Zuzana Brabcová

česká, 1959 - 2015 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Zuzana BRABCOVÁ
* 23. 3. 1959, Praha
† 20. 8. 2015, Praha

Prozaička
Provdaná Mirošovská. Její otec Jiří Brabec i matka Zina Trochová (1924–2016) jsou literární historikové. Zuzana Brabcová roku 1978 maturovala na gymnáziu a začala pracovat v pražské Univerzitní knihovně. Po půl roce si našla místo pomocné síly v nemocnici, v letech 1982–1988 byla zaměstnána jako uklízečka, po narození dítěte zůstala v domácnosti. Od poloviny devadesátých let pracovala na ministerstvu vnitra v odboru azylové a migrační politiky, poté jako redaktorka v Českém spisovateli a v nakladatelství Hynek. Na počátku nového století spolupracovala jako externí redaktorka s nakladatelstvím Levné knihy a nakonec působila v redakci nakladatelství Garamond. Od roku 2010 byla bez stálého pracovního poměru. Zemřela náhle na selhání srdce.

Její první prozaický pokus Ovčí brána (napsán 1980) koloval pouze v několika strojopisných kopiích; v roce 1982 z něj vyšly ukázky v samizdatovém časopise Možnost a jedna kapitola byla publikována v prázdninové příloze exilových Listů (3/1988, Čtení na léto), kde o rok později Brabcová otiskla i několik básní. Rovněž próza Daleko od stromu byla šířena nejprve v samizdatu (poprvé v nepojmenované edici Josefa Štogra a Jarmily Doležalové Štogrové, posléze v Krameriově expedici 78 ad.). – Za knihu Daleko od stromu získala v roce 1987 historicky první Cenu Jiřího Ortena, román Stropy byl v roce 2013 vyznamenán cenou Magnesia Litera.

Ústřední otázkou próz Zuzany Brabcové, blízkých některými svými rysy prózám generačního souputníka Jáchyma Topola, je hledání sebe sama, vztahu k sobě samému i ke světu, svého místa v okolním světě, možnosti ukotvení v něm. Jedním z důležitých prostředků tohoto hledání jsou přitom návraty do minulosti, a to nejen osobní (zde dokonce do prenatálního období), ale i do minulosti svých předků; podobně jako v prózách Daniely Hodrové je tu minulost cestou k pochopení přítomné situace. Opakovaně se vrací problém řeči, možnosti dorozumění, obtížnost nalezení partnera k dialogu. Vyprávění je též formou autoterapie postav, jež se často nalézají ve stavu duševního zmatku, nezřídka se dokonce ocitají v psychiatrickém zařízení. Tato situace hrdinek a hrdinů autorčiných próz určuje také formální podobu textu. Proud vědomí a volně asociované představy, často vyjádřené originálními básnickými obrazy a symboly, je usměrňován racionální kompozicí. Mísí se různé časové roviny, sny a představy s prvky konkrétní reality, prolínají se různé vyprávěcí linie a perspektivy. Útržkovitý, torzovitý text drží pohromadě jednak postavy, jednak návratné motivy. Tyto motivy se přitom vztahují nejen k dějové linii, ale též ke kulturní paměti; často se vyskytují odkazy na jiná literární díla, legendy a mýty. Prvotina Daleko od stromu vyjadřuje tísnivý životní pocit senzitivní dívky dospívající v atmosféře socialismu sedmdesátých a počátku osmdesátých let: její složitý vztah k předkům, její opakovaně ztroskotávající úsilí poznat sebe samu a snahu definovat vlastní generaci v opozici vůči nátlaku společenských struktur. Pocit ohrožení nabývá metaforickou podobu potopy, která neodvratně zaplavuje Prahu – klíčový prostor dějin národních i osobních. Podobně se osobní dějiny mísí s národními v próze Zlodějina. Konečné prolnutí dvou zdánlivě nesouvisejících, odlišných životních příběhů tu potvrzuje obecnou obtížnost, ba nemožnost začlenit se do chaotického, nepochopitelného, místy až groteskního okolního světa. Jedinou nadějí se pak zdá být právě propojenost lidských osudů, minulých, současných i budoucích. Ani téma lesbické lásky v Roku perel základní směřování Brabcové próz nemění; v roli tajemné síly, znemožňující otevřenou komunikaci a svobodnou existenci, nevystupuje politická moc, ale moderní telekomunikace. V sofistikovaně strukturované knize se symbolicko-metaforickým titulem Stropy autorka od atraktivního tématu upustila a prostřednictvím zde ještě více akcentovaných motivicko-tematických i formálně-kompozičních konstant své poetiky podala sugestivní výpověď o duševním tápáním člověka v mezní situaci (román popisuje pobyt hlavní hrdinky na odvykací kúře na psychiatrii), resp. o jeho nejistém, váhavém pokusu nalézt pevný bod, poskytující možnost záchrany před totálním a nenávratným úpadkem do prázdnoty prosté jakéhokoliv smyslu. Ten však nakonec stejně odvrátit nelze: psychickou i fyzickou existencí neukotvená vypravěčka autorčiny poslední knihy Voliéry mapuje ve své promluvě, rámcově stylizované do podoby deníku (prodchnutého však řadou nechronologických záznamů), poslední zoufalou snahu uniknout své vnitřní labilitě otevřením se světu, v němž však nenachází nic než groteskní absurditu. Titul prózy se tak stává metaforickým pojmenováním definitivního uvědomění, že jsme svým bytím nezvratně uvězněni v kleci, z níž není pozitivního úniku.

Zdroj životopisu: Slovník české literatury

Populární autoři: