Až půjdeš, zavři za sebou
Anna Moricová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493195/bmid_az-pujdes-zavri-za-sebou-79M-493195.png
4
125
125
Na první pohled chytrá a bezproblémová holka, stejná jako všechny ostatní chytré a bezproblémové holky. Ve skutečnosti ale pětadvacetiletá Lucie neukotveně proplouvá životem a snaží se najít bezpečný přístav. Každodenně přitom bojuje s démony přítomnosti i minulosti. Když se seznámí s Tomášem, všechno je konečně, jak má být. Je to tak ale doopravdy? Jak daleko jsme schopni zajít, abychom obhájili to, čemu věříme? A jak silní dokážeme být v situacích, kdy jsme sami na dně? „Myslím, že kdybych to komukoli vyprávěla, nevěřil by mi. Proto jsem si to nechávala pro sebe…... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Konstantní depka. Sice psáno lehce, zato s dost zátěžovým obsahem. Reálné a beznadějné. Zjevení na poli prvotin a plytkých románů pro díky/ženy, jejichž snaha o psychologii a zpracování vážných témat připomíná buď plácání v louži, nebo tlačení na pilu. Něco takového tady chybělo. Rozhodně čtení, které budí emoce, ať už u vás půjde o vztek, lítost nebo úzkost...
(SPOILER)
Smutný, až bolestivý. Myslela jsem, že to bude "jen" o anorexii, ale mohla jsem tušit, že za ní je vždy mnohem víc utrpení. Věrohodný vhled do vnitřního světa lidí s PPP. Doporučuji lidem, kteří mají kolem sebe takového blízkého a nechápou, co se to s ním děje, jak se cítí.
Avšak někomu, kdo si prošel anorexií, by to mohlo připomenout jeho bývalé nezdravé rituály... Proto raději zvažte, zda už se na to cítíte.
Přečteno během pár dní. Po hodně dlouhé době jsem se u knihy rozbrečela.
Smutný, že mamka nechtěla uvěřit, že je Lucie nešťastná, že by mohla být nešťastná...
Když už Tom neví, kdo Lucie je, ale ví, že ji má tam, kde je srdíčko.
(SPOILER)
Skvěle popsaný prožívání nešťastný holky, s celkem funkční a milující rodinou, která ale nedokáže poskytnout dostatek přijetí a intimity. Popis všemožných taktik vyhýbání se jídlu, vyjadřování potřeb a pocitů byl bolestně uvěřitelnej, o to víc mě čím dál víc vytáčel vztah/nevztah s Tomem.
Opravdu je možný si s někým několik let intenzivně psát a volat, plánovat svatbu a společnou budoucnost, a přitom se nikdy nesetkat, neznat ani celý jméno? Jak moc v háji musí člověk být, aby se s něčím takovým spokojil? Přiznám se, že jsem až doufala v rozuzlení typu manipulativní psychopatickej soused, protože tohle mi smysl nedávalo.
Knížka, která se mnou při čtení hodně emočně zamávala. Je vidět , že autorka je z oboru a ví o čem píše. Kniha je až bolestně věrohodná.
Bohužel jsem se cítila spíše v pozici rodičů Lucie a byla jsem za ně nešťastná.
Kdo se zajímá o poruchy příjmu potravin , chce se něco dozvědět o tom , že se to může stát, ať už dětství probíhá jakkoli , pro toho je tato kniha.
Určitě není pro slabé nervy, příběh je dost depresivní a bolestný.
Naše hlavní postava Lucie studuje medicínu. Pro každého na první pohled je to chytrá a vyrovnaná pětadvacetiletá slečna. Opak je však pravdou.. Lucie svádí každodenní vnitřní boj sama se sebou a snaží se to zvládnout. Když se na scéně objeví Tomáš, tak to trochu zamává kartami.
Z počátku jsem se nedokázala do knihy vůbec začíst. Lucie mi byla nesympatická a její rozhodnutí mě šíleně vytáčely. Postupně jsem si uvědomila proč a začalo mi to stále víc a víc vrtat hlavou. V Lucii jsem viděla kousky sebe, a proto bylo pro mě ze začátku hodně těžké tomu přijít k chuti..
Lucie je obdivuhodnou postavou, která má těžkou minulost i přítomnost a během čtení zjistíte, že s ní začínáte cítit. Tak moc, že nebudete chtít dojít ke konci knihy.
Je to bolestný příběh skrze nitro ženy, která se snaží být silná, prožívající lásky a neskutečné bolesti nejen skrze PPP.
(SPOILER) Dočteno...uf. Přiznávám, že posledních několik stran jsem už četla z donucení, jen abych dočetla. Přesto si myslím, že kniha je napsaná velmi dobře. Dobře se četla, jen jsem začala být unavená z neustálého chození v kruhu, které je hlavní hrdince vlastní. Přestože byl závěr napsaný tak, jak by to asi opravdu dopadlo v reálném světě, já sama bych ocenila nějaké rozuzlení, odhalení, takhle to prostě jen nijak nedopadlo. Celou dobu jsem myslela na jeden citát, už nevím, kde jsem ho slyšela: Jakmile objevíte cestu k neštěstí, neštěstí nezaváhá a vyjde vám klidně celou cestu vstříc.
Fuuu těžko se mi píše komentář. Bylo to dobré, přišlo mi to vlastně lepší než Vrány, které jen kloužou po povrchu, tohle mělo hloubku, forma střídání času se mi taky moc líbila, ale byla to úplně klasická Anna Moricová, která píše o tom samém dokola. Mám pocit, že většinu věcí jsem už četla tolikrát - to na pohovoru s bydlením v areálu, části o medicíně a Hradci, zkouškách… Já chci nějaký nový příběh! Protože autorka to určitě umí lépe. Těším se na nějakou další knihu.
(SPOILER) S hodnocením této knihy mám velký problém. Po dočtení zůstal jen smutek a otázka, zda za tu dlouhou dobu za ním opravdu nemohla zajít. Určitě by to nebylo lehké, ale určitě by to za pokus stálo.
Už dlouho jsem se nesetkala s knihou, kde by byly tak dobře vykresleny pocity hlavní hrdinky jako právě tady. Lucie na první pohled působí jako každá jiná obyčejná holka. Studuje medicínu, a i když se může zdát, že je u ní vše v pořádku, není tomu tak. Lucie dost bojuje, především sama se sebou. Má poruchu přijmu potravy a dost si toho ze své minulosti nese. Pocity méněcennosti jsou u ní na denním pořádku, stejně jako její obsese jídlem. Když se seznámí s Tomášem, dost se toho změní. Poznají se přes internet a oba mají brzy pocit, že k sobě prostě patří. Jak bude jejich vztah pokračovat, když je Lucie den co den nucena bojovat se svými vlastními démony?
Anna Moricová se nesoustředí pouze na jedno téma, ale věnuje se také dopadům šikany a sexuálního obtěžování. Občas máte na hlavní hrdinku chuť řvát, jindy máte chuť křičet na lidi kolem ní. Díky kapitolám vracejících se do její minulosti máme možnost postupně sledovat, jak se její porucha přijmu potravy začíná objevovat a jak postupuje. Bude vám často ze čtení smutno, jelikož se toho v příběhu děje poměrně dost.
Až půjdeš, zavři za sebou umožňuje nahlédnout do mysli dívce, která to nemá zrovna nejlehčí. Věřím, že mnohým pomůže si uvědomit, že když někomu s PPP řeknou: „Tak prostě jez!" nepomůže to. Jelikož jsem si sama PPP prošla, obdivuju autorku a její způsob, kterým vše dokázala tak věrohodně popsat. Na druhou stranu musím upozornit, že některé myšlenky protagonistky by mohly být pro některé čtenáře*řky triggerující, tak prosím zvažte, zda si v tomto případě titul přečtete.
Nakonec bych ještě chtěla zmínit, že to rozhodně nebude čtení pro všechny. Já sama jsem s knihou měla čas od času problém, především v poslední čtvrtině, kdy mě určité události dost vytáčely. Některé citáty mě nicméně dost zaujaly a věřím, že má titul rozhodně šanci zaujmout.
3,85/5*
(SPOILER)
Už po prvních 2 stránkách jsem věděla, že to bude skvělá knížka. Mladá holka, studentka vysoké školy, zažívá trýznivé okamžiky při šprtání otázek ke zkouškám. A čím dál víc má pocit, ze je úplně tupá a že jí IQ od základky kleslo o několik bodů a že zářná budoucnost, kterou si vysnila, mizí v dáli. Kdo tohle nezná, že? Ale zpátky ke knize.
Vzpomínáte si na pogy a víte, co je morfování? Pamatujete si na svou první pusu a taky jste se před spaním dívali pod postel, jestli tam nejsou strašidla? Tahle kniha je nehorázný flash back do dětství. Ale i v negativním slova smyslu. Třeba věty typu: nejez tolik, budeš tlustá. Ano, to každé holce pomůže. Proč se pak lidé diví, že trpíme anorexií? Nebo sourozenecká rivalita a jak to někdy vypadá, když se narodí nový přírůstek a jak se starší sourozenec často cítí opomíjený. Být rodičem je těžké a sama doufám, že jednou budu pro své děti oporou. A rozhodně jim budu věřit a naslouchat, když řeknou, že je ve škole šikanují a že jsou nešťastní. Protože to jsou slova volající o pomoc!!!
Autorka pracuje s těmito šťastnými a špatnými pocity a skvěle je zakomponovává do života hlavní hrdinky. Kolikrát si říkám, ano, to znám. To jsem zažila. To dobré, i špatné.
Až půjdeš, zavři za sebou. Netušila jsem, že název knihy bude mít význam, jaký měl. A je mi smutno. Při čtení i po něm. Nevím, jak knihu ohodnotit. Líbila se mi a zaroveň jsem z ní měla deprese. Šikana, anorexie, nízké sebevědomí, kyber-sexuální obtěžování, znásilnění, alkoholismus, zlomené srdce. A to vše zažívá jedna osoba. Osoba, která je neskutečně silná, i když si to o sobě nemyslí.
Co je pro mě nejsilnější vzpomínka? "Moc te miluju, lasko." a vše, co se odehrálo poté. Po dlouhé době jsem se rozbrečela na zastávce. Takže, doporučuji si knihu přečíst? Rozhodně ano. Jen se připravte na opravdu depresivní zážitky ze života normální české holky. Bůh ví, kolik takových holek kolem sebe máme.
Je vidět, že autorka je psychiatrička, protože dokáže skvěle a uvěřitelně popsat všechny myšlenky, které hlavní hrdinka v hlavě má. Pokud jste si třeba při pohledu na anorektičku někdy řekli – jak je možné, že to nechala dojít tak daleko? To to nevidí, že je jen kost a kůže? - po téhle knížce možná myšlení takto nemocných lidí pochopíte. A nejen jich. Tahle knížka otvírá hlavu a neměla by rozhodně zapadnout. Stojí naproti všem těm youngadultkám, jejichž hrdinky mají rádoby úzkosti jen proto, že je to módní. (ať už v knížkách nebo ve světě mladých) a kloužou jen po povrchu. Ale na druhou stranu nečekejte žádné těžké čtení – knížka je napsaná s lehkostí a čte se sama, příběh "odsejpá" a vy chcete vědět, jak to dopadne.
Tahle knížka mě neskutečně zasáhla. Perfektně napsané, zejména co se vnitřního světa hlavní hrdinky týče. Po hodně, hodně dlouhé době jsem u knížky brečela. Jedním slovem: nádherná. Ale mám takovou obavu, že nebude pro každého. Raději ji proto doporučuji jen těm, co opravdu, ale opravdu mají něco za sebou. A ne, všední starosti fakt na mysli nemám.
Štítky knihy
ženy anorexie ze života poruchy příjmu potravy psychické problémy české romány
Až půjdeš, zavři za sebou
Nesebevědomá a introvertní Lucka mi k srdci moc nepřirostla. Navíc mi přišla naivní, co se týkalo vztahu s Tomášem. Knihu bych doporučila spíš mladším čtenářkám.