Rozložíš paměť
Marek Torčík
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538384/bmid_rozlozis-pamet-6643e7b2d9a35.png
4
240
240
Ve 3.37 probudí hrdinu románu telefon a noční hovor s matkou rozčeří hladinu vzpomínek. Vrací ho do období dospívání v moravském Přerově, k zážitkům queer chlapce vyrůstajícího v konzervativním průmyslovém městě, navíc v rodině, kde není peněz nazbyt. Vynořuje se prostředí, které trestá odlišnost. Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. Křehký debut je unikátním pokusem vnést do českého kontextu témata světové literatury. Také svým stylem by se snadno mohl řadit vedle tvorby autorů, jako jsou Ocean Vuong nebo Édouard Louis.... celý text
Přidat komentář
Nepamatuju, kdy naposled ve mně kniha českého autora vyvolala tolik emocí, jako Rozložíš paměť. Stejně jako autor jsem vyrůstala na malém městě, menším než Přerov, ale shodou okolností nedaleko Přerova. A také jsem zažila šikanu..asi proto se mi tahle kniha vpálila do srdce. Nejsem spisovatelka, proto jsem autorovi vděčná, že dokázal pojmenovat pocity a vzpomínky na dětství, protože já ty své pojmenovat nedokážu, byť jsou hodně podobné těm jeho.
Jsou knihy, které můžete doporučit k případnému přečtení, potom jsou knihy, kde se chce člověku říct – tu si prostě musíš přečíst. ROZLOŽÍŠ PAMĚŤ patří samozřejmě do té druhé kategorie.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků
Četlo se mi to docela špatně. Byť mi je druhá osoba v něčem blízká a většinou dobře chápu, proč autor volí takovou formu vyprávění, zároveň na mě ale působí rušivě. Rozložíš paměť jsem četla po kousíčkách po večerech, stránku či dvě a spát, takže se mi do příběhu těžko vracelo. Většinu času mě to moc nebavilo a vlastně pořád mi to přijde místy až takové "sofistikovaně nabubřelé" (neumím to lépe vyjádřit), ale někdy od tří čtvrtin mě to nějak chytlo. Marek Torčík opravdu umí psát a česká literatura by snesla mnohem víc prózy tohoto typu (téma nechávám stranou). Nechápu moc, kde se vzal ten obrat, protože jsem několikrát vážně uvažovala o tom, že se na to vykašlu, ale vlastně se mi to hodně líbilo.
"Křehký" debut autora - kniha s tematicky širokým záběrem. Problémy dnešní společnosti, mládeže, školství - od vztahů v rodině, ekonomická otázka, alkoholismus, opakování chyb v rodinách - zacyklení problémů, přes otázku sexuální identity, jinakosti, rasismu.
Zajímavý pohled na to, co předpokládáme, že je horší,nepřijatelné, co okolí odsoudí, co nás vlastně formuje, ukolébává do stereotypu a naopak co nás vybudí ke změně. Co a kde je ta hranice.
Uvítala bych jiný závěr, ale mám obecně problém s otevřenými konci, nedořešenými otázkami, které mi autor dává. Zajímal by mě pohled i jiných postav...
Rozložíš paměť - skvělý román Marka Torčíka, srovnávaného s franc. Édouardem Louisem - u obou autorů homosexuální odlišnost probouzí touhu stát se jiným, zatímco však u É. Louise z chudé severní Francie to znamená především třídní sebeuvědomění a opakovanou snahu prorazit a uspět ve společnosti, básník Marek Torčík v daleko niternější zpovědi rozehrává sebereflexivní příběh dospívání v moravském Přerově, kde se střetává s předsudky okolí, šikanou ve škole, chudobou vlastní rodiny, ale i neobyčejnou silou své matky. Vyprávění je protkáno nádhernými, přesahujícími obrazy - např. hejno ptáků, které se dokáže vracet tisíce kilometrů domů, ale zmate je rozvodněná Bečva, protože nepoznávají místa, kam chtějí přistát... "také my se stále snažíme vracet sami k sobě, zpátky na místa, která už dávno nejsou stejná."
Slyšeno na ČRo a nelituji.
Sama bych se do knihy nepustila a to nikoli pro téma, jako spíše pro všechna ocenění (ach ty předsudky :), ovšem podání Marka Huráka bylo přesvěčivé, jako bych seděla proti němu a viděla všechny emoce. Líbilo.
