Cizinec hledá byt přehled

16.04.2024

Pro mne je vrcholem Hostovského díla Nezvěstný. Je to skvělá psychologická sonda do poúnorové atmosféry u nás, kdy člověk neví, čí je, čím má být, kdo všechno ho ovládá a jestli je to spíš StB nebo KGB, nebo CIA. Po přečtení Sedmkrát v hlavní úloze jsem pochopil, že ten Nezvěstný je vlastně vyvrcholením Hostovského linie hledání ztracené individuality v systému, který se totalitarizuje.
A tato kniha je podle mne skvělá. Je totiž esencí Hostovského údělu, věčného Hosta (jako by to měl už v predestinaci svého přijímení), v tomto případě emigranta, který musí neustále měnit byty v cizí zemi a nikde nemůže najít klid a pokoj (i reálný pokoj) pro svou práci. Hlavní hrdina prochází co kapitola to jiným ubytováním a pokaždé z něj odchází jako psanec, a to aniž by se o to jakkoliv zasloužil. Jenom je sám docela tajemný (a to i čtenáři), jeho psychologie je vlastně nejméně rozehraná - za to ty jednotlivé situace, ti bytní a bytné, ti hostitelé, jsou rozehraní parádně. Je to takový průřez americkou a čecho-americkou společností té doby, tedy těsně po válce. Má to spoustu nuancí, v některých případech je to až karikatura. To jsem na tom ocenil velmi, protože v jiných románech Hostovský dost "mlží", kdežto tady je to na něj až dost realistické. Až na to základní - poslání samotné hlavní postavy je zahaleno tajemstvím celou dobu, resp. jeho neustálé telefonáty někam (které ho také ale uvádějí v podezření v očích ostatních postav) jsou přesahem do jiných světů. Nebudu spoilerovat, ale myslím, že Hostovský se musel cítit celoživotně nejen jako věčný emigrant a věčný host v různých bytech (a dvou emigracích), ale také v cizí zemi a možná i na tomto světě.

O cizím hostu a hostitelích. Jeden z vrcholů Hostovského tvroby – psychologický román o hledání vlastního smyslu života, boji s vnějším i vnitřním odcizením a s lidskou lhostejností, s mnohými autobiografickými prvky. Pozoruhodné a mistrné zpracování tématu, jež provázelo autora v podstatě celou jeho tvorbou, a jež ztvárňoval i v mnoha svých dalších dílech.

Hlavní postava románu, doktor Václav Marek, československý exulant za druhé světové války v Americe, pracuje na svém důležitém vědeckém díle o léčbě vysokého krevního tlaku, kterou zpracovává v rámci stipendia pro jednu významnou akademickou instituci. Povahou mírný a neprůbojný je odkázán na dobrozdání svých hostitelů a mecenášů z řad vyšší newyorské společnosti či zbohatlíků, kteří nemajetnému a idealistickému intelektuálovi poskytují pohostinství. Marek touží pouze po klidném místě, ve kterém by se mohl naplno věnovat své práci. Vlivem své povahy (uzavřenost a idealismus, neobratnost ve společenském vystupování, empatická zainteresovanost do mentálního rozpoložení svých hostitelů a snaha jim pomáhat jej pojmenovat a čelit mu) se však dr. Marek stále více zaplétá do traumat a vnitřních problémů svých hostitelů, jejich frustrací a zasutých křivd, a jejich problematických mezilidských vztahů. To v konečném důsledku znamená, že je svými hostiteli buď záhy vypuzen, nebo znechucen a psychicky vyčerpaný a zraněný odchází, v zoufalé snaze nalézt si pro sebe kýžené „klidné místo“. Dr. Marek se nevlastní vinou stává jakýmsi katalyzátorem frustrací a mentálních slabostí svých hostitelů, kteří se poté od něj vesměs odvrací. Psychicky i fyzicky stále více vyčerpáván, putuje od jednoho dočasného příbytku k druhému, v atmosféře všeobecné bezútěšnosti a bez nalezení vlastního klidu, bez náznaku jakékoliv další životní perspektivy a jistoty. Vyústěním této „odysey“ je doktorova smrt, předznamenána kontemplativním rozjímání o lidském údělu, touze po svobodě a štěstí a konci lidského života, jako symbolu vykoupení všech těchto strastí...

Leitmotivem díla, autorovým signaturním, je motiv věčného odcizení od ostatních lidí a vykořenění ze společnosti. Bloudění a pocit osamění, bez možnosti sjednání nápravy a nalezení pochopení jiných lidí, bez možnosti osobního „vykoupení“ z této mizérie, která obklopuje jakékoliv konání hlavní postavy a postupně ji v podstatě paralyzuje. Existencionální touha po nacházení svého „místa“ v životě naráží na hradbu nepochopení, lhostejnosti a odmítání. Řečeno s hlavní postavou: „Je dvojí dobrodružství života. Jedno vás provází, když žijete mezi lidmi v krunýři sobectví, a zcela jiné dobrodružství se vám věší na paty, jestliže ten krunýř shodíte“. Neschopnost přijmout jakousi vnucovanou společenskou konformitu, založenou na přetvářce. Věčné hledání a nenacházení hodnot lidskosti, porozumění a soucitu, je doprovázeno mistrným psychologickým zkoumáním jak postavy hlavního hrdiny, tak jeho hostitelů – zaměřujícím se na jejich touhy, nenaplněné naděje, slabosti i traumata. Smrt, vyobrazena jako „vykoupení“ z nekončících pozemských strastí, je symbolizována jako naplnění tužeb po klidu a usmíření. Tohle je velmi zajímavý psychologický román, dámy a pánové. A Egon Hostovský jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů 20. století. Toda raba, Egone. Za mnohé...