Ludwig Salvator von Österreich-Toskana životopis
Ludwig Graf Neudorf · pseudonym
rakouská, 1847 - 1915
Životopis
Ludvík Salvátor (4. srpna 1847, Florencie–12. října 1915, Brandýs nad Labem) byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, významný cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel. V německy mluvících zemích (Rakousko, Německo) a na Baleárských ostrovech se jedná o mimořádně populárního příslušníka habsburského rodu, jehož příznivci se sdružují do četných spolků.
Ludvík Salvátor byl uznávaným vědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni a rytířem rakouského řádu zlatého rouna.
V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.
Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let je nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, jelikož ve sjednocené Itálii již není pro neitalské dynastie místo. Rodina najde ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadí se v Čechách – v roce 1860 obdržel Ludvíkův otec od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor. Ludvíkův otec Leopold se nakonec usadil na zámku v Ostrově nad Ohří.
Po vypuknutí první světové války musel Ludvík Salvátor uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a vrátit se do vlasti. Se svou družinou, která se skládala z pestré směsice příslušníků různých národů, se usídlil na zámku v Brandýse nad Labem. Následkem vlhkého počasí se zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a 12. října 1915 zemřel. Pohřben je v Kapucínské hrobce ve Vídni.
Přestože po sobě Ludvík Salvátor zanechal řadu nemanželských dětí, neměl legitimního dědice. Brandýský zámek a veškerý další majetek odkázal svému komorníkovi Antoniu Vivesovi. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být vykonána a o svá práva se přihlásili po Vivesově smrti až jeho dědici. Ani ti se však k majetku nedostali a brandýské panství získal v roce 1918 poslední rakouský císař Karel I. Po roce 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.
O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plyně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a na pražské univerzitě.
Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.
Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.
Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.
Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky a Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe, kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.
Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I., další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II. O katastrofě lodi Nixe I. pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.
S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezeném nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.
Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci – mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.
Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.
Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.
V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v pouhých 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však těsné kontakty s řadou žen (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, která ovšem zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že nebylo zcela jisté, zda arcivévoda ctí více krásu žen nebo mužů. Není jisté, zda Ludvík Salvátor byl či nebyl bisexuál, každopádně se rád obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory. Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat a převézt do Kutné Hory.
Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen v českém Národním archivu, který sídlí v Praze na Chodovci.
Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.
(zdroj životopisu: Wikipedie)
Ocenění
Ludwig Salvator von Österreich-Toskana - knihy
| 1910 |
 Ithaka |
| 1885 |  Karavanská cesta z Egypta do Syrie |
Žánry autora
Literatura světová Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Štítky z knih
Österreich-Toskana je 0x v oblíbených.
Osobní web autora