Friedrich Nietzsche citáty

německá, 1844 - 1900

Citáty (225)

Co je dobré? - Všechno, co v člověku zvyšuje cit k moci, vůli k moci, moc samu. Co je špatné? - Všechno, co pochází ze slabosti. Co je štěstí? - Cítit, že moc vzrůstá - že překonáváme překážku!“ Friedrich Nietzsche


Co jiného je láska než pochopení a radost z toho, že jiný člověk žije, jedná a prožívá věci jinak než my?


Co jsou nakonec lidské pravdy? Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.“


Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno nebo haněno.


Co mě nezabije to mě posílí.“


Co na utrpení pobuřuje, není ani tak utrpení o sobě, jako nesmyslnost utrpení.


Co se dělá z lásky, dělá se vždy mimo dobra a zla.“


Co vede k heroismu? – Kráčet vstříc zároveň svému největšímu utrpení i své největší naději.


Cože? Hledáš? Chtěl by ses zdesetinásobit, zestonásobit? Hledáš přívržence? Hledej nuly!“


Ctnosti člověka nazýváme dobrými nikoli vzhledem k účinkům, které mají pro něj samotného, nýbrž vzhledem k účinkům, jež od nich očekáváme pro sebe a pro společnost...“


Cudnost u některých je ctností, ale u mnohých takřka neřestí.


Čas je věčný návrat téhož.


Čím výš vzlétneme, tím menší se zdáme těm, kteří nedovedou létat.


Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. Musíme se učit také tak bdít - buď vůbec ne, anebo zajímavě.“


Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. Musíme se učit také tak bdít: buď vůbec ne, anebo zajímavě.


Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha.


Člověk obdařený genialitou je nesnesitelný, pokud zároveň nemá alespoň dvě další vlastnosti: vděčnost a čistotu.


Dante se myslím, ošklivě spletl, když s otevřeností, z níž mrazí, napsal nad bránu svého pekla i mne stvořila věčná láska: -rozhodně větším právem by nad branou křesťanského ráje s jeho věčným blaženstvím mohl stát nápis i mne stvořila věčná zášť-pokud by ovšem nad branou lži směla stát pravda.


Desetkráte za den sám sebe přemoz: to ti dá dobrou únavu a jest mákem tvé duši. Destkráte zase sám s sebou usmiř; neboť přemáhání je hořkost, a špatně spí neusmířený...a příjde-li noc, bedlivě se střehu, abych spánku nevolal. Nechce býti volán spánek, pán ctností. Nýbrž přemýšlím, co jsem za den vykonal a vymyslil. Přežvykuje, táži se sám sebe, trpělivě jako kráva: cože bylo tvých desatero přemáhání?


Dobří lidé jsou v každé době ti, kdo zorávají staré myšlenky do hlubky a získávají z nich plody, oráči ducha. Ale každá půda se nakonec vyčerpá a vždy znovu musí přijít rádlo zla.“


Duch ženy je pohyblivý, bouřlivá hladina na mělké vodě.“


Formule mého štěstí: Ano, ne, přímá linie, cíl...


Hlásám vám nadčlověka. Člověk je cosi, co má býti překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán? Všechny bytosti dosud vytvořily něco nad sebe samy: A vy chcete býti odlivem tohoto velkého přílivu a raději snad se vrátit k zvířeti. Než abyste překonali člověka? Čím je opice člověku? Posměchem či bolestným studem. A stejně má i člověk býti nadčlověku: posměchem či bolestým studem. Urazili jste cestu od červa k člověku, A lecos ve vás je posud červ. Kdysi jste byli opice, a i nyní je člověk opice —— více než kterákoli opice. Hleďte, hlásam vám nadčlověka. Nadčlověk je smysl země. Vaše vůle nechť dí: Nadčlověk budiž smisl země! Kdysi duše s pohrdánim shlížela na tělo: a tenkráte toto pohrdání bylo najvyšší: chtěla mít tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak doufala, že upláchne jemu a zemi. Ó, tato duše byla ješte hubená, strašlivá a vyhladovělá, a ukrutnost byla rozkoší této duše! Věru, špinavým proůdem je člověk. Jen ten, kdo mořem, smí si troufati, že pojme do sebe špinavý proud, a sám se nepokálí. Hleďte, hlásám vám nadčlověka: toť ono moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknout. 4. Zarathustra promluvil, řka: Člověk jest provaz natažený medzi zvířetem a nadčlověkem, —— provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, jest že je mostem a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest že je přechodem a zánikem. 5. Když Zarathustra promluvil tato slova, pohlédk opět na, lid a mlčel. ,,Tu stojí” , pravil srdci svému, ,,a směji se: nechápou mne... ,, Nejsem ústy pro tyto uši”...


Hledal jsem velikých lidí, nalezl jsem vždy pouze opice jejich ideálu.


Hlučnost je smrt myšlenek.


Hryzení svědomí vychovává ke kousání.“


Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky.


I nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví...


Jak málo stačí ke štěstí! Tóny dud. - Bez hudby by byl život omylem.


Jakže, člověk je jen omylem Boha? Nebo Bůh jen omylem člověka?