Kimitake Hiraoka

Jukio Mišima pseudonym

japonská, 1925 - 1970 statistiky · web

Nahrávám...

Životopis

Jukio Mišima (japonsky 三島由紀夫, vlastním jménem Kimitake Hiraoka, japonsky 平岡公威, 14. ledna 1925 - 25. listopadu 1970) byl japonský spisovatel, na Západě se proslavil svou rituální sebevraždou seppuku.

Narodil se v Tokiu, jeho otec Azuma Hiraoka byl vládní úředník. V dětství ho vychovávala babička Nacu, která měla uzurpátorské sklony a malému chlapci neustále zdůrazňovala jeho "samurajský" původ. Podle některých životopisců právě jeho babička ovlivnila jeho fascinaci smrtí, která se projevila v jeho dílech; svůj čas musel obvykle trávit v jejím pokoji a zřídka kdy mu dovolila hrát si venku (odůvodňovala to chlapcovo chatrným zdravím), hrát si směl pouze s pečlivě vybranými dívkami ze sousedství, a tak si v raném dětství osvojil ženskou řeč a dívčí chování. Ve dvanácti letech se vrátil do domácnosti svých rodičů, kde se ho snažil přísně vychovávat jeho otec, který mu naplánoval kariéru úspěšného právníka. Z tohoto důvodu zaujímal nepřátelský postoj k Mišimovým literárním pokusům, chlapec proto psal tajně s podporou své matky.

Chlapec v šesti letech vstoupil na základní školu elitního vzdělávacího zařízení Gakušúin ("Šlechtická škola"), ve dvanácti letech postoupil v rámci Gakušúinu na nižší střední školu. Již v prvním ročníku uveřejňuje své první básně a krátce na to i první povídky ve školním časopise Hodžinkai zašši, jeho příspěvky ihned vyvolaly v Gakušúinu značnou pozornost. Mladého autora inspirovali např. Rainer Maria Rilke, Oscar Wilde a japonští klasici. Jeho první významná novela, vysoce metaforický příběh o sepětí mezi zemřelými předky a žijícími lidmi Hanazakari no mori (Rozkvetlý les) byla na doporučení jeho učitele literatury Fumia Šimizua publikována v roce 1942 v prestižním literárním magazínu Bungei-Bunka (Literární kultura) a v roce 1944 se stala titulním příběhem sbírky kratších próz publikovaných v knižní podobě. Na doporučení Šimizua, který se domníval, že vzhledem k chlapcovu mládí by bylo vhodné skrýt jeho totožnost, uveřejnil Rozkvetlý les pod pečlivě zvoleným literárním pseudonymem Jukio Mišima, který od této chvíle používal do konce života. V roce 1946 na doporučení spisovatele Jasunariho Kawabaty vychází v literárním časopise Ningen (Člověk) Mišimova povídka Cigareta (Tabako), kde popsal, jak sportovně založení spolužáci elitní školy pohrdají chlapcem s literárními zájmy, tento příběh v roce 1954 inspiroval i významnou povídku Ši wo kaku šónen (Chlapec, který píše verše).

V roce 1945 byl těsně před koncem války povolán do vojenské služby, armádní lékař ale zaměnil jeho akutní respirační onemocnění doprovázené vysokými teplotami za tuberkulózu a označil jej za neschopného vojenské služby. Po absolvování střední školy vstoupil na přání svého otce na právnickou fakultu Tokijské univerzity, kde promoval v roce 1947. Jeden rok pak pracoval na ministerstvu financí, poté se ale rozhodl, že se nadále bude věnovat výlučně literatuře. Po několika časopisecky publikovaných povídkách vydal v roce 1946 román Zloději (japonsky 盗賊, Tózoku) o sebevraždě dvou mladých aristokratů.

Slávu mu ovšem získal až velmi úspěšný román s autobiografickými prvky Zpověď masky (japonsky 仮面の告白, Kamen no kokuhaku) z roku 1949, v němž líčí dětství a dospívání chlapce, který trpí kvůli své odlišnosti od většinové společnosti. Dále psal velmi populární eseje, novely a povídky a také divadelní hry, včetně her pro tradiční divadla kabuki a nó. Jeho dílo bylo velmi populární i v Evropě a Americe. Často ve svých dílech využíval aktuálních událostí. Byl třikrát považován za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji neobdržel.

Od roku 1955 se věnoval posilování a kendó, nesouhlasil totiž s tím, že intelektuálové kladou tak malý důraz na cvičení svého těla. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai (Společnost štítu), která měla střežit japonské hodnoty.

V roce 1958 si vzal ženu jménem Jóko Sugijama, měl s ní dvě děti, dceru Noriko (narozena 1959) a syna Iičiróa (narozen 1962).

Hrál také v několika filmech režiséra Jasuzó Masamury, poprvé ve filmu Afraid to Die z roku 1960, Black Lizard (1968) a Hitokiri (1969). V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film "Láska k vlasti" (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá seppuku.

V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal rituální sebevraždu seppuku.

Zdroj životopisu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jukio_Mišima

Populární autoři:

Nacuko Higuči

1872 - 1896
Riiči Jokomicu

1898 - 1947