Táto izba sa nedá zjesť
Nicol Hochholczerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/482560/bmid_tato-izba-sa-neda-zjest-65f9f9828eff2.jpg
4
171
171
Ona má dvanásť, on päťdesiat. Vzťahový kolotoč, z ktorého sa tak celkom nedá vystúpiť... Príbeh vyrozprávaný z pohľadu žiačky v texte skúpom na slová, no bohatom na metafory. Táto kniha sa dá prečítať na jeden nádych, no predýchať ho nie je také jednoduché. Dá sa zhltnúť, ale jej obsah v nás ešte dlho, veľmi dlho zostane nestrávený kvasiť. A to je dobre. Mladá autorka nevarila z vody, neplietla bič z-viete-čoho. Najprv niečo zažila, potom s obdivuhodným talentom písala. Tá izba sa nedala zjesť, táto kniha sa dá zhltnúť, hoci nie je určená na prvoplánovú zábavu pod plážovým slnečníkom a nechutí ako melónový pelendrek. Ide v nej však o život, pretože tie spočiatku drobné, nenápadné udalosti, vyrozprávané poetickými, osviežujúco originálnymi až surreálnymi vetami, postupne vytvárajú príbeh vzťahu dospievajúceho dievčaťa k staršiemu mužovi a všetkého, čo s tým súvisí a čo navždy zmenilo minimálne jeden osud a jeden pohľad na svet.... celý text
Novely Literatura slovenská
Vydáno: 2021 , KK Bagala (Koloman Kertész Bagala)Originální název:
Táto izba sa nedá zjesť , 2021
více info...
Přidat komentář
Ze začátku, když je Tereza ještě mladá, je novela Tenhle pokoj se nedá sníst přesně taková, jak uvádí anotace: kontroverzní, syrová a strohá. Strohá je ale pořád, je až velmi strohá, to mi ale vůbec nepřekáželo. Ačkoliv je to krátké čtení – klidně i na jedno odpoledne –, začíná pak trošku nudit, i když se tam pořád něco děje. Co mě ale tak nadchlo? Ta poetičnost! Ty poetické obraty! I v takovém textu se jich nachází tak krásné množství. Příběh ale nudil.
Tohle není rozhodně kniha pro každého. Já sama jsem z příběhu doteď zmatená a spousta věcí mi určitě unikala. Námět je rozhodně bolestný, ale mně se to surové až někdy poetické vyprávění, prostě nelíbilo. Navíc ty určité metafory byly přitažené za vlasy. Rozhodně je to jiné, neříkám, že špatné, ale tím stylem se mi to hůře četlo.
. Neuvěřitelná zásoba metafor, osobních vyjádření a myšlenek, které jsou však podány velice těžce uchopitelnou formou. Nebo aspoň pro mě. Některé věty mi nedávaly smysl, a doteď nevím, co jimi chtěla autorka sdělit. Některé myšlenky byly opravdu znepokojující. Nicol se snažila o syrové a úderné vyjádření vpodstatě pedofílie, které by mělo člověka znechutit a znepokojit. Já se však nedokázala ponořit a pochopit naplno vše, co Tereza prožila. Když se však na obálku podívám, tak si vždy vybavím vlasy tahající z krku..nevím, co zrovna toto mělo znamenat, ale v knize se vlasy objevují od začátku do konce. Já asi neumím číst mezi řádky. Každopádně tím strohým textem na jednotlivých stránkách chtěla autorka určitě znásobit údernost celého sdělení, aby si čtenář mohl mezi dalšími informacemi trochu odpočinout či celé víc dovnímat, dopůsobit, ...
Mě osobně kniha bohužel neoslovila. Myslím si, že na toto téma bylo napsáno mnohem více příběhů, které čtenáře takzvaně srazí na kolena a rozsekají ho na kusy. Co se mi však velice líbilo, byla čísla v nadpisu, která označovala věk Terezy a Ivana v částech, které zrovna čtete. Kniha totiž mapuje šestileté období tohoto podivného vztahu.
Příběh byl velmi emotivní, bavilo mě proplouvat myšlenkami postav a rozšifrovávat některé pasáže. Ačkoli styl psaní byl poněkud jiný, nic moc mě nezaskočilo. Spíš mi přišlo, že se autorka pokoušela až trochu uměle zaujmout surovostí. Krátká rychlá novela, která udeří jako blesk a poté zase odejde. Víc ke knize nemám co říct.
Pro mě neuchopitelné, a vzrůstající agrese proti slovu syrový
Děkuji uživatelce bokeh,
Její příspěvek mi mnohé osvětlil.
Velmi strohá, ale zároveň drsná a upřímná kniha o vztahu lektora výtvarného kroužku a jeho žákyně. Příběh dvanáctileté Terezy a padesátiletého Ivana je vyprávěný krátkými a údernými texty, které jsou velmi syrové, přesto svým způsobem poetické. Místo děje popisují spíše myšlenky a pocity hlavních aktérů. Kvůli této poetičnosti bylo někdy těžké příběhu porozumět. Zážitek z četby byl ale o to zajímavější a myslím, že i neopakovatelný.
