Petr Fabian

česká, 1974 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Narodil se v roce 1974 ve Vlašimi. V roce 1997 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze a roku 2001 získal na téže fakultě doktorský titul. V současné době pracuje v Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. Žije ve Vlašimi.

Petr Fabian je – jak sám přiznává v jedné básni ze sbírky Lomová pole – básníkem cest, které opustily chodce. Jeho ohlasová, do minula ponořená poezie je bájeslovím ztraceného českého venkova, domů v samotách a odlehlosti, míst a kaplí v polích, do kterých padají při svém bludném letu černí havrani. Fabian nepíše o oslnivosti letních dnů a nocí, jeho živlem a ročním obdobím je podzim, přechylující se do dlouhodobých chladných zim, prostoupených nanejvýš plamenem z lidských vášní.

Už v prvotině Dům mezi okny, shrnující verše z let 1997–1999, se několikanásobný vítěz Seifertovy básnické soutěže představil jako básník exaktně vycizelovaných veršů, jako chladný konstruktér přesných a přiléhavých metafor s holanovským metafyzickým přesahem. K holanovské a rovněž halasovské temně neobarokní struně, vyznačující se dominancí deziluze, Fabian přidává ještě tón zpozdilé víry současného člověka, žijícího na opačném břehu než na jakém se ocitl křesťanský Bůh. Z cesty a bloudění od nevíry k víře, od pochybování a hříchu k jistotě askeze, se Fabianovi v básních vynořuje postava jakéhosi produchovnělého pozdně středověkého poutníka, fiktivní bytosti, která chce přece jen přehlušit osamělost cest pomocí lidského stínu.

V básni Večerní impromptu z knihy Dům mezi okny čteme jakousi sumu dosavadního mladistvě traktovaného a kázní intelektu tlumeného básníkova osvětí. Mraky se mu srovnávají s hvězdami, hudba trávy je zlá a všechno je nic a i to nic je “námi prohrané”. Podobně jako Holan, který v cyklu Mozartiana zvolal “ale je hudba”, i Fabian v sobě zahrnuje předtuchu jakési podsvětní znělosti, hudby, kterou naše tma, tma z našich srdcí, “bude udávat takt”.

Už v knize Dům mezi okny jsou lyrické záznamy a obrazy střídány obyčejnými prozaickými texty, autorem charakterizovanými jako záznamy snů, v nichž je lyrická imprese prokládána náznakem konkrétního výjevu, děje nebo události podobně jako to v Šlépějích a jiných prozaických textech činil Fabianem obdivovaný Jakub Deml.

Od tohoto rouhajícího se a kacířského kněze poezie, plného nečekaně vyvěrajících vášní, vede dosavadní Fabianova cesta k dalším autorům stejně laděným, především k petrkovskému Bohuslavu Reynkovi a k staroříšskému nakladateli a stoupenci Leona Bloye Josefu Florianovi. Motiv ztracených nebo zavátých cest se u Fabiana prohlubuje v druhé básnické knize Lomová pole, ve které na rozdíl od prvotiny přibývá tápavosti, ale také eklektických ozvuků a napodobování sebe sama. Petr Fabian zde nerozvinul a neobohatil svou poetiku, ale spíš ji upevnil, přivedl k dokonalosti stereotypu. Znovu jsou zde klíčovými slovy tma, soumrak, podzim, ticho, hřbitov, hladina, déšť, sníh, tvář a země. Jen tu a tam se z přediva lakonických básní vyloupne konkrétní název vsi, samoty, malého venkovského města, osiřelého a jako by odříznutého od chaosu a městského jasu. Vše jako by varovalo před unáhlenou zakotveností a utkvělostí. Hybným momentem je v těchto verších pouze metafyzický pohyb, sotva postřehnutelný tropismus, podobný tomu pohybu, který se odehrává uvnitř rostlinných těl a jenž je okem nepostřehnutelný.
Největším a už málo komunikativním náporem metafyzična a zásvětí trpí zatím poslední básníkův lyrický sešit Mezery v soumraku, vydaný jako novoročenka na rok 2004. Básník se přesouvá od fenoménů k podstatám a abstrakcím a ohledává dnešní znělost Rilkových strof. Přesto je na těchto básních sympatické, že je v nich kříšena zavrhovaná a ztracená posvátnost. Ale autor tak činí pomocí známých a obehraných metafor, pomocí výpůjček z literárních dějin. Petr Fabian zůstává básníkem-poutníkem, který svůj svébytný a neopakovatelný hlas teprve hledá.

Zdroj životopisu: www.czlit.cz

Populární autoři:

Simona Ingrová

1967 - 2011