Vladimír Macura

česká, 1945 - 1999 statistiky

Nahrávám...

Životopis

7. 11. 1945, Ostrava - 17. 4. 1999, Praha

Literární historik a teoretik, semiolog, překladatel a beletrista. Narodil se v rodině hutního inženýra, který se později stal náměstkem ředitele Ostravsko-karvinských koksoven a nakonec byl ředitelem Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích u Prahy. První Macurovou manželkou byla Alena Macurová (roz. Pšenčíková, * 1946), lingvistka zabývající se problematikou stylu, jeho druhá žena Naděžda Macurová (roz. Šimonová, * 1949) je překladatelkou z francouzštiny, pracovala jako šéfredaktorka časopisu Iniciály a redaktorka Tvaru, od 1997 je vedoucí Literárního archivu PNP. Syn Ondřej (* 1980) je básník.
ZŠ a SVVŠ Macura navštěvoval na Ostravsku (Ostrava-Přívoz, Karviná, Ostrava, zde 1963 maturita). 1963 byl přijat ke studiu češtiny a angličtiny na FF PU v Olomouci, avšak v důsledku přeložení otce do Čech vystudoval obor na FF UK; absolvoval 1968. PhDr. 1969 na základě diplomové práce Neologismus ve struktuře Halasova díla. Po roční vojenské službě byl přijat na studijní stáž v ÚČL (1969–1971), kde pak byl trvale zaměstnán jako odborný a posléze vědecký pracovník v oddělení teorie; 1990–1992 zde zastával funkci zástupce ředitele, od ledna 1993 byl jeho ředitelem. CSc. 1987 prací Poetika české socialistické literatury; DrSc. 1993 prací České obrození jako kulturní typ.
Na počátku 60. let byl členem ostravského klubu mladých literátů Autoři v povijanu a skupiny ismuistů (Josef Frais, Miroslav Stoniš). Výrazem zájmu o Estonsko byla Macurova iniciativa (společně s Vladimírem Novotným), jež vedla k založení spolku přátel a propagátorů kultury Pobaltí Baltský svaz (1974, oficiálně registrován až 1990); v druhé polovině 70. let se pak podílel na vydávání strojopisného samizdatového časopisu tohoto spolku Läänemere Liidu Liige. 1989 byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů a Hejna českých spisovatelů Mamut.
Publikoval od roku 1961. Po konec 60. let postupně přispíval (publicistikou, recenzemi, studiemi, ale i verši, povídkami či překlady) do Nové svobody, Ostravského kulturního zpravodaje, Červeného květu (vše Ostrava), České literatury, Orientace aj. V 70. a 80. letech kromě České literatury publikoval (především recenze a studie) v Zemědělských novinách (pravidelná spolupráce 1972–1987), Nových knihách, Listech Klubu přátel poezie, Tvorbě, Kmeni, Literárním měsíčníku, Českém jazyku a literatuře, Slavii, Světové literatuře, Revue svetovej literatúry (Bratislava) aj. Po 1989 psal do České literatury a Slovenských pohľadů (Bratislava) a dále do Lidových novin, Literárních novin, ROKu, Iniciál, bulletinu Česko-estonského klubu Baltica, a zejména do Tvaru (mj. 1992 zde cyklus Semi(o)fejetonů, později knižně publikovaných s titulem Masarykovy boty...; 1995, č. 14, autorské číslo, včetně povídkového cyklu Hra na něco; 1996 studie Továrna – dvojí mýtus, obojí v edici Tvary). Své práce uveřejňoval i v zahraničních odborných periodikách Umana (Itálie), S–European Journal for Semiotic Studies (Vídeň) a Czechoslovak and Central European Journal (New York), Bohemia (Mnichov), Literaturna misăl (Sofie), Literatura na świecie (Varšava), Zagadnienia rodzajów literackich (Lodž) a v souvislosti se svým dlouhodobým zájmem o literaturu a kulturu Estonska v estonských časopisech Keel ja Kirjandus, Sirp ja Vasar a Looming (všechny Tallinn). Svými literárněvědnými pracemi přispěl do celé řady domácích i zahraničních týmových publikací a sborníků. – Macurova povídka Stopy ze souboru Něžnými drápky se stala námětem filmové povídky Vražda šeptaným slovem z celovečerního povídkového filmu Začátek světa (2000, scénář a režie Pavel Melounek). – V Baltském svazu Macura užíval krycí jméno Vladimír Kreutzwald, též jako pseudonym u povídek tištěných 1976–1980 v Zemědělských novinách a u humoristických drobností publikovaných 1992–1993 ve Tvaru (podle estonského obrozence a buditele Friedricha Reinholda Kreutzwalda). Své jméno propůjčil Miroslavu Červenkovi jako editorovi výboru z poezie Petra Bezruče Jen jedenkrát (1980) a překladateli Jaana Krosse v antologii Zvony v jezerech (1979). Užíval řady šifer: -ra, ra, /ra/, řidčeji VM, vm, Ma, ma, mac, mc, ld aj.
Macura reprezentoval mnohostranný tvůrčí typ s dispozicemi jak literárněvědnými a kritickými, tak beletristickými, fejetonistickými, publicistickými a překladatelskými, přičemž se v něm charakteristicky slučoval smysl pro živé problémy historické i současné.
Poučen na českém strukturalismu a jazykovědě projevoval Macura ve svých prvních studiích z přelomu 60. a 70. let lingvostylistický přístup k analyzovanému materiálu a tento výchozí postoj se u něho setrvale připomínal v odstíněném chápání slovesné a tvárné stránky uměleckého díla. Výraznou změnu do Macurovy tvůrčí činnosti vneslo zaujetí sémioticko-kulturologickými koncepty Jurije Lotmana. V první polovině 80. let vyšlo koncepčně pojaté dílo Znamení zrodu, věnované kultuře národního obrození a její ideologii, v němž Macura nově pojal obrozenskou kulturu jako mnohotvárný a zvrstvený, leč jednotně směřující znakový systém. Na základě rozboru literatury, ale i celé řady dalších složek tohoto systému, dospěl k určení obrozenského procesu jako kulturního typu poznamenaného umělostí, mystifikacemi a hrou.
Stejnými metodologickými východisky a zacílením ke znakovému kódu kultury, leč zcela odlišnou žánrovou polohou se vyznačují dva na počátku 90. let publikované soubory drobných prací na pomezí sémiotických studií, esejů a fejetonů (Šťastný věk, Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony). Macura v nich přinesl aktuálně vyznívající interpretace znakově příznačných motivů, témat, zmytizovaných představ, vizí, společenských faktů a projevů socialistické kultury let 1948–1989 i nově se rodící polistopadové éry.
Jinou výraznou podobou Macurova zájmu o literární a společenskou problematiku je také jeho dlouhodobě pěstovaná, a zejména v 70. a 80. letech bohatěji rozvíjená kritická činnost.
Macurův odborný profil významně dokresluje jeho redakční i autorský podíl na velkých lexikografických a příručkových projektech (dvoudílný Slovník děl světové literatury, Průvodce po světové literární teorii) a od poloviny 70. let bohatě rozvíjená aktivita překladatelská, kterou české veřejnosti zpřístupnil málo známou soudobou estonskou literaturu; překládal z ní poezii, prózu i drama.
Z Macurových znalostí literárních, kulturních a sociálních dějin i soudobého literárního dění a jeho zákulisí, z rozhledu po teorii žánrů a stavby uměleckého díla, vposledku však i z původního pozorování životní problematiky individuální a společenské vyrůstá Macurova vlastní tvorba beletristická. Od sbírky kunderovsky laděných povídkových etud s obměňovanou tematikou milostných či pseudomilostných vztahů (Něžnými drápky) přes modelově portrétní román z normalizačních 70. let (Občan Monte Christo) po cyklus historických próz z 19. století Ten, který bude (Informátor, Komandant, Guvernantka, Medikus) se v Macurových prózách stále výrazněji projevuje hravá intelektuální manipulace se slovy, literárně ustálenými motivy, žánrovými útvary, přechody mezi fikcí a realitou a problematika hry jako životního způsobu. Hra, často hraničící s intrikánstvím či mstivostí, se zde ukazuje jako past, v níž se rozkládá mravní identita člověka.

Zdroj životopisu: autor hesla: Bohumil Svozil (slovnikceskeliteratury.cz)

Populární autoři: