Václav Navrátil

česká, 1904 - 1961 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Studoval filozofii na FF UK, absolvoval r. 1928.
Od konce 30. let působil v nakladatelství Orbis, po r. 1945 jako pracovník Ministerstva kultury a informací a tajemník české komise UNESCO.

Na počátku 30. let začal psát eticky, esteticky a uměnovědně laděné eseje do časopisu Kvart, později i do dalších periodik. Svou nejvýznamnější práci O smutku, lásce a jiných věcech vydal v r. 1940. Připravoval ještě spis o metafyzických problémech básnictví, avšak únor 1948 mu vzal možnost publikovat.

Nejraději volil esejistickou formu vyjádření (a na první pohled nesoustavný, místy aforistický styl), která mu dovolovala věnovat se široké škále lidských aktivit a bezprostředně reagovat na současné společenské dění. Z moderních filozofů N. upoutali H. Bergson (koncepcí durée), H. Rickert (heterotezí) a zejména K. Jaspers (pojetím mýtu). Podobně jako řada cizích autorů v té době přišel s pokusem o moderní mýtus, o založení nové mytologie. Zabýval se tím celá 30. léta, od stati Rozbití osobnosti a poezie (básnickému textu přisuzoval filozofický význam; poezii chápal jako mytologii, metafyziku) až po knihu O smutku, lásce a jiných věcech.

N. zájem o mýtus (jeho vznik, působení a zánik) měl i kořeny politické a sociální. Společenské poměry (hospodářská krize) ohrožovaly ideály, s nimiž republika vstoupila do života; narůstání fašistického nebezpečí vyvolávalo pocity deprese. N. si přál, aby si čs. společnost udržela vědomí vyšších cílů. Měl za to, že nový mýtus vyrostlý ze současného života by mohl představovat společný základ vší duchovní práce. V tomto mýtu měly mít své místo cit i rozum: Melancholické pojetí jsoucna, s jeho poetickými předpoklady, má základ v nejvšednějším životě, v přemýšlení o stálosti v běhu a ruchu života. Mýtus se rodí z každodenních duševních příběhů, z běžných událostí. (N. nerozlišuje mýtus a mytologii, jedinečný zážitek a jeho obecnou strukturu.) Obecnou podmínkou tvoření mýtu a současně základním rysem mýtu je proměna subjektivního zážitku v objektivní, založená na tom, že v největších hloubkách jsou všichni lidé stejní; mýty individuální tak přerůstají v mýty kolektivní. Při tvorbě mýtu se propojuje myšlení a snění, jejich spolupůsobením vznikají rozsáhlé tvůrčí programy.

Některé N. eseje (Pozdě, Musíme jít aj.) vyjadřují téměř kolektivizovaný pocit, že mnohé je dáno osudovostí. Mýtus N. definoval také jako příběh, který má logickou platnost zákona: Mýtus je děj, který platí, a zákon, který se děje. V mýtu je ztotožňován vznik a zánik, hledání a tvoření, objekt a subjekt, klid a pohyb, čas a prostor, minulé a budoucí, konec a začátek, osud a logos. Mýtem se stává jen událost osudově spjatá s lidským životem. Představuje pak možnost odpoutat se od pouhých fyziologických potřeb; určuje cíle a potřeby lidského poznávání a jednání. Přijmeme-li určitý mýtus, vyvodíme z něj ideál, který ovlivní naše etické cítění a myšlení. Problematika mýtu, zvláště její morální stránka, je ovšem složitější, protože žádný mýtus neexistuje v neměnné podobě. Mýty se tvoří stále. Jakýkoli „velký“ ideál se časem hroutí, umírá tím, že se mu přestává rozumět, že je opouštěn.

N. eseje o nové mytologii jsou prostoupeny etickými úvahami: Každá etika je v podstatě individualistická, obrací se na jednotlivce, o něhož nakonec také jde, a to i v těch případech, kdy se mluví o etice sociální. Sociální determinismus, vžitý v mentalitě širších vrstev lidí, vede k pocitu sociální beznadějnosti, jak to dokládá i fráze „nedá se nic dělat“. Jde o to, jak odradit jedince jdoucího za svým cílem od egoismu – ani opravdový humanista se nerad zříká svého osobního prospěchu. Proto je také v dějinách málo jedinců, kteří se obětovali pro jiné. Láska k celku je abstraktní; jednotlivec může chápat příkazy společnosti jako svou osobní povinnost, ale současně tento tlak cítí jako něco odosobněného. Kolektivita někdy strhuje, někdy však dochází k vypětí sil a únavě. Nadšení snadno vyprchá, odpovědnost jednotlivce se odsouvá kamsi do pozadí. Člověk jedná morálně, když mu jde ještě o něco jiného než o sebe sama, o svůj život. Boj za sebe musí mít ještě jiné opodstatnění než pouhé sobectví. Hnací silou, motivací každého jednání má být právě víra v osobní ideál, v mýtus. N. zdůrazňuje dosah činorodosti člověka, jeho tvůrčího uplatnění (bez nich není společnost schopna regenerace ani pružného vývoje), zároveň však i pocitu odpovědnosti za celkový sociální vývoj. Člověk se v dějinách už mnohokrát setkal s tím, že má vše ve své moci, ale objevují se známky toho, že právě jeho vlastní zbraně se vymykají z jeho moci. Tato skutečnost pak vyvolává skepsi a strach; měla by však být i výzvou k probuzení, k další aktivizaci člověka.

Nové, moderní mýty bývají nalézány cestou skepse. Objevování nových mýtů nerozšiřuje oblast pochybností, nýbrž možností vědění. Ve skepsi se problematizuje začátek, protože začátek se rovná dogmatismu – přijetí předpokladu. Skepse, k níž je třeba představivosti, rozbíjí svět ustálených představ a je nositelkou nové tvůrčí síly. J. Popelová charakterizovala N. jako metafyzika a existencialistu, jemuž je metafyzika především nesmírným duchovním dobrodružstvím, odvážnou, napínavou a vážnou hrou intelektu, ale současně i zdrojem nejhlubších zážitků.

Bibliografie:
Umění a filosofie, 1935
Myšlení obecné a myšlení dialektické, 1937
O sociálním myšlení, 1939
O smutku, lásce a jiných věcech, 1940

Zdroj životopisu: www.phil.muni.cz

Populární autoři: