Květoslav Hísek

česká, 1931 - 2016 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Český malíř a grafik, širokému publiku hlavně známý jako ilustrátor knih o přírodě.

Květoslav Hísek se narodil 26. března 1931 jako poslední z osmi dětí tesařského mistra Františka Híska. Jeho rodiště Boršov nad Vltavou ležící v českobudějovické kotlině lemované modravou siluetou Kleti, poskytovalo malému chlapci mnoho zážitků od prvních kroků po dvoře a po vsi až k okolním lukám a k říčním břehům, které byly pravým klukovským rájem. Vrbové proutí a olše nabízely skrývačky, dalo se tu věnovat se nejrůznějším hrám, v zimě bruslit a v létě plavat, lovit ryby nebo se prostě jen dívat kolem sebe, bezděčně ukládat do paměti přírodní dění v proměnách roku. Bez dětské účasti se také neobešla žádná koleda, maškary ani jiná lidová slavnost, oživující poklid venkovského života. Doma zase nejraději pozoroval tatínka a bratra Františka, když po práci vyřezávali loutky. I nejmladší syn podědil výtvarné nadání, které jej přivedlo do dílny, v níž se učil malířem porcelánu. Avšak vyprávění šťastnějších kamarádů, studujících na uměleckých školách, jej vábilo k náročnější umělecké dráze. A jak odpovídalo jeho houževnaté povaze, nezůstalo jen u snu. Když se Květoslav Hísek dozvěděl, jak i František Tichý považuje za základ umění dokonalou kresbu, začal systematicky kreslit. Dodnes se zachovala řada jeho studií, většinou detailů z velkého světa přírody. Bylo na nich polní a luční kvítí, často celé rostliny, i s kořenem, cvrček zachycený jemnou tužkovou kresbou a akvarelem ze všech stran, ryby, které si ulovil a musel s prací spěchat, než mu na vzduchu změní barvy. Všechny studie až překvapivě prozrazovaly budoucí profil umělce, určovaný jeho úctou k realitě, a přitom vztahem k zobrazovanému, i jeho přirozeným výtvarným cítěním. V roce 1951 složil Květoslav Hísek přijímací zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Měl štěstí, že byl přijat do ateliéru Karla Svolinského, umělce blízkého ladění a nadto výborného pedagoga. Ten obrátil jeho zájem ke knize, k ilustraci. Vedle kresby se v ateliéru pěstovaly také grafické techniky, hlavně dřevoryt, jímž se pak Hísek už jako absolvent, představil mezi hosty na dvou výstavách Hollara. V době jeho studií se Karel Svolinský právě zabýval velkým čtyřsvazkovým dílem Českého roku, v němž shrnul a uložil výsledky svého mnohaletého zájmu o folklór i o lidový výtvarný projev, kina právě uváděla Trnkův Špalíček z hodnocení bohatého odkazu výtvarné, slovesné i hudební tvorby lidové tehdy vůbec patřilo k nejaktuálnějším problémům snad všech uměleckých oborů, a to nejen u nás, ale v řadě evropských, zejména socialistických zemí. Každá z generací, zúčastněných na řešení této problematiky, sem přinášela svůj vklad. Pro mladé to byla doba zakládání a rozkvětu národopisných souborů. Také na UMPRUM vznikl pěvecký kroužek, který záhy přispěl k založení Vycpálkova souboru písní a tanců, v němž působili hlavně žáci Antonína Strnadla, asistent Karla Svolinského, předčasně zemřelý Arnošt Karásek, se vydal do etnograficky zajímavých oblastí Slovenska a přinesl si odtamtud bohatou žeň; jejíž výsledky představil na samostatné výstavě. Nebylo proto divu, že také první Hískovy práce se ubíraly tímto směrem. Vybral si lidové balady, které se v závěrečné práci rozrostly na Devět lidových balad, jimiž úspěšně zakončil studium na VŠUP. Jako samostatný cyklus vznikly ještě ilustrace jiné lidové balady Václavička. Získaných zkušeností umělec využil rovněž ve dvojím dřevoryteckém doprovodu Erbenovy Kytice. Sugestivnost všech těchto dřevoryteckých ilustrací, znějících silnou baladickou notou, přesvědčuje o tom, že nevznikly jen pod vlivem dobových tendencí a atmosféry, která vládla na škole. Ty jen přispěly k tomu, aby se naplno rozezněly dávné prožitky, aby ožily vzpomínky na vyprávění starých příběhů, aby promlouvala sama paměť krajiny. Ostatně ke krajině domova se Hísek