Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1712
1712
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Poslední přečtenou knížkou loňského roku byla Zahrada. Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda, ať je hlavní postavou žena, muž nebo dítě, vždycky se jí povede zachytit je autenticky, uvěřitelně. Děj se zarývá do hloubky, není povrchní, vzbuzuje otázky, její knížky mi zůstávají pod kůží. Nejinak je tomu v Zahradě, kde autorka zpracovává kontroverzní téma. Myslím, že to zvládla skvěle.
Kniha byla dobře napsaná, čtivá. Ale chování hlavní postavy mě neuvěřitelně štvalo. Pořád to sebemrskačství a stížnosti. Neumět čelit problémům.
Čtivá a poměrně náročná kniha. Zpracovává velmi vážné téma a staví čtenáře do pozice, kdy se má pokusit pochopit hlavní postavu, ale i ostatní lidi.
Není to až tak těžké, když známe všechny informace a obě strany pohledu, ale jak bychom na to nahlíželi z pozice obyčejného člověka, který do hlavní postavy nevidí?
Kniha měla spíše pochmurnější tón, ale konec poskytl nějakou naději.
Dle mého názoru dost dobře zpracované téma.
Na začátku až poetické čtení o zahradě a životní etapě postaršího muže. V polovině se objeví zápletka, kterou jsem zdaleka nečekala. Jako mamince dvou dětí se mi to nečetlo lehce. Autorka skvěle vykreslila viníka i oběť a poukázala na to, že vše není černobílé. A slovy doktora, jaké svině dokážou lidé být.
Knihu jsem přečetla během jednoho večera, takže se jí rozhodně nedá upřít čtivost. Téma mě však příliš neoslovilo a také s přemýšlením a jednáním hlavní postavy pro mě bylo velmi těžké sladit se. Myslím, že autorka měla ambici zanechat ve čtenáři hluboký pocit, kniha však spíše jen klouzala po povrchu a opravdové emoce se jí vzbudit nepodařilo. I když mé očekávání ale naplněno nebylo, myslím, že kniha stojí za přečtení a své fanoušky si rozhodně najde.
Je to jedna z těch knížek, kterou nebudete chtít odložit než se dozvíte, jak příběh dopadne. Myslím, že nad ní budu ještě dlouho přemýšlet.
Knihu jsem přečetla prakticky na dva zátahy. Myslím si, že čtenář v danou chvíli musí být ve specifické náladě a pak se to celé čte velmi snadno. Už dlouho se mi nestalo, abych se nemohla odtrhnout. Celý příběh je děsivě reálný, lidská závist, nepřejícnost i nenávist je vykreslena do posledního detailu. Nevím jestli s hl. hrdinou sympatizuji nebo ne. Měla bych ho asi odsoudit, ale nedokážu to. Je to další kniha na zamyšlení.
Nemohla jsem se začíst do detektivky, tak jsem sáhla po této růžové knížce - s cílem unavit před spaním trochu oči. Začalo to nevinně , ale po chvíli už nešlo knížku odložit. A místo pohodového usínání - přemýšlení. Pokud to byl autorčin záměr,tak se povedl.
Zahrada přečtena jedním dechem.
Poznání sebe sama je někdy to nejtěžší a nejbolestivější.
Doporučuji
Precteno vlastne za vecer, zajimave tema. Kazdopadne k zamysleni, jak bych se asi zachovala ja, kdyby se jednalo o mou dceru a tyto domnenky mimo jine, jak se da nekomu takhle rychle znicit zivot, silene.
U knížky jsem si nečetla anotaci a od vydání už uplynul nějaký čas, takže jsem i zapomněla co má být obsahem knihy a podle mě je to jen a jen dobře. Šla jsem do její četby přes předsudků nebo naopak bez očekávání. Všeobecně mám knihy autorky moc ráda, vyhovuje mi její styl i náměty knih. Ani tady tomu nebylo jinak. Velmi se mi líbilo jak je kniha vystavěna a také mě oslovil otevřený konec, který čtenáře nutí k dalšímu zamyšlení, případně k domýšlení si pokračování, jak v optimistické, tak pesimistické podobě. Za mě můžu doporučit, mě kniha oslovila a její čtení mě obohatilo.
(SPOILER)
Přiznávám, že kdybych dopředu věděl o jakém tématu tahle, spíše novela, nežli román pojednává, tak bych se do ní nepouštěl. Čekal jsem, že hlavní hrdina bude řešit nějaký teologický rozpor, problém vyhoření, nebo rozčarování nad poměry v církvi. I když jsem se ničeho takového nedočkal, tak četby nelituji a autorku chválím, že tenhle hrůzný námět zvládla a knihu dotáhla do vcelku pozitivního konce.
Citace: S padajícím soumrakem se do mě ale přece jen vkrádá podivná lítostivost. Zdá se mi, že už není na světě kromě téhle zahrady jediné místo, kde by o mě někdo stál. Že kolem sebe nikoho nemám, nedokázal jsem si vytvořit žádný blízký vztah.
Četla jsem knihu kvůli čtenářské vyzve. Kniha je celkem krátká, čtivá. Defakto povídal pořád o to samém až jsem si myslela, že se z toho nic nevyklube. A až ti člověk nejmíň čeká, tak to přijde. Zajímavý námět, ale znova už bych to číst nechtěla. Čekala jsem i tak trochu jiný konec.
Silná a strhující kniha. Dvořáková umí skvěle psát takové ty neviditelné, ale obrovsky dramatické, silné a hlavně uvěřitelné osudy. Zahrada se mi ze všech jejích knih zatím líbila nejvíc. Nejen že měla jasnou linku a výborně se to sledovalo (oproti proplétání osudů v Dědině), ale hlavní hrdina mi byl neuvěřitelně sympatický (oproti Chirurgovi). Přišlo mi šílený, jak ho doháněly a ničily dozvuky bytí v církevním prostředí - a to je to, co mě na katolictví odrazuje, ten důraz na to, aby hlavně navenek vše vypadalo dobře a spořádaně, a že to uvnitř hnije a trpí, to je jedno (v lepším případě, v horším případě je to dobře, pač trpět se má, velebníček, mučedníček, služebníček, díky, nashle). Jak tam na jednom místě Jaroslav trefně říká - to jsou lidé, kteří k přátelství potřebovali faráře, ne člověka.
Celou knížkou se vinuly dvě emoce - lítost a vztek. Obrovská lítost k někomu, kdo se pro svou odlišnost nerozhodl, nikomu nikdy neublížil, má kvůli tomu šíleně komplikovaný život, protože ví, že nikdy nebude moci mít to, co by mu dělalo dobře... a ještě ten hnus, co se na něj slétl. Měla jsem obří chuť nakopat všecky, od sousedů (ano, i ty! Chápu jejich strach, ale jakmile strach přeroste v agresi, moje pochopení končí. Nestačilo by prostě jen říct si doma pár slov, dávat pozor, nepouštět děti samotné?) až po policajty. To projítí a překonání Jarkovy temné noci a následné denní setkání sice dává do závěru určitou naději... ale na jak dlouho?
Nevim. Možná bych měla Dvořákovou číst opatrně, vlastně ve mně budí dost silnou nenávist k český společnosti jako celku. :))) Ale když mě něco takhle nadzvedne, znamená to, že ta kniha je naprosto skvěle napsaná. Tohle se moc povedlo.
Přečteno na jeden zátah. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Všechny knihy od Petry Dvořákové mají svou sílu a náboj. To je autorka, na jejíž knihy se moc těším.
Knihy paní Spisovatelky Dvořákové jsou nevelké, ale plné děje a myšlenek. Tahle útlá knížka je stejná. Přečte se jedním dechem, ale čtenář na ní nezapomene a stále na ní myslí a vrací se k jednotlivým situacím. Moc doporučuji
(SPOILER) Podle anotace jsem popravdě čekala úplně něco jiného. Kniha se velmi dobře četla, rychle mě pohltila a překvapila. Zajímavé téma, dobře zpracované, líbil se mi relativně nadějný závěr.
Knihu jsem četla před rokem a teď hodnotím hodně s odstupem. Pořád ve mě doznívá pocit, že mě příběh pohltil, ale při čtení mi bylo většinou hodně smutno. Hlavního hrdiny mi bylo strašně líto, počáteční optimismus se měnil v peklo. A já mu přála, aby vše ustál a nějak se to celé zase uhladilo. Na druhou stranu, trochu jsem chápala i hrůzu sousedů, kteří žili s dětmi za plotem. Těžko říct, co by člověk cítil, kdyby byl na jejich místě. Jako čtenář máte jasno, ale reálně?
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Začínám mít autorčinu tvorbu upřímně ráda. Je to má třetí přečtená kniha od Petry Dvořákové.
Řekla bych, že nejhorší pro náš svět je lidstvo samo. Lidé jsou různí a někteří dokáží být opravdu svině.
Líbí se mi autorčin styl psaní a i přes nelehká témata se knihy čtou naprosto samy a jedním dechem (maximálně dvěma :-) )