Jan Saudek

česká, 1935 statistiky · web

Nahrávám...

Životopis

Jan Saudek se narodil 13.5.1935 v Praze jako mladší dvojče Karla, dnešního známého kreslíře. Do svých 15 let navštěvoval školu ve svém rodném městě. Jeho otce Němci odvedli do koncentračního tábora v Terezíně, kde zemřelo jeho dalších 6 bratrů. Právě kvůli svému židovskému původu se do koncentračního tábora dostali na území Polska i Jan s bratrem Karlem. Byl to speciální koncentrační tábor jen pro samá dvojčata (Osvětimi). Na toto období má děsivé vzpomínky, které se odráží v jeho životě a pozdější tvorbě. Vzpomíná, jak lidé neměli co jíst a kvůli nepřestavitelnému hladu byli nuceni jíst trávu a všude kolem byla jen smrt. Tento tábor se proslavil zejména díky doktoru Mengelemu, známému též jako Anděl smrti, neboť dvojčata využíval k nejrůznějším pokusům. Na těchto lidech Mengele testoval, co lidi "vydrží" a mnoho dalších děsivých pokusů.
Po konci války se bratři Saudkovi dostali z koncentračního tábora ven. Ale tím, v žádném případě neskončily hrůzy, které ho provázely. Jednou, když šel po ulici, uviděl scénu, jak nějaký dav chytl mladého vojáka, pověsil za nohy a politého benzínem zapálil. Pak už slyšel jen hrozný křik.
Těsně po válce, kdy už se situace trochu uklidnila se Jan setkává s americkými komiksy a různými, tehdy ještě ne zcela známými časopisy, kde se dozvídá o světových osobnostech, jako jsou Evita Perónová, Margaret Bourke-Whiteové, Eugena Smithe či Giselle Freundové, kterými se inspiruje.

První poválečná léta prožívá ve své podstatě jako každý jiný občan, ovšem začíná si všímat českého poválečného umění. Právě v tomto období je uchvácen dalším umělcem, tentokrát zpěvákem Frankie Laine. Někdy v průběhu roku 1950, jak již bylo zmíněno, dostává svůj první fotoaparát, se kterým okamžitě začal pracovat a možná by s ním pracoval až dodnes, ale kvůli formátu filmů, které se dnes již nevyrábí, ho musel vyměnit za jiný.
O rok později již aranžuje a také koloruje jedny ze svých prvních fotografií. Samozřejmě se nejprve setkává s velmi ostrou kritikou od lidí. Kupříkladu jejich rodinný lékař, kterému tyto fotografie Janova matka ukazovala, je okomentoval bez jakýchkoliv servítek, že je to hnusné, kýčovité a nemoderní. Toto vyjádření Saudkovi utkvělo v jeho mladé hlavě a přestal s focením. Ovšem po několika letech se mu tyto obrázky dostaly do rukou a po takové době je viděl z naprosto jiného pohledu a úplně jinak. Nyní si všímal, jak jsou krásné a jak z nich je cítit dech mládí. O několik málo let později Jan Saudek se setkává s nemalým počtem žen, začíná prožívat své první skutečné lásky a krátkodobé vztahy, mnohé doprovázené zklamáním.

V roce 1955 musel povinně vykonat základní vojenskou službu. Dnes vzpomíná, jak znovu zažil velký pocit bezmocnosti, neboť byl jednou při nočním vojenském cvičení vyslán s nějakou zprávou a uvízl v pasti drátů. Intenzivně se snažil ze zamotaných drátků zoufale vyprostit. A právě tato bezmocnost už jej provází po celý jeho další život. Ke konci padesátých let začínají být s bratrem ovlivněni Itálií, sledují italské filmy a jezdí spolu na italském skútru. V roce 1959 se oženil mladou dívkou Marií, od které dostal první skutečný fotoaparát (Flexaret 6x6), se kterým pracuje dodnes. S Marií měl 2 syny, Samuela a Davida.