O knize jsem předtím věděl pouze to, že dostala Magnesii Literu, a že se jedná o autofikci dospívajícího homosexuálního chlapce. Na knihu jsem se docela těšil, ale musím říct, že jsem byl dost zklamán. Kniha je především velmi málo čtivá. Forma hodně převažuje nad obsahem. Při poslechu jsem se musel často vracet, protože styl textu není přiliš plynutý. Chápu, že právě to byl zřejmě důvod, díky kterému získala kniha ML, ale pro čtenářský plebs to knihu trochu snižuje. Přišlo mi taky, že kniha přichází s křížkem po funuse, protože v roce 2024 již podle mě tato témata nejsou nikterak kontroverzní a scény plné násilí a krve rovněž nejsou pro současného čtenáře šokující, což měl být zřejmě účel a jsou tak spíš rušivé. Poslechnuto díky ČRo
Téma knihy vnímám jako naléhavé a atraktivní, autora si vážím, že se ho zhostil s takovou otevřeností a odvahou. Zároveň mě nesmírně mrzí, že se to podle mě úplně nezdařilo narativně, formálně a koncepčně.
Když to shrnu co nejobecněji a poněkud polopaticky, kniha je prostě jako celek nečtivá, kompozičně rozplizlá, místy dokonce zmatečná. A to aniž by to kompenzovala výraznějšími jazykovými (stylistickými) či myšlenkovými (reflexivními) kvalitami. Srovnám-li si to se dvěma autory, které jsem četl v nedávné době – Édouardem Louisem a Patrikem Bangou, musím konstatovat, že Torčíkovi se nedaří dosáhnout ani Louisovy hutnosti, ani Bangovy strhujícnosti. Je to někde mezi tím, snad to trochu chtělo být obé, ale je to bohužel permanentně rozmělňováno. Na vině je snad i to, že zatímco Louisova reflexivní složka má kořeny sociologické, politicky angažované, Torčíkovy reflexe, na můj vkus v knize až příliš četné, pramení spíše z uvažování umělecko- a kulturněteoretického, estetického a filozofického. A to jsou perspektivy možná až příliš odtažité a abstraktní na to, aby se to dalo s povděkem přetavit v integrální součást výpravné prózy. Stavět vidění světa románové postavy kupř. na Barthesovi je zkrátka nesnadné, ba nemožné. Jistě, do Přerova nultých let, do tíživého života dělnice z Meopty, jejího citlivého syna, polorozvrácených rodin a patologických vztahů mezi žactvem jsem se ponořil se zájmem, ale všemožné pokusy o reflexi vylíčeného a obnažení/zcizení perspektivy působily rušivě a přerývavě.
Shrnuto a podtrženo: Knize by prospěla buďto redukce na příběh příkoří a cesty ven, anebo ať je to pro mě za mě esej, jenomže pak by to muselo být promyšlenější mnohem koncepčněji a koherentněji. Mix toho všeho podle mě příliš nefunguje. A je to škoda.
„Posloucháš ptáky zvesela třepat zmoklými křídly, slétávají se sem napít, usazují se na některém z větších kamenů, smáčí zobák a zase rychle mizí. Připomínají ti malé hloupé děti, vůbec se nemusí snažit být ničím jiným než sami sebou. Docela jim to závidíš.“
Působivá poetika, zajímavá práce s časem, nespolehlivými a matoucími vzpomínkami, sny. Text místy těká stejně jako naše pozornost a paměť, místy se do prožitků noří hluboko. Hodně surová upřímnost. Pokud jste jako já vyrostli v českém maloměstském prostředí, připadá vám všechno úsměvně povědomé a přesné, ale pokud jste právě před tímhle odešli, nečte se vám to lehko, znáte to až moc dobře. Se vší tou tíhou, bolestí a melancholií se i těch 270 stran dočítá těžko. Nicméně skutečným hrdinou hodným toho slova je pro mě v románu matka, která je napsaná až dojemně opravdově.
Posloucháno jako četba na pokračování na ČRo. A za mě prostě ne. Naposlouchala jsem první díl a odložila. Něco bylo špatně. Po přečtení několika místních recenzí jsem si řekla, že dám knížce ještě šanci, protože téma jako takové mi přišlo velmi zajímavé. Bohužel, za mě fakt ne.
Nevím, jestli to bylo přednesem nebo způsobem napsání knihy v druhé osobě j.č., ale taková deprese, negace, pocit ublížení, který z knihy šel. Ani zrnko čehokoliv pozitivního a hezkého. Bylo to opravdu nepříjemné. Dala jsem to do poloviny a opravdu konec.
Sonda do hlubin maloměšťáctví, chudoby, alkoholismu, šikany, homofobie ...
Celkové pocity prostě rozporuplné.