Na tohle téma bylo napsáno mnohem více a výrazně lepších knih... Chápu, že autorka chce zaujmout svým syrovým a vulgárním slovníkem, také netradičním způsobem psaní. Mne se zdá její styl psaní spíš ubohý, než abych ji za to vychvalovala. Chce prostě jen zaujmout,... To se jí ale u mě nepodařilo. Určitě bych si tuto knihu znovu nepřečetla.
Poeticky vyprávěný děj s krátkými kapitolami dokáže čtenáře pohltit. Avšak, jak u knih bývá zvykem - 100 lidí, 100 chutí...u této to platí dvojnásob.
Téma, jež autorka zmiňuje, tedy manipulace ve vztahu spojené se zneužíváním, pojala syrově z pohledu především Terezy.
Kniha by měla vyvolat emoce a u spousty čtenářů vyvolala, ale u mě prostě ne. Určitě to nebylo formou, jakou je kniha psaná. Ta se mi právě líbila, i když... Aby na jedné stránce byly dvě věty, to mi přijde jako škoda papíru. Na druhou stranu chápu, že autorka tím chtěla vyjádřit tu strohost.
Problém jsem měla s postavou Terezy. Ta se ze začátku chová na svůj věk, ale postupem času mi přišla naivní a úplně mimo. Nepřišlo mi, že by chápala, čeho se Ivan na ni dopouští.
Byla jsem na knihu zvědavá, ale nejspíš jsem ji pochopila špatně. Stává se. Věřím, že si kniha najde své čtenáře.
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku
Miluju knihy, které jsou rozsahově krátké, o to silnější však co do obsahu. Kniha Tento pokoj se nedá sníst patří právě do této kategorie. Útlá kniha s malým množstvím textu, který je však tak poetický a tak hluboký, že vás zasáhne.
Jedná se o příběh nezletilé dívky a podstatně staršího učitele výtvarné výchovy, který dívku zmanipuluje a následně zneužívá.
Víc popisovat nebudu, ostatně není moc co - kniha je hlavně o pocitech a emocích, které si musíte přečíst a během čtení sami prožít.
anotace nakladatele říká vlastně všechno: o co je fragmentární text, v němž se střídá vypravěčský pohled na hebefila s reflexemi jeho oběti, kratší a syrovější, tím více poskytuje čtenáři prostoru pro domýšlení průběhu i následků nedořečených událostí; vskutku "poetickým", nápaditě obrazným jazykem jsou evokovány šokující intimnosti a jejich dopad na dospívající dívku, která se nedokáže vymanit z toxického vztahu
zaskočila mne role Terezina otce v příběhu, přímo se říká, že o zneužívání dcery učitelem věděl, a na jiném místě (příhoda během výletu na kole?) se snad naznačuje, že i otec je/byl agresor? nevím, příběh opravdu není lehké číst, jako by se na čtenáře s každou stránkou lepily cizí tělesné sekrety
těším se ovšem na další počin Hochholczerové, její vidění světa a vypravěčský styl mají potenciál
Upřímně vůbec nevím, co si mám myslet. Je to kontroverzní, je to šokující, je to smutné. Přečteno za jeden večer.
Po dočtení jsem vůbec nevěděla, co si o tom mám myslet. Vůbec jsem si na to nedokázala udělat názor. Nakonec dávám dvě hevězdy, protože tohle už bych znovu určitě číst nechtěla z mnoha důvodů. Každopádně je to kniha kontroverzní svou formou i obsahem a chápu, že na někoho to může zapůsobit, na mě ale ne.
Hochholczerovou jsem chroustal postupně řadu dní a díky tomu se nebojím ji ohodnotit plně. Mrzí mě, že jsem nesáhl po originálu, z překladu občas slovenština poněkud trčela. Výjimečný projev, na který se (doufám) ještě pěkných pár let nezačne prášit. Na textu je možné obdivovat vše, od surrealistických, ale trefných přirovnání, ve kterých se celý vztah drolí, hnije, mokvá a pulzuje, přes useknuté a přesto provázané celky, až po všudypřítomnou naléhavost a bezvýchodnost, které tu křičí z každé kratičké věty.
Hodně silný, netradičně napsaný příběh od slovenské autorky, který mě nenechal chladnou. Už jen ten název!
Přestože je text krátký, nechybí zde emoce. Bude vám smutno, bude vás rozčilovat, budete chtít pomoci a Ivana budete nenávidět.
Ukazuje, jak křehká je duše dospívající dívky.
Třebaže celkově mi z knihy bylo špatně, po dočtení jsem měla chuť se do něj pustit znovu, abych lépe porozuměla všemu, co autorka napsala. A to se mi téměř nestává. Občas mi ale část/věta zkrátka nedávala smysl, ale možná právě to byl ten záměr.
Text je opravdu psaný originálně, občas najdete na jednom listě jen jeden odstavec nebo jednu větu. Vysvětluji si to tak, že autorka chtěla zvýraznit myšlenky, aby se neztratily v moři slov.
Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval).
Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě.
Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru.
Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?