Karel Teige

česká, 1900 - 1951 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Literární a výtvarný teoretik (* 13. 12. 1900, Praha – † 1. 10. 1951, Praha).

Otec Josef Teige (1862–1921) byl archivářem hlavního města Prahy, topografem a právním historikem. Dětství Teige prožil v Neveklově u Benešova, 1911–1919 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze (maturita 1919; mezi spolužáky byli mj. Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister, Alois Wachsman). Už od raných studijních let se intenzivně věnoval literární, překladatelské a výtvarné činnosti (první účast na výstavě 1916). Od 1919 studoval na pražské univerzitě estetiku a dějiny umění: studium ukončil 1923; 1946 podal na výzvu jako doktorskou práci Jarmark umění a studii o Janu Zrzavém, ale doktorát mu kvůli nesložení tzv. malého rigoróza nebyl udělen). Od počátku 20. let se výrazně angažoval na politické levici, vstoupil do nově vzniklé KSČ a setrval na postojích nového vedení strany i během přelomového roku 1929. 1920 byl jedním ze zakladatelů uměleckého svazu Devětsil, orgánu nového revolučního umění, okolo něhož se postupně seskupili Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, Artuš Černík, Jaroslav Seifert, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Toyen, Vladislav Vančura, Jaromír Krejcar, Adolf Hoffmeister, Bedřich Václavek aj. Od 1921 navazoval kontakty s představiteli uměleckého světa Francie (Charles Vildrac, Georges Duhamel, André Breton, Le Corbusier, Luis Aragon, Paul Éluard aj.), s nimiž pak spolupracoval celý život. Byl členem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem (1925–1937), Levé fronty (1926–1936) a Svazu socialistických architektů (1929–1936). Působil jako výtvarný referent a podílel se na řadě výstav jako výtvarník, teoretik i organizátor; sám se věnoval grafice, typografii a knižnímu designu a od poloviny 30. let také kolážím. Navštívil několikrát Francii (poprvé 1922) a SSSR (poprvé 1925), cestoval po Německu, Rakousku, Belgii a Itálii. 1929–1930 působil jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na avantgardním učilišti Bauhaus v Dessau. Od 1934 se podílel na činnosti Surrealistické skupiny (s Vítězslavem Nezvalem, Konstantinem Bieblem, Jindřichem Honzlem, Jindřichem Štyrským, Bohuslav Broukem aj.) a působil jako její teoretický mluvčí. Během moskevských procesů vystoupil proti stalinské justici a vyvolal tím roztržku uvnitř surrealistického hnutí, které na protest opustil Vítězslav Nezval. Po květnu 1945 Teige z některých svých názorů ustoupil, ale opakovaně odmítavým postojem ke schematismu umění podrobenému ideologii se vyčlenil z linie komunistické kulturní politiky. Počínaje 1948 byla řada Teigeho edičních projektů znemožněna a Teige sám byl posléze izolován a vystaven kampani obviňující jej z trockismu a buržoazního kosmopolitismu. V posledním období života byl Teige v kontaktu s novou, nastupující generací surrealistických autorů (Vratislav Effenberger, Karel Hynek, Václav Tikal, Josef Istler, Mikuláš Medek). Zemřel na srdeční infarkt, zvěsti o sebevraždě byly mylné.

Teige začal publikovat v Kmeni, Ruchu, Právu lidu, Lidových novinách a Revoluci; ve 20. letech jeho příspěvky vycházely zejména v časopisech Červen, Host, Musaion, Národní osvobození, Pásmo, Proletkult, ReD (1928 zde Manifesty poetismu), Rozpravy Aventina, Rudé právo, Sršatec, Stavba, Veraikon a Život. Později psal rovněž do Doby, Varu, Tvorby, U Bloku, Volných směrů a přispěl do řady sborníků. Po 1945 byla jeho tribunou zvláště revue Kvart. Teige redigoval časopisy Musaion (1921), Orfeus (1921), Stavba (1923–1931), Disk (1923, s Jaromírem Krejcarem a Jaroslavem Seifertem, 1925 i s Artušem Černíkem), Host (1924), Pásmo (od č. 3 ročníku 1925/1924 člen redakce, od 2. ročníku, 1925–1926, vedoucí redaktor), Red (1927–1931), Země sovětů (1931–1935), Doba (1934–1935), Praha–Moskva (1936–1937), Kvart (1948–1949) a též knižnice Mezinárodní soudobá architektura 1–3 (1929–1931) a Orloj (1947–1949).

Používal pseudonymů T. Garell, Karel Malý, Karel Vlk (ve školním časopise) a šifer -e, T., Tge.
Od počátku 20. let byl Teige programovým teoretikem, vykladačem a iniciátorem českého avantgardního umění, vycházejícího z inspirace vlnou západoevropských modernistických hnutí (futurismus, kubismus, dadaismus, později surrealismus) a opřeného o ideje marxismu a o zidealizovanou představu praxe sovětského státu. Postulovaným cílem na těchto základech zrozeného poetismu, jehož zdroje, podstatu a záměry Teige formuloval v knihách Stavba a báseň a Svět, který se směje, bylo vytváření předobrazu šťastného, harmonického a racionálního světa, v kterém umění spontánně splývá se životem. Syntetický ráz poetismu určoval jeho polyfonní inspiraci, usilující uskutečnit poezii smyslových senzací; jejich prostředky a podněty se stávaly kino, pantomima, experimentální divadlo, cirkus, kabaret, music-hall a lidová zábava vůbec, džez, sport, kouzlo exotiky, krása průmyslu a dynamika moderního města. Protějškem oslavované volné hry imaginace a karnevalové revuálnosti a předmětem Teigeho zásadního odmítnutí byl konzervativní tradicionalismus, buržoazní měšťáctví a všechny formy mystiky a expresionismu. V práci Svět, který voní nastínil Teige z hlediska poetismu dějiny novodobé poezie: počátek moderní lyriky spatřoval v romantickém subjektivismu, emancipujícím tvorbu od formálního diktátu. Poezii chápal jako autonomní nástroj k osvobození ducha; měla by být nezávislá na ideologiích a přežilé morálce a směřovat k budování nového člověka. Otázkami změny poměru mezi uměleckou tvorbou a společenským životem se zabýval ve studii Jarmark umění. Zaútočil v ní na komercializaci a oficióznost buržoazního umění, zároveň však jako umělý výtvor odmítnul tzv. proletářské umění, jehož ilustrativní tezovitost neodpovídala poetistickému konceptu. Intenzivní zájem o nové formy umění (výtvarné a divadelní experimenty, fotografie) přivedl Teiga k propagaci filmu, jenž v jeho pojetí umocňoval působení lyrismu a získával univerzální a komplexní charakter, vhodný k prosazování nového vidění světa. Apologetické a propagační motivy stály v popředí Teigova nadšení pro realitu prvního socialistického státu, vyzdvihující prostor, který nový společenský sytém otevírá pro mohutný rozmach tvůrčích sil (Sovětská kultura). Od počátku 20. let se Teige zaměřil též na soustavné sledování problémů architektury a urbanistiky v širším kulturním a společensko-politickém kontextu (Zahradní města nezaměstnaných, Nejmenší byt, K sociologii architektury, Architektura pravá a levá). Prosazoval utopická řešení založená na likvidaci individuálního vlastnictví, zrušení funkce rodiny a práva na intimitu, proti kterým postavil instrumentální koncepci výstavby, kolektivistickou rekonstrukci a inženýrský koncept řízené společnosti s naprostou unifikací a standardizací. Po nástupu surrealismu se Teige uplatnil jako interpretátor a zastánce surrealistické metody ve výtvarném umění a literatuře: zdůrazňoval zejména její neomezenou tvůrčí svobodu, nezávislost a pokrokovou roli ve společnosti. V práci Surrealismus proti proudu sumarizoval dění okolo Surrealistické skupiny a otevřeně se distancoval od řízeného uměleckého života v SSSR a negativních tendencí stalinismu, v kterém viděl nebezpečí diskreditace a deformace socialistických myšlenek; druhá část díla je polemikou s některými postoji a tvůrčími poklesky Vítězslava Nezvala.

Na zápas o nedogmatické chápání umělecké tvorby se Teige koncentroval i v poválečném období, kdy poukázal na psychosociální kořeny reakčního usměrňování kultury (mj. referát Umění a lid ze sborníku Účtování a výhledy). Celoživotně se Teige věnoval komentování a interpretaci moderního výtvarného umění a jeho předchůdců (zvláště postimpresionismu, kubismu a surrealismu), jakož i jeho konfrontaci s akademismem, eklekticismem a kýčem. Jen torzo zůstalo z proponovaného monumentálního zpracování pramenů uměleckého modernismu v díle Fenomenologie moderního umění. Její první částí byla posmrtně vydaná práce Vývojové proměny v umění, v níž podrobil revizi a kritické analýze relativnost a nestabilnost vývoje dobově profanovaného pojmu realismus a obnažil účelové a zúžené pojetí tzv. socialistického realismu.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=5

Populární autoři:

Simona Ingrová

1967 - 2011