přihlašoval také kresbami, vznikajícími při pravidelných návratech do Boršova a do jeho okolí, na Sumavu a na Lipno, ale také pokusem o syntézu v dřevoryteckém cyklu Jihočeského roku, pojatého s výrazným záměrem monumentalizačním. Vznikaly rovněž obrazy, kde umělec pracoval s krajinnými prvky a s postavami jako se symboly, z nichž skládal podobu míst, k nimž měl hluboký vztah. Ale brzy Hískova umělecká cesta začala směřovat jinam. V nových nakladatelstvích, zakládaných po roce 1948, si mladí redaktoři vyhledávali spolupracovníky někdy přímo mezi studenty, svými nedávnými kolegy z VŠUP nebo z Akademie. Také Květoslavu Hískovi nabídli, aby ilustroval spolu se svou budoucí ženou Jitkou Buňatovou sbírku veršů pro děti, kterou napsala Soňa Nová. Jmenovala se Petrklíče. Na půvabných kresbičkách květin bylo znát, že je maloval s chutí. Zároveň jejich až portrétní věrnost spolu s precisností barevné kresby přiměly nakladatelství k tomu, aby umělce získalo k práci pro nedávno předtím založenou edici uměleckonaučné literatury Oko, v níž byly vztah k realitě a umění přesné kresby zvláště potřebné. Na jednotlivých svazcích Oka Hísek prohluboval a rozšiřoval své znalosti z různých přírodovědných oborů a zdokonaloval se v kresbě, pro niž se ustálil termín vědecká ilustrace. Práce pro Oko byla těžištěm jeho tvorby šedesátých let a už natrvalo obrátila jeho zájem k této disciplíně. V roce 1968 vyšel ve slovenském nakladatelství Osvěta Malý atlas Liečivých rastlin od L. Thurzové. Obsahoval kresby Karla Svolinského vybrané z jeho předcházejících třísvazkových Rostlin a Horských rostlin. Protože některé léčivky v uvedených knihách chyběly a umělec se už nechtěl k této práci vracet, navrhl jako spoluautora Květoslava Híska. Zřejmě doporučení náročného profesora přispělo i k tomu, že Hískovi pak byly také v Albatrosu (dřívější SNDK zadány k ilustrování dva svazky Našich květin, představující na 700 kreseb. Přes toto množství to byl pro Květoslava Híska zajímavý úkol, na němž mohl osvědčit' nejen své znalosti, přesnost a pečlivost, ale také přednosti vědecké kresby, o jejíž užitečnosti se v té době u nás dost pochybovalo. Dokázal, že oproti fotografii mohla typizovat, zaznamenávat současně detail i celek, květ i plod. I rostlina s obnaženým kořenem nebo rozříznutou hlízou neztrácela v kresbě svou původní svěžest. Zachování botanické přesnosti nijak nebránilo vyjádření umělcova vztahu k tomuto křehkému a pomíjivému světu květin, ani nepotlačovalo jeho výtvarné cítění. Zdůrazňoval jejich krásu důmyslným kompozičním řešením, při němž se mohly plně uplatnit také jejich dekorativní kvality. Kreslil je přímo barvou, citlivě, se zaujetím, se smyslem pro stavbu rostlinného organismu, pro křehkost a barevnost květu. Právem za ně získal cenu nakladatelství a čestné uznání v soutěži Nejkrásnější knihy roku. Dlouhá výrobní lhůta však způsobila, že prvenství v reprodukování rostlin patřilo nikoliv Albatrosu, ale Artii. Tam se výběr z květin objevil o rok dříve spolu s dalšími Hískovými kresbami zvířat, ptáků, ryb a hmyzu v Průvodci přírodou, obsahujícím 1193 kreseb. Text Jiřího Felixe a Jana Tomana byl původně vydán v němčině, záhy se dočkal překladu do dalších devíti jazyků (česky vyšel pod názvem Přírodou krok za krokem), v nichž dosáhl dalších reedic a zatím celkového nákladu jednoho miliónu výtisků. V zahraničí ocenili to, co se u nás zdálo tehdy anachronismem: precisní studie podle skutečnosti, které už zmizely z programů výuky většiny akademií, a také působení staleté tradice české vědecké kresby, v níž se spojovala věcnost vědců, jimž se vlastní kresba stala účinnou pomocnicí, se zájmem mnoha vynikajících umělců, kterým poznávání přírodní skutečnosti pomáhalo objevovat souvztažnosti mezi světem přírody a světem lidí, mezi mikrokosmem a makrokosmem. Mimořádný úspěch Průvodce přírodou vedl Artii k tomu, aby Květoslavu Hískovi nabídla trvalou spolupráci, žádali jej o ni také autoři textu, kteří