Josif Vissarionovič Džugašvili životopis

Josif Vissarionovič Stalin · pseudonym

ruská, 1878 - 1953

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Životopis

Josif Vissarionovič Džugašvili (gruzínsky: იოსებ ჯუღაშვილი ([Ioseb Besarionis dze Džugašvili]), rusky: zvuk Иосиф Виссарионович Джугашвили; 18. prosince 1878 – 5. března 1953), známý též jako Stalin (Сталин – česky Muž z oceli, tuto přezdívku mu vybral Lenin) nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl sovětským diktátorem v letech 1927–1953.

Jde o jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 3,5 miliónů), někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během druhé světové války, za jejíž vznik i průběh Stalin také nesl velkou spoluodpovědnost. Tento názor však není, zejména jeho stoupenci, obecně přijímán.

Podle matriky a úředních listin z raného období svého života se narodil v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes jsou patrny vidět rozkoly v datu Stalinova narození. Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. Jeho kumpáni v té době byli Simon Ter-Petrosjan zvaný Kamo, a Alexandr Culukidze. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl. Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinovu okolí v letech 1905–1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Jeho bývalý přítel a menševik Josif Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto: „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“ Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem.

13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky… I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Pokud ale tato podvojná spolupráce existovala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen a Ochranka s ním tentokrát neměla slitování. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin. Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost rudých. Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytli velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství.

Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s osmnáctiletou Naděždou Allilujevovou.

Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému. Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzeržinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž. V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů.

Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté, kdy mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou. Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Piłsudski střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.

V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (opět díky vydatné podpoře Lenina). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl se samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresivní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:

Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…
S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Nikolaj Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnic a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

Poté, kdy zlikvidoval oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření impéria a revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze vyvézt revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily.

V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka Naděžda Allilujeva. Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil.

Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř, do gulagů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3–27 milióny lidí).

Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“) atd.

Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byli všichni ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci různých etnik, příslušníci nebolševických stran. V polovině třicátých let se přidala tzv. Velká čistka, známá pod označením Moskevské procesy. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda S. M. Kirova (při posledních volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria. Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména POUM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není). Krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro čtvrt miliónů lidí. Pravděpodobně 1. března byl ale raněn mrtvicí. Přesný čas není znám, protože Stalin byl zavřen ve svém pokoji a jeho strážci se ho dlouho neodvažovali vyrušit.

Když o tom byli informováni ostatní členové politbyra, uložili Stalina na lůžko. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

K výše napsanému zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom. Nezbývá tedy, než brát jeho tvrzení o tom, že „Stalinovi je lépe a není důvod bezprostředně volat lékaře“, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto verzi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…“ (zdroj životopisu: http://cs.wikipedia.org)

Ocenění