťšesťročný Cukuru Tazaki pracuje v istej tokijskej železničnej firme ako architekt staničných komplexov. Na večierku u svojho nadriadeného ho zoznámia so Sarou Kimotovou, zamestnankyňou cestovnej kancelárie. Stretnutie vyústi do vzťahu, čo spôsobí v Cukuruovom živote radikálnu zmenu. Cukuru sa Sare zdôverí so zážitkom, pre ktorý pred šestnástimi rokmi stratil dôveru v ľudí, a vďaka nej sa zbavuje nechuti komunikovať s okolím a väzenia samoty. Porozpráva jej o päťčlennej partii z gymnázia, v ktorej strávil najkrajšie roky mladosti, až kým ho z nej nečakane a definitívne nevylúčili. Saru udivuje, že Cukuru nepátral po príčine takého radikálneho skutku, hoci mu strata priateľov spôsobila veľkú traumu, a nabáda ho, aby ich navštívil a požiadal o vysvetlenie. Cukuru sa rozhodne prelomiť mlčanie a postaviť sa zoči-voči minulosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Slovart (SK)Originální název:
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši / 色彩を持たない多崎つくると、彼の巡礼の年 , 2013
více info...
Přidat komentář
Neustálé myšlenkové návraty hlavního hrdiny do mládí jsou mu velice nepříjemné a působí mu veliká traumata - co to bylo a proč? Sám není schopen se s tím vším smířit a až jeho současná přítelkyně ho navede k tomu, aby se s tím jedou provždy vypořádal a hledal cestu zpět ke kořenům. Další zajímavý román od japonského autora mne přiměl k přemýšlení.
Moc povedený příběh o krásných okamžicích přátelství na jedné straně a jeho křehkosti na straně druhé. Každý z nás jistě zažil něco tak bolestného, co trvá roky, něco, s čím nevíme, jak dál; nakonec stejně člověk zjistí, že do té jámy lvové bude muset. Každý sám sebe hodnotí moc přísně, přitom z pohledu druhých lidí to tak kolikrát není. Moc pěkné počtení.
Moje druhá kniha od autora a musím říct, že si na něj začínám zvykat a mít ho i ráda. Co dokáže napsat o zdánlivě obyčejných věcech, pocitech, zdánlivě obyčejných lidech... Byl to takový retrospektivní pohled člověka do období dospívání, kdy se utvářel jeho charakter a byl ovlivněn jinými lidmi, kteří v tu chvíli tvořili to nejpodstatnější, co v životě měl. O tom, co mu vlastně nyní chybí a jak se bude dál vyvíjet jeho život se musí přesvědčit jedině návratem do minulosti. Závěr je pro mě famózní, přesně takhle jsem si myslela, že ho pan spisovatel pojme i když ve skrytu duše jsem doufala, že ne. Prostě čtenáři, přemýšlej si dál a já určitě ještě několik dnů přemýšlet budu. Myslím, že toto je kniha, která se mi po každém dalším přečtení bude víc a víc líbit a pokaždé mi bude mít co nabídnout.
(SPOILER) Cukurua několik let pronásleduje trauma, které utrpěl, když se s ním přestali bavit lidé, se kterými souznil. Začne obviňovat sám sebe a svoji "bezbarvost", pomýšlí na sebevraždu. Jeho milenka ho přivede k tomu, aby zkusil najít pravdu o tom, proč ho přátelé opustili. Dozví se, že to údajně mělo být kvůli znásilnění jedné z členek party. Dívka ovšem po několika letech zemřela a nebylo tak možné ji konfrontovat. Cukuru se s traumatem vypořádá, jelikož vyjde najevo, že zbytek party nařknutí ze znásilnění stejně neveřil. Už si ovšem nemají co víc říct a nerozumí si, Cukuru tak zůstává osamělý.
Z minulých setkání vím, že styl Murakamiho mi vůbec není blízký, ohleduplně řečeno. Když jsem se kdysi dávno pokoušela číst Norské dřevo, tak jsem byla z knihy/jeho stylu vyprávění/jeho stylu vytváření postav tak rozčílená, že jsem se zařekla, že už od něj nikdy na nic ani nesáhnu. Takže nevím proč jsem se vlastně rozhodla, že to zkusím znova, možná mě napadlo, že jsem se třeba změnila a že by mi mohla další návštěva do jeho světa nakonec něco dát. Nebylo to tak strašné jako to moje první setkání a z velkého odstupu je premisa a příběh docela zajímavý, ale pořád platí, že Murakami není vypravěč pro mě. Něco na způsobu, jakým popisuje lidské nitro, a hlavně lidské nitro postižené psychickými poruchami, mě dráždí a odpuzuje. Nevím, jestli mi to přijde nedospělé nebo nedostatečné nebo co... neodpovídá to zkrátka mojí životní zkušenosti a špatně se s tím vypořádávám. Nejspíš to nebude ani chyba autora, jenom prostě nejsme kompatibilní. Co je mi ale určitě proti srsti a považuji za vadu je, jakým způsobem popisuje ženské postavy. Musí prostě zmínit velikost jejich prsou, že rozhovory s nimi nemůžou být tak stimulující jako s muži, že vadnou po dvacítce a pak už vůbec nestojí za pozornost. A nemám dojem, že by tahle optika byla specifická jen pro hlavního hrdinu, je to prostě způsob, jakým se on sám rozhodl o ženách psát. Bleh.