tu připravovali k vydání své další knížky. Následujícím úkolem se staly hned čtyři svazky, věnované ptákům, opět s textem Jiřího Felixe. Ptáky bylo třeba vystihnout nejen portrétně, ale také v jejich přirozeném prostředí. Aby nepotlačil jejich osobitý vzhled, vyřešil Hísek tuto úlohu barevným živým portrétem s typickými znaky a s typickým postojem jednotlivých druhů, černobílou kresbou naznačil charakteristiku místa, v němž jsou domovem i stavbu jejich hnízd. A to vše ještě doplnil barevnou kresbou jejich vajec i náčrtem rozpětí křídel v letu. Co jen mohl, kreslil podle přírody, nejednou skončil přímo ve voliéře zoologické zahrady. U ptáků, kteří zde nežijí ani v zajetí, studoval vycpané exempláře současně s několika barevnými fotografiemi. Ze čtyř svazků pak byla složena Velká kniha o ptácích, oceněná mezi našimi Nejkrásnějšími knihami roku i na mezi národním knižním veletrhu v Bologni. Oblast Hískovy působnosti se stále rozšiřovala. Následující z velkých svazků patřil Evropské fauně a Evropské flóře, po nichž přišla na řadu Fauna Ameriky a Fauna Asie, nakonec Zvířata z celého světa, kde se vedle lva setkali třeba kudlanka nábožná, prase domácí i zlatohlávek, ropucha i pstruh. Velká kniha o rybách od Karla Černého a Jana Pivničky zatím uzavřela tento řetězec živočichů, při jejichž studiu umělec ledacos zažil. Když třeba kreslil žáby, nosil si je domů a přechovával je v akváriu. Netopýry musel ukládat dokonce do ledničky, aby je přivedl do umělého zimního spánku, neboť jen tak byli klidní, nekousali a nepoletovali, dali se bez protestů portrétovat. A to byl vlastně jen začátek. Teprve pak musel přemýšlet, co se svými modely udělat, jak je zobrazit co nejvěrněji. Opustil tradiční způsob, při němž byla zvířata zachycena staticky, ze strany, jako by pózovala. Začal je zaznamenávat v akci, v pohybu, v prostředí, což mu umožnilo právě až pozorování živých zvířat. Jako výtvarník se snažil objevit jejich krásu volbou nejvhodnějšího zorného úhlu, výběrem postoje nebo pohybu. Úkoly, kterými byl Květoslav Hísek Artií zahrnován, byly na naše domácí podmínky výjimečné už množstvím ilustrací a také reprezentativností jednotlivých knižních titulů, jejich celkovým zpracováním. Znovu se však ozvala i domácí nakladatelství, která začala dohánět zpoždění ve vydávání naučné a uměleckonaučné literatury. kde vzhledem k aktuální ekologické problematice zaujímá téma přírody zvlášť důležité místo. Umělci tato práce zabrala téměř všechen čas. Možná však, že právě tato skutečnost přispěla k tomu, že pojal vědeckou ilustraci jako závažný umělecký úkol. Sám o svém pojetí vědecké kresby kdysi napsal: "Požaduje se od ní, aby podala zprávu o určitém objektu přesnou, věcnou, bez prosazování subjektivismu umělce. Je však mnoho názorů a mnoho přístupů, které se od tohoto požadavku odklánějí. Já osobně jsem pro to, aby vědecká ilustrace byla také poetická a to nelze bez určitého vnitřního nazírání umělce. Myslím tím především faunu a flóru. Její obrázky by měly být nejen technicky dokonalé, ale také, jak se to požaduje u literární ilustrace, výtvarné a poetické, aby působily nejen na rozum, ale i na cit. Tedy nejen poučné, ale i krásné, aby vychovávaly k lásce k přírodě a tím i k její ochraně, což je v této době nejdůležitější. A o fotografii? Nikdy nemůže nahradit ilustraci. Fotografie ukáže strnulou momentku objektu, vytváří ji neživý přístroj na rozdíl od živého malíře, jehož osobní kontakt s přírodou by se měl na obrázku projevit, mělo by být patrné, že malíř tyto objekty maloval se zaujetím, protože je má rád." Hískovy kresby umělcův názor potvrzují. Je z nich zřejmé, že vznikly jako výsledek mnohaletého zájmu, vlastního pozorování i vztahu k rostlinné a živočišné říši. Právě souzněním poznávací a estetické funkce umělec významně přispěl k renesanci vědecké kresby i k dobrému jménu české knihy ve světě.

Zdroj životopisu: Blanka Pospíšilová

Populární autoři:

Karel Čapek

1890 - 1938