Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536819/bmid_pustte-svetlo-do-tmaveho-vecera-662507d616eee.jpg
4
12
12
Motýlí křídlo umí způsobit uragán. A co teprve společný víkend na chatě? Třicetiletá Valérie je nervově labilní, polyká tabletky na uklidnění a utvrzuje se v tom, že nesnáší děti. Petr se po mnoha letech manželství rozvádí a upadá do osamění a beznaděje. Veronika se musí vyrovnat se smrtí manžela, kterého podváděla. Jaromír by chtěl založit rodinu, ale nedokáže navázat normální vztah se ženou. Víkendové setkání na horské chatě zdánlivě nemůže na osudech této nesourodé čtveřice nic změnit. Přesto se po návratu domů poklidné životy hrdinů začnou ubírat nečekaným směrem. Stačí pár drobných impulzů, aby se otevřely staré rány a nové otázky — vážně musí Petr zůstat sám? Opravdu by Valérie dítě nezvládla? A mohla kdysi Šarlotina smrt bolet o něco méně?... celý text
Přidat komentář
A to se povedlo. Hodně se to povedlo. Povedlo se to možná ještě víc, než by jeden u mnohokrát obehrané písničky o tom, kterak rozbití lidé hledají štestí a možná že ho najdou, možná ale taky ne, čekal.
Je to obrovsky čtivý, za nápad s názvem klobouk dolů. Vlastně perfektní ženskej román v tom nejlepším slova smyslu, akorát že psanej chlapem.
„Pusťte světlo do tmavého večera“ je opravdu pozoruhodná kniha plná vztahových problémů, strastí a otázek.
Do samotného čtení jsem se pustila bez jakýchkoliv předsudků a těšila jsem se, jak mě kniha překvapí. A musím se přiznat, že mě překvapila velmi. Obecně mám ráda syrovější čtení, které ukazuje tu tvrdou realitu. A přesně toho jsem se v této knize dočkala. Drsné osudy, problémové vztahy a taky načasování osudu. Pecka.
Pokud přemýšlíte nad čtením, tak neváhejte ani chvilku a knihu si přečtěte. Za mě je to opravdu velmi povedený příběh.
Musím se přiznat, že už se mi dlouho u žádné knihy nestalo, že jsem se tak začetla, až jsem ztratila pojem o čase. Stalo se mi to ale právě včera, kdy jsem dočítala novinku od Jana Kholla Pusťte světlo do tmavého večera.
Musím se přiznat, že předešlou autorovu knihu jsem nečetla, ale už teď stoprocentně vím, že to napravím.
Hlavními postavami jsou dvě ženy, sestry a dva muži. Celá kniha je vlastně o jejich vzájemných vztazích, které se různě protínají a rozcházejí. Začátek i konec děje se odehrává na chatě jednoho z hlavních hrdinů. Ale to co se děje v průběhu, je opravdu čtenářský orgasmus V příběhu je opravdu všechno, co mohou lidé prožívat a člověk si především uvědomí, jak je hrozně důležité načasování, ať už různých životních rozhodnutí, tak i setkání a vztahů s lidmi.
Vše je asi řízeno osudem a člověk se jeden den zachová jinak než den druhý.
Všechny čtyři postavy byly něčím ujeté, ale tak nějak uvěřitelně, aneb kdo z nás je úplně normální.
To, že knihu napsal muž bylo zřetelné zvláště v částech o nevěře a v popisech sexuálních scén. A nemyslím to nijak špatně, bavilo mě to víc než od ženských autorek.
Konec příběhu je tak hezky otevřený a vlastně může dopadnout jakkoli.
Kniha je opravdu skvělá, čtivá a taková jiná. Nečekala jsem, že mě až tak příjemně překvapí.
Štítky knihy
nevěra psychologické romány osamělost mezilidské vztahy české romány
Pusťte světlo do tmavého večera
Je to dobře napsané a dobře se to čte, obecně jde říct, že jde o kvalitní dílo.
Mě osobně ale zklamalo a vlastně naštvalo.
Všechny čtyři postavy mi byly vysloveně nesympatické a vztahy mezi nimi nesmyslné, povrchní, bez špetky lásky a lidské blízkosti. Dalo by se říct, že takový je prostě život - a ano, kniha velmi dobře vykresluje typ lidí a typ života, který je pravděpodobně dost častý. K čemu mi je číst o takové lidské marnosti? Poslední věta zní ,,tuhle debatu v životě povedou ještě mockrát" - postavy se nikam neposunou a touží po něčem, co asi ani nevědí, proč vlastně chtějí
Svým způsobem mi to připomínalo Špačkovy povídky Čistý, skromný život (též od Hostu), kde postavy vedou také docela obyčejné a ,,bezvýznamné" životy - v tomto případě jsem se ale na ně dokázala naladit, soucítit s nimi, ačkoli šlo jen o krátké povídky, nikoli celý román, prožívat s nimi jejich čisté, skromné životy. Přišlo mi to opravdovější, procítěnější - postavy něco cítily a já to cítila s nimi. A je tam nějaká pointa. V Pusťte světlo... se mi zdálo, že postavy necítí a nežijí, a dostane se nám takové okénko, kterým se díváme, jak přežívají, kniha skončí a oni asi tímhle způsobem přežívají dál...
Při čtení jsem si vzpomněla ještě na jeden román, který mi námětem přišel podobný, a oslovil mě víc - U jezera, kde se také na jedné chatě schází na víkend rodina, a je zde hlubší sonda do jejich problémů a vzájemných vztahů
Co jsem ale na Pusťte světlo do tmavého večera rozhodně uvítala, bylo, že ji napsal muž. Je to znát a těší mě, že ,,příběhy o vztazích", které čtu úplně nejraději, píší i muži! Díky