Evropanka: Historky z Polesí přehled

31.12.2023

Kdy jste naposledy brečeli u knihy? A kdy se vám to povedlo hned na samém jejím začátku, dříve, než jste se pořádně ponořili do podstaty příběhu? Mně docela nedávno
Evropanku jsem rozečetla v rychlíku do Prahy a můžu vám říct, že se na mě otočilo hned několik lidí. Evidentně jsem štkala tak, že to nešlo ani přes hluk železnice přeslechnout. To vše kvůli neskutečně sugestivně popsané porážce prasete, v níž jsem si nemohla pomoct, abych s ním necítila. Troufnu si tvrdit, že s tím nesouvisely moje osobní zkušenosti z porážek, které jsem vídala jako dítě, ani to, že dnes (i kvůli těm traumatům z dětství) maso vůbec nejím. Ostatně to není ani nějak krvavě vylíčené, naopak je to spíš hrozně citlivě podané. Alexej Sevruk mě prostě zvládl rozbrečet tím stylem vyprávění, který se mi zažral pod kůži.
Každý z nás někdy naslouchal monologu někoho staršího, kdo vypráví o tom, jak se žilo tehdy na vesnici – takové ty dlouhé a roztříštěné samomluvy, které jsou fascinující tíhou zkušenosti, ale také hutné a časem velmi náročné na posluchačovu pozornost, pokud se tedy nechce dostat do role pasivního přikyvovače, který ve skutečnosti vypravování ani nevnímá. A právě tak k vám ze stránek Evropanky promlouvá Marie. Právě pro onu hutnost to není úplně snadné čtení, navíc se Marie hned několikrát vrací k tíživým prožitkům osobním, rodinným i jiných osob z Polesí. A jak tísnivý dokáže být pohled do skutečné ukrajinské historie a do života staré ženy, která opustí svou vlast, to si snad dnes každý umí představit. Ne nadarmo má navíc román podtitul Historky z Polesí – Marie totiž opakovaně vykládá i o osudech řady vedlejších postav, takže se člověk musí plně koncentrovat, aby s jejím povídáním udržel krok.
Román jsem si musela dávkovat, ale stále ve mně rezonuje a doporučuji ho, obzvlášť pokud máte rádi neobvyklé vypravěčské podání.