Zdeněk Nejedlý

česká, 1878 - 1962 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Akademik Zdeněk Nejedlý (10. února 1878 Litomyšl – 9. března 1962 Praha) byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel, který (ať už v pozitivním i negativním smyslu) výrazně ovlivnil české kulturní ovzduší dvacátých až padesátých let 20. století.

Narodil se v rodině učitele a muzikanta Romana Nejedlého, významného regionálního kulturního pracovníka v Litomyšli, který se osobně znal s tehdy začínajícím spisovatelem Aloisem Jiráskem. Tato známost později ovlivnila též jeho syna Zdeňka, který již během gymnaziálních studií projevil zájem o historii a hudbu.

Vystudoval historii a estetiku na filosofické fakultě české university v Praze, byl (mimo jiné) žákem profesora Jaroslava Golla a muzikologa Otakara Hostinského. Na Univerzitě Karlově se stal ordinářem hudební vědy, habilitoval se roku 1905, od 1909 byl mimořádným, od 1919 řádným profesorem.

Zpočátku věnoval svůj historický zájem husitské epoše, první významnou prací je studie o misii Jana Kapistrána (Česká missie Jana Kapistrána v Českém časopise historickém, 1900), publikoval edici Prameny k synodám strany pražské a táborské (1900). Roku 1904 vyšlo dílo Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, po němž následovaly další dva svazky (Počátky husitského zpěvu, 1907 a Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, 1913). Prolíná se zde historie s muzikologií, Nejedlý vykládá husitský zpěv v širokých dobových souvislostech, takže ve výsledku jde vlastně o syntézu dějin husitského hnutí.

Vedle husitství se Nejedlý zabýval dějinami rodného města. Z původně plánovaného projektu, který měl dosáhnout do 16. století, vyšel však pouze 1. díl (Dějiny města Litomyšle a okolí I., 1903), pojednávající o litomyšlském biskupství. K tématu se autor po letech vrátil v populárně laděné knize Litomyšl. Tisíc let života českého města (1903).

Druhým okruhem Nejedlého badatelského zájmu je období národního obrození. Na životě Bedřicha Smetany se pokusil v širokých souvislostech vylíčit pokud možno veškeré vlivy, formující skladatelův život. Opět, jako u dějin husitského zpěvu, tak monografie překračuje běžný rámec a stává se obrazem národní a kulturní atmosféry doby. Takto koncipované dílo bylo ovšem nad síly jednotlivce a proto zákonitě zůstalo nedokončeno. Nejedlého metodu výstižně charakterizoval historik František Kutnar: "Historik, který měl velký smysl pro detail, dobový kolorit, prostředí a plasticitu děje, rozběhl se v jejich dokumentaci do nezvládnutelné šíře a místy k tak mikroskopickému popisu, že nebylo v jeho silách zvládnout veškerý materiál a dát dílu únosnou a ústrojnou skladbu."

Bedřich Smetana I.-VII. (1924-1933), nejobsáhlejší dílo Nejedlého, tak zachytilo pouze Smetanovo mládí. Autorova vyhraněnost vede až k přehnané polarizaci, kde vysoko hodnotí české, vlastenecké, pokrokové dílo Smetanovo (ale i Foersterovo nebo Fibicha) a naopak příkře odsuzuje dílo Dvořáka či Josefa Suka. Tato stanoviska, která ve své době mohla být půdou pro diskuzi, však po druhé světové válce napáchala mnoho škod.

Nedokončena zůstala i druhá rozsáhlá Nejedlého monografie. T. G. M., díl I.-IV. (1930-1937) končil IV. dílem u Masarykových vysokoškolských studií. I zde jde více o vylíčení kulturní a politické atmosféry druhé poloviny devatenáctého století než o klasický životopis.

Třetí monografie, Lenin I.-II. (1937 a 1938) obrací zájem autora na dějiny SSSR. Dílo rovněž zůstalo nedokončeno.

Nejedlý jako duch nestálý nevydržel u jedné látky, přebíhal, inspirován novými podněty, od tématu k tématu. Šíře jeho badatelských zájmů však není nahodilá, Nejedlý se snaží vždy vystihnout progresivní prvky národních dějin, které vedou k pokroku, demokracii, humanitě. Tak vidí progresivního činitele nejen v husitské revoluci, ale i v národním obrození, politickém a kulturním kvasu konce 19. století, i v ruské říjnové revoluci. Nejedlý chápe poslání historika nejen v poznání skutečnosti, ale i ve vztahu k dnešku, k vyzvednutí pozitivních hodnot. To je patrné dále jak na knize Bílá hora, Habsburg a český národ (1920), v níž tvrdě odsoudil stavovské povstání jako nelidové, nečeské a zpátečnické, tak i v názoru, že komunisté jsou dědicové nejen husitských a národně obrozeneckých tradic, ale i dovršitelé Masarykova díla (viz Komunisté - dědici velikých tradic českého národa, 1946). Tím se paradoxně Nejedlý zcela odchyluje od poúnorové komunistické linie.

Poválečné historické dílo nese zjevný úpadek tvůrčích sil Nejedlého. Pokus o velkolepou syntézu českých dějin v pojetí Palackého (Dějiny národa českého I.-II., 1949 a 1953) zákonitě ztroskotal a přinášel překonané a sporné názory. Hodnotný byl pouze úvodní historiografický přehled, protože v té době dosud scházela větší syntéza dějin českého dějepisectví.

Negativní ohlasy vzbudila též kniha Staré pověsti české jako historický pramen (1953), která staví na nepodložených hypotézách. V roce 1948 vyšel spis 30 let Sovětského svazu.

(zkráceno)

Zdroj životopisu: česká wikipedie

Populární autoři:

Karel Čapek

1890 - 1938
Jan Werich

1905 - 1980
Jaroslav Hašek

1883 - 1923