Bezbarvý Cukuru Tazaki je příběh o tom, jak lidé dospívají, jak se v průběhu života mění, ale také o tom jak vnímáme sami sebe a jak na nás pohlížejí ostatní. Kromě toho je tématem knihy opuštěnost a pocit prázdnoty v současném světě. Ne každému tyto témata sednou. Kniha se řadí do Murakamiho děl s převážně realistickým příběhem. Je napsaná jednoduchým, nicméně téměř poetickým jazykem.
Podobně jako v jiných Murakamiho románech obsahují jména osob znaky s významy různých barev. To v příběhu představuje jistou symboliku. Nejinak je tomu také v tomto románu. Hlavní postava Tazaki byl na střední škole v Nagoji součástí pětičlenné party. Každý z Tazakiho party má tedy ve svém jméně určitou barvu: červenou, modrou, bílou a černou. Jediný, jehož jméno nenese žádnou barvu, je sám Tazaki. Od toho je také odvozen název knihy.
Knih tohoto autora jsem už přečetla více, takže jsem byla připravena, že půjde opět o mimořádný čtenářský zážitek. Murakami zkrátka umí psát, a tak i příběh muže, který si nese z mládí v sobě pocit určitě prázdnoty, jsem přečetla s velkým zaujetím. Mladý muž, jakých jsou v současném Japonsku tisíce, úspěšný a materiálně zajištěný, se vrací proti proudu času po stopách dávných událostí, aby zjistil proč se k němu jeho čtyři nejlepší kamarádi ze střední školy obrátili zády. Je to příběh o odvaze i zbabělosti, beznaději i víře. Kultivovaný jazyk, úžasná znalost prostředí a v ne poslední řadě inteligentně popsaná erotika, to vše vás vtáhne do děje a ani otevřený konce nic neubere na silném čtenářském zážitku. Cena Franze Kafky byla tomuto autorovi udělena plným právem.
Asi takhle.. Nebavilo mě to :D I konec mě zklamal. Ale zas Murakami, že jo, takže dobrý zářez :)
Zvláštní ale hrozně dobře napsané. Murakami umí opravdu dobře vyprávět. Ale zjistil jsem, že je hrozně těžké napsat o této knize cokoliv aniž by to byl spoiler. Takže jen pár postřehů - zakončení příběhu bylo takové divné na můj vkus a čekal jsem něco jiného, protože se celou dobu příběh tváří spíše mysteriozně. Vadil mi výskyt postav a vedlejších linek, které se poté v příběhu už nevyskytují a nebo zůstávají neuzavřeny. Zkrátka podivuhodná kniha. Ale Murakamiho styl a pro nás nezvyklé japonské reálie zaujaly natolik, že si od něj rád přečtu i něco dalšího.
Mám slabost pro Martina Myšičku, pustila jsem si audio zpracování Murakamiho, se kterým nemám téměř žádnou zkušenost. A konsternovaně jsem ten příběh bezbarvého Cukuru hltala od začátku do konce.
Příběh o přátelství, o nezodpovězených otázkách, které si nosíme do budoucnosti, o snech v kontrastu s realitou, o vnitřní prázdnotě, o depresích, o Japonsku.
Tyhle knihy, kdy se něco vznáší nad vším tím textem, mám moc ráda. A v podání Myšičky to bylo geniální.
(audiokniha) Příběh je to docela absurdní, ale Murakami je tak dobrý vypravěč, že jsem mu ho věřil od začátku do konce.
Mnozí mají možná taky různé nezodpovězené otázky z mládí, na které by rádi znaly odpovědi, ale už ztratily snahu se po nich pídit.
Taky se mi líbilo, jak si na konci autor s posluchači/čtenáři pohrál a všechny nabyté a postupně se usazující jistoty se najednou úplně rozpadly.
(SPOILER)
Mně se to hodně líbilo. Na rozdíl od jiných Murakamových knih (ne že bych jich zatím četl tak hodně ;-)) to nebyla fantasmagorie, dokonce se spousta věcí vyřešila a celé to někam vedlo. Murakamiho styl je prostě super.
!!!Můžou následovat spoilery!!!
Poslouchal jsem audioknihu. Celkově se mi styl čtení líbil, ale velmi mě štvaly 4 věci:
1. Nechápu, proč se do tolika audioknih cpou tak vyloženě otravné zvuky jako předěly mezi kapitolami (a tím nemyslím ten kousek Le mal du pays).
