Jindřich Svoboda životopis

česká, 1909 - 2001

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Životopis

Když v březnu 1996 anglická královna Alžběta II. při návštěvě Brna převzala jako dar tehdejší primátorky Dagmar Lastovecké soupravu šperků z českých granátů, malý klenot představovala i etuje, v níž byly šperky uloženy. Zhotovil ji brněnský mistr umělecké knižní vazby Jindřich Svoboda. Jako materiál použil vzácnou oázní kozinku. S ušlechtilou kůží a papírem ostatně pracoval celý život nejraději – to v jeho případě znamená skoro třičtvrtě století. Otec Jindřicha Svobody vlastnil knihařskou dílnu. Synovi na vynikající úrovni předal znalost řemesla i profesní solidnost. „Nejdříve si musíš udělat jméno, potom teprve nasadit cenu,“ patřilo k jeho zásadám v době, kdy si za náročnější zdobnou vazbu účtoval kolem stovky. Dílnu živily zakázky pro obecní knihovny a nakladatelské edice. V rodině se pěstovala nejen úcta ke knihařskému řemeslu, ale i ke knize samotné. Svobodu mladšího to vedlo ke snaze po dalším vzdělání a zdokonalování. Navštěvoval knihařský mistrovský ročník Státní grafické školy v Praze, potom až do roku 1929 pracoval v předních pražských knihařských dílnách. Vstřebával domácí zkušenosti i zahraniční technické a výtvarné poznatky a citlivě je přizpůsoboval českému prostředí. Již v roce 1935 získaly jeho knižní vazby první cenu v soutěži pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Jindřich Svoboda se dostal mezi přední tvůrce české umělecké knižní vazby a své postavení si uchoval dokonce života. Jeho práce charakterizuje brilantní řemeslné zpracování, vytříbená umělecká elegance, krásný materiál, trvanlivost a soulad s literárním dílem. Kromě materiálů ovládl i techniky, například zlacení natolik, že si mohl dovolit používat složitou ornamentiku tenkých linek, kladených hustě vedle sebe. Znal dokonale i řezbu v kůži nebo slepotisk, pro který používal i tlačítka podle vlastních návrhů, a další historické výzdobné techniky. Svobodova knižní vazba se brzy stala pojmem. První mimořádnou zakázkou byla práce pro jugoslávského krále Alexandra, následovaly objednávky od prezidentů Masaryka i Beneše. Po pražské praxi se Svoboda vrátil do rodinné dílny, později převzal i její vedení. Rok 1948 přinesl zrušení soukromého knihařství. Svoboda se přestěhoval do Brna, kde již několik let předtím působil jako externí učitel na Škole uměleckých řemesel. Zařídil si dílnu na Petrově, kde spolu s manželskou Helenou pracoval jako samostatný výtvarník. Pokračoval i ve svém působení na Střední uměleckoprůmyslové škole. Vychoval řadu následovníků, před nimiž - a to není právě obvyklé - netajil ani výsledky svých experimentů s materiály a technologiemi. Zúčastnil se řady výstav doma i v zahraničí, sbíral ceny v soutěžích, patří mu lví podíl na skutečnosti, že české knihařské řemeslo překonalo vynucenou stagnaci v 50. letech. Pro fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně zhotovil insignie – místo řetězů bohatě zdobené závěsné límce z marokánské kůže. V roce 1994 uspořádala Moravská galerie v Brně k jeho 85. narozeninám výstavu, která mapovala jeho dílo. Zdálo se, že se uzavírá Svobodova nejplodnější tvůrčí etapa. V následujících letech však pan profesor vytvořil ještě desítky knihvazačských skvostů. Ve svém díle Jindřich Svoboda osobitě spojil starobylé řemeslo s moderností. Tradice knižní vazby vždy ctil a úzkostlivě dodržoval, zároveň přinesl tomuto oboru tolik inovací, jako málokterý jiný knihař. Jeho tvorba je pevně spojena s vývojem české knižní vazby 20. století a nepochybně je svým vlivem přesáhne. Zůstal přitom umělcem navýsost skromným, za kterého hovořila jeho práce. V roce 2000 Zastupitelstvo města Brna udělilo Jindřichu Svobodovi Cenu města Brna. (zdroj životopisu: www.brno.cz)

Ocenění