Silne vypraveni, kvetnaty jazyk, stridani jednotlivych vzpominek pusobi na ctenare velmi poutave, snadna identifikace s postavami, necernobily popis motivaci postav - velmi empaticke
Jedním citoslovcem doslova "Wow". Ano, je to pro básníka nepatřičné slovo, ale zcela vystihuje mé emoce.
Jak moc se venkovní obraz liší od toho vnitřního. A tato kniha nebo spíš její autor ten zjevný rozpor umí hezky uchopit, popsat a donutit k opakovanému zamyšlení.
Děkuji autorovi a smekám, velmi zdařilé dílko...
Tahle kniha není jen prostým vyprávěním – je to sonda do hlubin lidského srdce a mysli.
Druhá osoba jednotného čísla je tu použita naprosto skvěle, je to totiž účinný nástroj pro přenášení emocí a prohloubení hloubky příběhu.
Velmi mě zaujala schopnost zpracovat náročná témata, jako je šikana, odlišnost, rasismus a homosexualita, s opravdovou citlivostí a autentičností. Torčík odhaluje temné stránky lidské povahy, ale zároveň tato témata propojuje s nadějí a touhou po změně.
Rozhodně je to kniha, která stojí za to. Je to dílo, které vás nejen zasáhne, ale i pobídne k zamyšlení nad vlastními vzpomínkami a životními rozhodnutími.
A pokud ještě nemáte dost, za přečtení stojí i podobně laděná kniha Skoncovat s Eddym B.
Páni, tak tohle byla jízda! Vyslechnuto na ČRo a asi i díky skvělému načtení mi tahle kniha hodně dlouho zůstane v hlavě. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem četla natolik niternou, ale uvěřitelnou zpověď navíc vylíčenou tak zajímavým jazykem. Pohybuji se v jiné bublině, ale obávám se, že takhle opravdu žije hodně lidí - z ruky do úst, alkohol, nuda, maloměsto, jinakost....Velké díky autorovi, že šel s kůží na trh a porotě Magnesia Litera, protože bez ocenění bych si tu knihu neposlechla.
Výborné a silné. Je těžké se odlišovat od většiny. Vždy a všude. A někdy a někde ještě víc.
Komplexní sonda do života nultých let pohledem toho, kdo nezapadá do škatulek. Rasismus. Machismus. Homofobie. Opravdu odvážná zpověď. Chtělo by se mi říct, že dnes jsme na to lépe, ale těch "Přerovů" je na mapě bohužel stále dost. Oceňuji velmi umné vytváření obrazů, emoční obnažení a autentičnost vyprávění.
Zajímavá audiokniha, ktera řeší formou vzpomínek rodinné vztahy, vztahy mezi spolužáky, šikanu, odlišnou mentalitu i sexuální orientaci. Poslechnuto na Českém rozhlase.
Audiokniha ČRo. Zajímavý styl psaní, silná témata. Všechno pojmenováno syrově, na rovinu, žádné kličkování kolem. Čtenáři až mrazí při čtení pasáží o šikaně. Objevování sebe sama tady hodně bolí. Krásná kniha.
Tohle šlo až na dřeň. Autentické, mnoho aktuálních témat, nejvíce výrazná homosexualita nebyla pro mě ta nejdůležitější. Optika kterou Torčik na tyto problémy nahlíží byla velmi zajímavá. Pro mě nejlepší kniha za letošní rok. Audio na Čr výborně.
Štítky knihy
homosexualita česká literatura dospívání autobiografické prvky alkoholismus sociální problémy Přerov Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena LGBT, queer, LGBT+
O knize jsem se dozvěděl díky časopisu Host a také díky nominaci na Magnesii Literu. Po knize jsem sáhl i díky jejím úspěchu v této soutěži.
Teď už ke knize: Začnu povrchně - všichni známe rčení "nesuď knihu podle obalu", většinou se k obálkám knihy nevyjadřuji, nebo je pochválím (viz komentář ke knize Možnosti milostného románu), zde si dovolím konstatovat, že obal této knihy mě nezaujal, dokonce mě od četby odrazoval. Omlouvám se. Jsem však rád, že i díky nominaci a úspěchu v Magnesii Liteře jsem si knihu přečetl.
K příběhu: Už od prvních stránek si čtenáři nutně musí vybavovat E. Louise, ne jen tématem, ale taky velmi podobným jazykem (překlad S. Vybíralová). Shodné rysy v tematické rovině jsou až do očí bijící: protiklady společenských vrstev, vyrovnávání se s vlastní identitou a sexuální orientací, šikana, alkoholismus, snaha vymanit se ze společnosti, které jsem členem a mnoho dalšího.
Přesto je to pro českou literaturu velmi důležité dílo, neboť čtenářům nabízí českou perspektivu na tuto problematiku.