Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha přehled

29.12.2022

S touhle knihou jsem dlouho vahala, protoze mi kamarad rekl, ze je zla. Nakonec jsem si rekla, ze si udelam nazor sama a v nejhorsim knihu proste poslu dal, kdyby cist nesla. Ke svemu prekvapeni jsem se pri cteni strasne bavila. Jasne, nepopisuje uplne krasne veci. Popisuje dokonce hodne nehezke zazitky a udalosti a zaver jsem probrecela. Ale autenticita putovani, hledani a otazky, ktere si klade a zodpovida, se me dotkly.

02.09.2022

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon, psal kdysi svatý Pavel do Korinta a já měl pocit, že jsem při četbě tohoto cestopisu slyšel právě takové dunění. Smolenův poutník sice potkává spoustu lidí, ale nezdálo se mi, že by pro něj byli víc než jen nástrojem jeho pohodlí, podpůrnou jednotkou. Strom, ze kterého si utrhl jablko a člověk, který mu poskytl nocleh pro něj jsou na stejné úrovni, zdálo se mi.
Vynikne to zvlášť na cestě, jejímž cílem je svatá Terezka, žena která se rozhodla být Láskou v srdci matky církve a která věděla, že „láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa“, a která podle toho také žila. Terezka byla tak plná Boha a lásky, že na sebe zapomínala. Smolenův poutník je tak plný sebe, že už v něm není žádné místo pro zájem o druhé.
A proto ani nemůže vidět dobro v nich, mít pro ně pochopení a mít úctu k jejich odlišnostem. Výmluvné je jeho zamyšlení, kdy po jednom příjemně stráveném večeru konstatuje, že „by při pohledu na něj téměř věřil, že lidé jsou od přirozenosti dobří“. Achjo, je vždycky tak smutný pohled na žlučovité a věčně kverulující ne-vděčné křesťany! To Terezka věděla, že lidé jsou od přirozenosti dobří, protože Terezčin nekonečně dobrý Bůh by jiné než od přirozenosti dobré lidi stvořit nemohl (a taky se to píše v Bibli, hned v první kapitole první knihy). Její Bůh prostě takový je. Jaký je Bůh Smolenova poutníka?

Má v takovém případě vůbec smysl se vydávat na pouť? Na pouť přece člověk jde, když se chce dozvědět něco o sobě nebo když se chce dozvědět něco o světě. Obojí se ale obvykle děje skrze otevřenost k novým impulsům, skrze připravenost k setkávání. Jenže náš poutník takový není, jeho černobílé vidění světa je dopředu dané. Dříve než vyrazí na cestu má hotovo, má zaškatulkováno, má odnálepkováno. Lidi nepotkává proto, aby mu rozšiřovali obzor a obohacovali ho (a už vůbec ne proto, aby on obohacoval je, v tom je tak vzdálen Terezce, že už ani víc vzdálen být nemůže!), ale aby mu potvrdili jeho vlastní apokalyptické předsudky.

Cesta na Západ přináší spoustu zajímavých postřehů, které vypadají jako pravdivé, ale vlastně pravdivé nejsou, protože nepostihují pravdu v plnosti. Smolen si vždy vybere jen výsek reality a udělá z něj absolutní tvrzení. Ale tak s pravdou zacházet nelze! Je to jako by řekl, že česká státní vlajka je modrá a přesvědčivě při tom ukazoval na žerďový klín. Ale naše vlajka modrá není! Ano, modrá barva je součást naší vlajky a bez té modré části by už naše vlajka nebyla naší vlajkou, ale modrou vlajku prostě nemáme. A stejně jako nemáme modrou vlajku, tak ani nežijeme v Evropě, kterou se snaží otec Smolen popsat.
Erasmus už kdysi dávno říkal, že „vymknutou paži je třeba léčit nikoli tím, že ji zkroutíme na opačnou stranu, nýbrž návratem do původní polohy“, ale Smolenův vypravěč tuhle dobrou radu dokonale ignoruje. Vidí dobře mnohé příznaky nemoci, ale protože má selektivní vidění, nedokáže se přiblížit ke stanovení dobré diagnózy.

Pro Smolenovo myšlení se mi zdála typická následující pasáž: „Zas jsem se musel ptát, zda je důležitější bohatství tradice a symbolů, nebo srozumitelnost, zda neměnnost a řád, anebo přizpůsobení místní kultuře, zda blízkost všednímu dni a jeho starostem, anebo vznešenost a tajemství. Oboje mi dává smysl, ale to i ono zároveň mít nelze.“ Je z toho vidět Smolenovo odlišování věcí lidských a věcí Božích – vybral si Boha před člověkem a kritizuje každou podobu křesťanství, která jde vstříc člověku prostě proto, že ve svém patologicky dualistickém myšlení to vidí jako vzdalování Bohu. Jenže takový přístup není správně zbožný, ale je naopak zásadně nekřesťanský, Nekristovský. Skutky lásky člověka od Boha nevzdalují, protože pokud se víra nerozvíjí ve skutcích, je mrtvá a nemůže dávat plody věčného života (to jsem si nevymyslel já, to píšou v Katechismu katolické církve). Smolenovo „oboje zároveň mít nelze“ neplatí. Naopak: oboje zároveň mít musíme! Věděla to Terezka a jsou toho plné její zápisky. Věděl to apoštol Pavel a je toho plná Bible.

Jsem ale za setkání s tímhle cestopisem rád, bylo podnětné a užitečné to číst. Nejen jako vtipný příběh o strastech při cestování, víc jako svědectví o myšlenkovém světě části naší katolické rodiny. Ale hlavně proto, že upozorňuje na spoustu věcí, které jsou v naší církvi problematické a na které je třeba si dát pozor (méně inspirativní je ve svých poznámkách na adresu současného světa, ty jsou bohužel dost povrchní a spíš předsudečné, než poučené).
Cesta na Západ je každopádně kniha, která člověka vybudí a provokuje k přemýšlení (mě třeba vyprovokovala k napsání tohoto veledlouhého – i na mé poměry – komentáře ;-), to je nejspíš vždycky dobře.