Karel Vůjtek

česká, 1946koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

* 22. 8. 1946, Ostrava

Básník a překladatel

Otec byl elektrotechnik, matka prodavačka. Dětství Vůjtek prožil v Klimkovicích u Ostravy. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Ostravě-Porubě (1963) byl dělníkem ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Studoval nejprve na Vysoké škole báňské v Ostravě (1964–1965) a poté na ostravské Pedagogické fakultě (obor národní škola – český jazyk). Absolvoval v roce 1969 diplomovou prací Nad poezií Jana Skácela. Po roční vojenské službě (1969–1970) se stal redaktorem ostravského nakladatelství PULS, kde redigoval časopis Rychlé šípy; od roku 1971, kdy se též přestěhoval do Ostravy, byl redaktorem a později zástupcem vedoucího zpravodajství a sekretářem Ostravského večerníku, od roku 1972 redaktorem Ostravského kulturního zpravodaje, poté přejmenovaného na Ostravský kulturní měsíčník, a od roku 1983 navazujícího Kulturního měsíčníku v nakladatelství Profil (od roku 1989 zástupcem šéfredaktora). Od roku 1990 učil na ZŠ ve Studénce a od roku 1992 v Horním Benešově. Od roku 1999 žije a pracuje jako učitel v Ostravě.
Časopisecky Vůjtek debutoval roku 1967 v deníku Mladá fronta mikropovídkou Velice dlouhá věta o ní. Své verše, překlady a publicistické články zveřejňoval (kromě časopisů, v nichž působil) v Alternativě Nova, Červeném květu, Hostu do domu, Kmeni, Květech, Kurýru, Literárním měsíčníku, Nové svobodě (Ostrava), Rozkvětu Novojičínska, Rudém právu, Tvorbě a Kmeni, Výběru, Zemědělských novinách, Zwrotu (Český Těšín), poezii pro děti publikoval v Mateřídoušce a Sluníčku. Literárními a publicistickými pořady přispíval do Československého rozhlasu Ostrava a ostravského studia Československé a České televize. – Báseň pro soprán dostala podobu divadelní (Divadlo hudby Ostrava, 1984), televizní (Ostrava, obojí režie Bedřich Jansa, sc. Václav Chytil) i rozhlasovou (1997, upravila Eva Lenartová) a byla rovněž Milanem Báchorkem zhudebněna (1987 s titulem Hukvaldská poema pro soprán, tenor, baryton, dětský sbor, ženský sbor a velký orchestr, CD 1995). Vůjtkovu poezii dále zhudebnili Dobroslav Lidmila, Jan Grossmann, Jiří Urbánek ad. Vůjtek používal šifer: el, ek, tek, -k-, -kav-, -kv-, -kvk-.
V debutu se Vůjtek uvedl jako básník lásky a venkovské krajiny, který jen pomalu přivyká městskému prostředí a inspirací jsou mu domov a vzpomínky na dětství a dospívání v severomoravských Klimkovicích (Řetízkový kolotoč). Sbírka veršů Takové noci, takové dny věnuje pozornost i světu současnému, obyčejné okolní realitě. Drobnou erotickou lyriku soustředil do sbírky Milostín. Pro Vůjtkovu poezii je příznačný krátký, několikaslovný verš, většinou nerýmovaný. Vedle čisté lyriky, často písňového charakteru odkazujícího i k folkloru, se v ní stále častěji objevují verše epické, vyprávějící minipříběhy lidí, s nimiž se autor setkal a kteří jej zaujali. Hlavním podnětem ke vzniku lyrickoepické, ve stylu hudebního díla komponované poemy Báseň pro soprán byla postava lašské lidové umělkyně a vzpomínkové fejetony Leoše Janáčka a črty malíře Jana Václava Sládka. Na tuto polohu své tvorby navázal po mnohaleté odmlce skladbou Skřivánek. I ona má oporu v hudebních postupech, jak naznačuje už její podtitul Sotto voce, a dotýká se klíčového tématu Vůjtkovy poezie, jímž je milostné a partnerské soužití muže a ženy. Pro děti napsal sbírku Náš kopec má kytku za kloboukem. Překládá rovněž soudobou ruskou poezii, více se však věnuje překladům z polštiny; přetlumočil většinu polsky píšících básníků severní Moravy a Slezska.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1