2. Nevím, jestli to byla chyba v překladu, nebo ve čtení, ale ve chvíli, kdy se Cukuru baví s Akem, tak místo toho asi pětkrát (možná i více) zazní Ao. Podobné chyby byly na více místech (třeba se z Kury na jednom místě stal chlap), rušilo to.
3. Nelíbilo se mi čtení finských jmen, opět to rušilo.
4. Nemám nic proti slovu "ženská", ale tady mě to vyloženě otravovalo. Nevím, jestli to vychází z originálu, ale na hodně místech by se prostě hodilo "žena", taky to tahalo za uši.
A bohužel jsem zjistil ještě pátou věc a ta celou audioknihu shazuje dolů. Nevím, jestli to je proto, aby se vlezli do nějakého rozsahu, ale vesele proti textu vynechávají věty, odstavce i více! Za tohle obrovský palec dolů :-(. Zas tak moc audioknih jsem neposlouchal, ale jestli je tohle normální praktika, tak s nimi končím.
Chvili mi trvalo se zacist, ale pak Murakami nezklamal. Hodne se me to osobne dotklo a sedlo.
Takové nemastné, neslané, bezbarvé, místy nudné... Často jsem se přistihla, že vůbec nevnímám text, a musela jsem se vracet. Tváří se to mysteriózně (což jsem celou dobu čekala, že bude), aby to nakonec vyšumělo do prázdna a vyznělo obyčejně, civilně. Velmi zjednodušeně řečeno: jeden trouba neví, co se sebou, a řeší pseudoproblémy... Ačkoliv jsem vnímala impresionistické tendence, přičemž jednotlivé obrazy působily živě, tak tento příběh, způsobem jakým byl podán, mě nedojal.
Zajímavá kniha o lidské prázdnotě a osamocení i v přelidněném městě. O lidské uzavřenosti a strachu z projevů svých citů a strachu z komunikace, i když pak daný člověk trpí psychickými depresemi a až jistou citovou paranoí. Zajímavá sonda do současné japonské psychiky jedince v přetechnizované době, sociálních vazeb a priorit společnosti. Bohužel trochu zdlouhavé a chvílemi i nudné.
To čo dokáže Lynch s filmom, dokáže Murakami s knihou. Charakteristická mysteriózna atmosféra, prelínanie sna s realitou, rôzne situácie, ktoré sú len náhodne prepojené alebo je v tom niečo viac?Počas čítania som si gúglila rôzne interpretácie, metafory, názory a vysvetlenia iných čitateľov.Prikláňam sa k dvom rozuzleniam ale nakoniec ako u Murakamiho býva zvykom neviem ktoré je správne.....
Bylo to jako doutník, který si koupíte pro atmosféru, i když předem víte, že vás lehce zadusí. Někdy je fajn si trochu pokašlat, vykoupat se v cizí samotě a přitom odložit na chvíli tu svou. Čteno v době covidové, hodnotím jako záhadně nápomocné.
Mé první setkání s Murakamim a setkání to nebylo příjemné. Dospělý muž si po léta v sobě nese křivdu, kterou mu způsobili kamarádi, když ho vyhodili z party aniž by mu sdělili důvod. Nevím no, skoro dvacet let dumat nad tím, proč mě někdo kdysi dávno vyloučil z party. Tssss, ani bych se na to nevys***
Pokud by mě parta vyloučila, bez sdělení důvodu a přitom já bych věděl, že jsem nic špatného neprovedl a svědomí mám čisté, tak by mi ti lidé opravdu nestáli za to, abych se kvůli nim roky trápil. Já jsem nic špatného neudělal, svědomí mám čisté a vy mě přesto vyloučíte z party bez toho, aniž byste mi sdělili důvod či se jen zeptali na můj názor?? No tak to jděte do hajz**. To tedy opravdu nejste kamarádi.
U popisu jeho homosexuálního snu se mi obrátil žaludek a musel jsem knížku na chvíli odložit. Nechutný.
Ještě Murakamimu šanci dám. Ale jestli jsou všechny jeho knihy jako tahle, tak to potěš koště.
Štítky knihy
přátelství Japonsko japonská literatura psychologické romány samota melancholie hledáni sama sebe
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Nejslabší Murakamiho román ! Pseudoiniciační Hon na ovci na mě udělal větší dojem. Námět by nebyl špatný, ale přilišná rozvleklost románu, nekonečné sebereflexe, ne-akčnost, románu mi vadily. Téměř nehybný román, hrdina jakoby byl neustále na začátku a vůbec se nevyvíjel. A ten konec- to byl vskutku atentát na tento román !
Těším se na jeho romány Na jih od hranic, na západ o slunce, povídkovou knihu a Kronika ptáčka na klíček snad mě nezklamou.