Ladislav Major životopis

česká, 1935

Životopis

* 27. 5. 1935 Budapešt. Maturoval v r. 1953 na gymnáziu v Teplicích. Od r. 1954 studoval filozofii a historii na FF UK, absolvoval v r. 1959; titul PhDr. mohl získat až v r. 1966, tj. po obnovení doktorských řízení. V r. 1961 se stal pracovníkem oddělení dějin filozofie FÚ ČSAV, kde se záhy sblížil s Janem Patočkou. Od r. 1966 je členem katedry filozofie (nyní Ústavu pro filozofii a religionistiku) FF UK. V r. 1988 obhájil kandidátskou dizertaci Od úpadku hegelianismu k novohegelianismu. Docenturu v oboru dějin filozofie získal v r. 1991 (habilitační práce: Dějiny poklasické filosofie v 19. a na počátku 20. století). Na počátku 90. let se stal dočasně vedoucím oddělení dějin filozofie katedry filozofie FF UK. Je členem Jednoty filozofické; byl členem Kruhu nezávislé inteligence (do jeho rozpadu). Účastnil se řady konferencí a sympozií, absolvoval zahraniční pobyty, měl veřejné přednášky, rozhlasová vystoupení, kurzy dějin filozofie pro posluchače nefilozofických oborů FF UK a posluchače ČVUT.
Již za studií se zaměřil především na historii filozofie. Pod vlivem M. Sobotky se zabýval německou klasickou filozofií, zejména Hegelem. Tomu odpovídalo na tehdejší dobu neobvyklé téma diplomové práce Hegel a náboženství. Analyzoval v ní Hegelovy rané manuskripty, Fenomenologii ducha a Přednášky o filozofii náboženství. Na počátku 60. let pod vlivem J. Patočky a I. Dubského začal intenzivně studovat moderní filozofii – novokantovství, novohegelovství a hlavně Husserlovu a Heideggerovu fenomenologii. Hodně pozornosti věnoval např. srovnání Hegelovy a Heideggerovy filozofie. V druhé polovině uvedeného desetiletí se jeho studijní zájem rozšiřuje na další oblasti. Patrně jako první po r. 1948 přednášel na FF UK propracovaný a ucelený kurz dějin poklasické (pohegelovské) a moderní filozofie. K této problematice vydal fundovaná a podrobná skripta Dějiny filosofie III. V druhé polovině 60. let se jeho styky s J. Patočkou značně prohloubily. Hlubší zájem o jeho myšlenkové dílo se projevil mj. statí Sebeuvědomění a čas. K Patočkově interpretaci Hegelovy estetiky, jež vyšla v jubilejním čísle FČ 1967 (č. 6). Tento M. vztah k Patočkovu dílu trvá dodnes, jak to dokládají jeho další stati. V 70. letech M. přednášel na FF UK v rámci oborového studia hlavně dějiny moderní filozofie, vedl seminář o Descartovi a účastnil se známého hegelovského semináře, hojně navštěvovaného i pracovníky z jiných filozofických pracovišť. Výklad Descartovy filozofie vyústil v monografii Světonázorový význam Descartovy přírodní filosofie (1977), napsané společně s M. Sobotkou. Trvalý zájem o Hegela vedl k vydání úspěšné knihy G. W. F. Hegel (1979), napsané rovněž ve spolupráci s M. Sobotkou. Obě knihy vyšly v době, kdy se normalizační pražští ideologové všemožně snažili potlačit dějiny filozofie. V tomto období se M. intenzivněji zabýval také Kantem a zejména Schellingem. Také v 80. letech sleduje několik problémových okruhů. Pro výuku i publikační činnost znovu objevuje Nietzschovo dědictví, které pokládá za trvale aktuální. Zájem o Nietzschovy myšlenky dodnes patří mezi konstanty M. práce. Jeho přístup je přitom kritický, snaží se odlišit trvale platné, přínosné od mylného, nepřijatelného. Vedle velkých postav světové filozofie se M. nyní začíná zabývat též významnými postavami starší české filozofie, zejména A. Smetanou a mladým F. Palackým. Na rozdíl od tradovaného výkladu neodvozuje Palackého Krásovědu od Herdera, rozpoznává v ní spíše vlivy kantovsko-fichtovské. Koncem 80. let a počátkem 90. let uveřejňuje ve Scéně řadu populárně napsaných, avšak zároveň fundovaných článků o umění v dějinách evropského filozofického myšlení. Od r. 1993 přednáší na FF UK hlavně filozofii existence a dva systematicky zaměřené kurzy o filozofii techniky a o filozofických problémech Evropy. (zdroj životopisu: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/major.html)

Ocenění