Leonid Andrejev

James Lynch pseudonym

ruská, 1871 - 1919

Nahrávám...

Životopis

Leonid Nikolajevič Andrejev (Леонид Николаевич Андреев) ( *21. srpen 1871, Orel, Rusko, † 12. září 1919, Kuokkala, Finsko). Významný spisovatel a dramatik konce 19. a počátku 20. století, je pokládán za zakladatele expresionismu. Jeden z nejsložitějších a vnitřně nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury předrevolučního období.

Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. Po absolvování gymnázia v Orlu studoval práva nejprve na petrohradské, později na moskevské universitě. Studia dokončil r. 1897. Poté se zabýval advokátní praxí, brzy jí však zanechal a věnoval se plně literární činnosti. Jeho první povídka O golodnom studente (O hladovém studentu), od níž si sliboval úspěch, mu byla vrácena redakcí petrohradského listu Nedelja (Neděle). Stejný osud stihl i jinou ranou povídku Obnažennaja duša (Obnažená duše). Roku 1895 bylo otištěno několik jeho črt o studentském životě v listě Orlovskij vestnik (Orlovský věstník) a také povídka On, ona i vodka. Tyto prvotiny však zůstaly vcelku nepovšimnuty. Od roku 1897 působil jako zpravodaj v listě Moskovskij vestnik (Moskevský věstník) a později jako fejetonista v moskevském listě Kur´jer, v němž uveřejňoval v letech 1898–1903 fejetony, publicistické stati a divadelní referáty pod názvem Meloči žizni (Drobný život) podepisoval je pseudonymem Džems Linč. V témž listě otiskoval i svá beletristická díla. Prvním z nich byla povídka Bargamot i Gara´ska (1898), jíž si povšiml Maxim Gorkij, který později získal Andrejeva ke spolupráci s nakladatelstvím Znanije.

V raných dílech Andrejev navázal na humanistické tradice ruské literatury 19.století. Jeho rané fejetony a povídky, v nichž líčil těžký život městské chudiny a drobných řemeslníků, se vyznačovaly ostře kritickým vztahem k buržoazní společnosti. Již zde se projevovala Andrejevova skepse i sklon k psychologizaci, soustředění na vnitřní svět jednotlivce, na pocit ztracenosti lidského individua v nepřátelském prostředí. Zazněl tu už protest proti odlidštění života v soudobé civilizaci, většinou však jeho hrdinové byli pasivními obětmi okolností, jímž se nedokázali vzepřít. V mnoha povídkách lze již vysledovat prvky, jež později převládly ve zralé Andrejevově tvorbě – nevíru v rozum v povídkách Mysl(1902) a Prizraki (1904), přeceňování síly slepých pudů a živočišných instinktů v novelách Bezdna (1902) a V tumane (1902), snahu o filozofické zobecnění a alegorizaci příběhu v povídce Stena (Stěna – 1901) apod. Svérázným vyjádřením Andrejevova atheismu i jeho absolutní skepse bylo „bohoborectví“ v novele Žizň Vasilija Fivejskogo (Život Vasilije Fivejskogova, 1903), v dramatu Savva aj. V některých dílech zobrazil své sympatie k revolučnímu hnutí, např. v povídkách V tëmnuju dal´ (V temnou dál, 1900), Inostranec (Cizine, 1902), Marsel´jeza (Marsejeza, 1903), Iz rasskaza, kotoryj nikogda ne bude okončen (Povídka, která nebude nikdy dokončena, 1908), Ivan Ivanovič (1908). V novele Krasnyj smech (Červený smích, 1904) odhalil nelidskou tvář války. Represálie vůči revolucionářům po porážce revoluce odsoudil z humanistických pozic v dramatu K zvezdam (Ke hvězdám, 1906) i v řadě novel, z nichž nejproslulejší jsou Rasskaz o sedmi pověšenych (1908) a Gubernator (1906). V pozdějších letech, kdy se ideově rozešel s Maximem Gorkým i jeho programem realistické, politicky angažované a výrazně demokraticky orientované literatury, převládl v jeho tvorbě sklon k subjektivismu a k filozofickým abstrakcím.

Po roce 1908 se převažujícím principem jeho tvorby stala groteskní deformace skutečností, čímž se do značné míry přiblížil soudobým modernistickým literárním směrům. V jistém smyslu lze mluvit o Andrejevově expresionismu, ačkoliv se tento směr zformoval značně později. Tato nová Andrejevova orientace se nejmarkantněji projevila v cyklu jeho tzv. filozofických her, jež lze jen těžko zařadit k některému uměleckému směru. Současníci je považovali za hry převážně symbolistní, ovšem v mnohých z nich nalezneme vedle rysů expresionistických i silné realistické znaky. Cyklus tvoří dramata Žizn´ Čeloveka (Život člověka, 1906), Car´-golod (Car Hlad, 1907), Čërnyje maski (Černé mask, 1908), Anatema (1909) a Okean (Oceán, 1910). V těchto dramatech autor řešil především problém lidské existence – otázku života a smrti, dobra a zla, rozumu a citu a v neposlední řadě problém svobody osobnosti a lidské nesmrtelnosti. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky, jako věčný, nesmyslný pohyb v kruhu. Současně s vysoce abstraktními mystickými dramaty psal i nadále hry kriticko-realistického zaměření. V divadelních hrách Dni našej žizni (Dny našeho žití, 1908) a Gaudeamus (1909) zobrazil banální život změšťáčtělých studentů, v třídílném cyklu Anfisa (1909), Katerina Ivanovna (1912) a Profesor Storicyn (1912) pak morální rozklad měšťácké rodiny. Nejzralejším Andrejevovým realisticko-psychologickým dramatem je Tot, kto polučajet poščëčiny (Ten, kdo dostává políčky, 1915). Realistické tendence jsou zde spojeny s romanticko-melodramatickými motivy, jež dodávají dramatu podmanivou emocionálnost. Hra je protestem proti malosti a nelidskosti měšťáckého světa, skutečně lidské city autor nachází jen mezi vyvrženci nebo mezi cirkusáckou bohémou. Po roce 1910 žil Andrejev trvale ve Finsku, kde ho také zastihla světová válka. V té době hodně psal, přestože jeho zdraví se rychle zhoršovalo. Jaro a podzim 1917 prožil v Petrohradě, po Říjnové revoluci, již nepochopil a nepřijal, se opět vrátil do Finska. Jeho posledním dílem byla kniha Dnevnik satany (Satanův deník, 1919), napsaná krátce před smrtí, v níž zachytil válečné šílenství a předvídal brzký zánik lidské civilizace.

Zdroj životopisu: wikipedie.cz; https://366days.ru/article/2531

Populární autoři:

Carl Sagan

1934 - 1996