Skromný návrh přehled

28.04.2022

Swiftovu kanibalskému pamfletu jsem se vyhýbala dlouho. Bylo mi totiž jasné, že jeho satira mi moc satirická připadat nebude; a taky že nepřipadala. Moje rozpaky vlastně shrnuje výrok profesora Stanislava Komárka (parafrázuji po paměti z univerzitní přednášky):
„Kdo dokáže sníst pečené sele, stěží může vyčítat starým Mayům, že oni jedli pečená batolata. Evolučně vzato je rozdíl mezi batoletem a seletem menší než mezi seletem a kuřetem.“

Jinak je pamflet, který žertem spatřuje v jedení chudých kojenců/batolat východisko z irského hladomoru, rozhodně zajímavý. Na pouhých 9 stránkách se dotýká vztahů mezi Irskem a Anglií, problému masívního vystěhovalectví, nesouladu mezi irskými katolíky a anglikány, vykořisťování nájemných sil statkáři, domácího násilí nebo třeba dětské žebroty či krádeží (dozvíme se, že zlodějů pod 6 let je opravdu pořídku).

Bylo také obohacující číst ho v kontextu ekonomických teorií 18. století (protekcionismus, populacionismus, malthusiánství). Škoda, že jsem ho neznala v době, kdy jsme tyhle věci probírali na hospodářských dějinách. Možná bych měla tu drzost napsat si ho na seznam četby ke zkoušce a pak s hlubokou vážností vykládat o Swiftově využití statistiky... a „kanibalismu jakožto depopulačním mechanismu“. xD Vlastně mi připomněl Bastiatovu „Petici výrobců svíček“ (za zrušení slunce), to je ekonomický text stejně rozmarného humoru.

Takže z hlediska ekonomicko-historického super. Z hlediska etického, jak už jsem řekla, s ním mám problém. Respektive mám problém s pokrytectvím, které z lidojedství dělá tabu i v jinak karnivorní společnosti, jako je naše. U nás i našich lidoopích příbuzných jsou infanticida a kanibalismus přirozené; nejíst lidi patří k výsadám pouhých několika kultur a staletí. Ergo absurdnost, která stojí v jádře Swiftova humoru, nakonec vůbec absurdní není.

Kromě toho nejde o první dílko, v kterém jsem se setkala s návrhem na lidská jatka, takže jsem nezažila ani moment překvapení. U pasáže, kde autor mluví o člověčině jakožto doplňku hovězího a vepřového, jsem si vzpomněla na slavného filosofa Petera Singera. Ten říká, že zabít roční dítě (jak Swift radí) je morálně přijatelnější než zabít dospělé prase, jelikož čuník je vnímavější a inteligentnější než (post)kojenec. Souhlasím se Singerem, byť upřednostňuji nezabít nikoho. A tak docházím k závěru, že pamflet je docela zajímavý, ale spíš hořký než vtipný: ukazuje totiž moc iracionálních tabu a licoměrnost těch, kterým přijde v pořádku jíst všechny kromě dvounohých, lysých, mluvících opic. Ale proč vlastně?

17.04.2021

Mám Swifta moc ráda, Gulliverovy cesty se mi líbily jak na základce tak na střední a na tenhle jeho kontroverzní pamflet už jsem si brousila zuby nějakou dobu. Předně bych ráda řekla, že to rozhodně není četba pro každého a rozhodně se tedy neztotožňuji s některými komentáři, kteří doporučují všem. (Kupříkladu bych pamflet rozhodně nedoporučovala čerstvým matkám... a asi ani otcům. Případně lidem, kteří v sobě nemají kapku smyslu pro černý humor.) Osobně se mi to ale líbilo, Swift má takový řízný styl, který mi sedí a promyšlené to měl do detailů. Místy to na mě ale bylo trochu moc (řekněme, že mám velmi obraznou představivost a pokud jste někdy připravovali k pečení celého králíka a zdálo se vám, že tak trochu vypadá jako malé dítě, pak asi chápete....). Celkově je to jak zajímavé svědectví o Swiftově době, tak povedený literární počin. Doporučuji, ale jak jsem řekla, není to čtení pro každého...