Johann Gottfried Herder životopis

německá, 1744 - 1803

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Životopis

Johann Gottfried von Herder (25. srpna 1744, Mohrungen [dnes Morąg], Východní Prusko – 18. prosince 1803, Výmar) byl německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození.

Pocházel z chudých poměrů, od roku 1762 studoval v Královci, kde mezi jeho učiteli byl také Immanuel Kant. Přiklonil se však k vlasteneckému směru J. G. Hamanna, který zdůrazňoval city proti rozumu a věnoval se dílu německého mystika Jakoba Böhmeho. Roku 1764 přišel jako duchovní a učitel do Rigy, roku 1769 cestoval po Francii a 1770 se ve Štrasburku setkal s o málo mladším J. W. Goethem, což mělo pro oba životní význam. Z jejich přátelství vznikla skupina Sturm und Drang. Od roku 1771 se stal vrchním duchovním a dvorním kazatelem v Bückeburgu a roku 1776 se s pomocí Goethovou stal superintendentem ve Výmaru. Později přivítal Francouzskou revoluci, což rozladilo řadu jeho přátel, a nakonec se rozešel i s Goethem.

Byl sice také ovlivněn francouzským osvícenstvím, na rozdíl od univerzalistického racionalismu Kantova však přikládal velký význam národní a jazykové rozmanitosti. Jeho první významná práce, „O povaze a původu lidské řeči“ (1772), zkoumala vznik lidského jazyka vůbec a zde dospěl k závěru, že řeč nejspíše vznikla ne jako nástroj účelové komunikace, ale společného slavení a svátků. Jeho neobyčejně pronikavé náhledy na společenský význam řeči, na její vliv na myšlení a tudíž i na odlišnost lidských kultur dále rozvinul Wilhelm von Humboldt a navázala na ně řada jazykovědců a antropologů až do současnosti.

V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let později vedlo i ke sjednocení politickému a stalo se vzorem pro národní emancipační hnutí ve střední a východní Evropě. Národ je podle něj skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával („Hlasy národů v jejich písních“ 1773). Zabýval se Shakespearem, dávnou poezií germánských národů, ale také poezii Starého zákona, Homérem a Eddou. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost. Na to pak navázal romantismus a nejenom české národní obrození.

Jeho dílo mělo nesmírný vliv na myšlení, kulturu i politiku celého 19. století a jeho úvahy o jazyce a jazycích jsou živé dodnes. Silně ovlivnil filosofii Hegelovu, Schleiermacherovu a Nietzschovu, ale i myslitele anglické a americké (John Stuart Mill, John Dewey), u nás zejména F. Palackého a celé národní obrození.

Čeští obrozenci druhé, ofenzivní, fáze národního obrození (první polovina 19. století) přijali Herderův popis Slovanů a často ho účelově upravovali. Ten jim věnuje poměrně krátké dva odstavce ve svém rozsáhlém díle Myšlenky k filozofii dějin lidstva. Jednotný národ Slovanů popisuje jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, kteří jsou mravní a pohostinní. Věnují se tedy nejvíce zemědělství, ale i drobným řemeslům a kultuře. Označoval je za národ, který nestojí o dobývání a nadvládu nad světem. Kvůli jejich postojům, však často bývali podrobováni, a to nejdříve Franky, poté Sasy, a také Tatary. Slovany dále popisoval jako v boji statečné, ale v porobě lhostejné. A co bylo pro obrozence nejdůležitější, věřil, že Slovany čeká svobodná budoucnost, kdy si budou vládnout sami.

Ačkoli si on sám uvědomoval i nebezpečí národních šovinismů a zdůrazňoval, že národy se „učí navzájem“ a jen ve spolupráci mohou dospět dál, dovolávali se ho všichni vlastenci i nacionalisté až do 20. století. Správně odhadl, že vzestup lidových vrstev a jejich vstup do politiky v demokracii posílí význam veřejné komunikace v lidovém (národním) jazyce, který bude hrát i stále významnější politickou roli. (zdroj životopisu: spisovatele.cz)

Ocenění