V šedesátých letech se mu dostal do rukou katalog z výstavy Family of Man, která ho inspirovala, a předsevzal si, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuje také. V této době také se začínají ve světě hudby objevovat jména zpěváků, jako jsou Roy Orbison, Rolling Stones s jejich písněmi I can't get no satisfaction, což udělalo na Jana obrovský dojem. Je to doba i slavného rock and rollu, který také velmi rád tancoval. Ke konci šedesátých let začíná cestovat, navštívil New York a mnoho dalších významných míst, které také zcela jistě působily na Saudkovu tvorbu. Jeho cestování a zvláštní způsob života se odrazil, v tom že když se vrátí domů z cest, děti ho přestávají poznávat. V této době se zároveň setkává s legendárními jmény Simon a Garfunkel, jejichž melodie Saudka také inspirovaly.

Celá sedmdesátá léta jsou ve znamení samoty a smutku, bojí se o syna Davida, že by mohl zemřít. David se nakonec uzdraví, nicméně ho jeho otec dávno ztratil navždy.
V roce 1972 Jan našel „Zeď“, která se stala symbolem, který se později nachází skoro ve všech z jeho děl. Tenkrát si ještě neuvědomoval, jaký to v jeho další tvorbě bude mít význam. Přibližně o rok později Jan začíná malovat a psát, ale mnoho názorů má za to, že to jsou nesmyslné pokusy a plýtvání časem.
O jeho fotografiích panuje prozatím jen naprosté mlčení, ale až mnohem později možná pochopí, proč tomu tak asi bylo - proto, že umělci zpravidla nebývají nikým pochopeni. V sedmdesátých letech prožívá velice mnoho krátkých známostí, ze kterých má dokonce i několik dětí.
V roce 1976 umírá Saudkův otec.
Konec sedmdesátých let je ve znamení depresí a beznaděje, které ho dokonce přiměly až k tomu, že snědl barbiturát, a tak vlastně mohl uniknout ze světa. Trochu radosti ho v těchto černých a smutných letech nakonec potkalo, neboť se setkává s Giselle Freundovou, která mu dá Rolleiflex, co s ním tenkrát fotila Evitu Peronovou.

Počátkem osmdesátých let dostal svou první velkou odměnu za své nadání ve výši tisíc dolarů, což se rovnalo jeho celoročnímu platu dělníka, jímž v této době ještě stále byl. Po tomto úspěchu nastává konečně obrat k lepší a zároveň končí jeho nekonečné každodenní dření se ve fabrikách. Zapříčinila to skutečnost, že k jeho velké radosti dostává legitimaci Fondu československých výtvarných umělců. A právě od té doby je konečně „na svobodě“.
V těchto letech se poprvé ocitl na nudistické pláži a byl ohromen, jak jsme, my lidé, krásní a „naprosto ubozí“. Z nudistické pláže pochytal velkou inspiraci pro své fotografie.
V 1985 roce mu byl přidělen malý podkrovní byt, kde má snad jen věci nezbytné pro svůj životy, a tím jsou fotokomora, postel a stůl a bydlí zde až dodnes.
Rok poté se pokouší o sebevraždu, naštěstí nikdy nebyl tak důkladný, aby se mu něco takového podařilo. V roce 1987 se mu narodilo další dítě, samozřejmě již s jinou ženou. Také tohoto léta jednou uprostřed noci potkal svou kdysi nejmilejší dceru Karolinu. Nepoznali se navzájem, naposledy ji viděl před mnoha lety jako dítě. O několik let později došlo k tomu, že mu rodina zabavila negativy a začali ho vydírat, byli si velice dobře vědomi, co tyto negativy pro Saudka znamenají. Po pěti měsících dostal své negativy zpět, ale čas bez nich pro něho byl prý ten nejhorší v jeho životě.
Časem se stává kandidátem Svazu výtvarných umělců (1988) a v tomto roce se snaží tvořit trochu jinak a to se symboly lásky, oddanosti, věrnosti apod.
Ve svých dílech zobrazoval všechno, co se týkalo štěstí, rodinného domova, vlastně všeho, co nikdy nedokázal prožívat a udržet, ale dokázal tyto pocity a myšlenky mistrně zobrazit. Počátkem devadesátých let je Saudek velmi populární. V osmdesátých letech se v jeho snímcích vyskytují protikladné pocity – vztahy lásky a nenávisti, upřímnosti a falše, krásy a ošklivosti, mládí a stáří.

Jan Saudek byl vybrán filmovou společností Febio pro projekt GEN (100 Čechů dneška). O několik málo let později vystavuje své fotografie naposledy ve své vlasti. Z výstavy byl výtěžek 7 milionů 200 tisíc korun. Tuto částku dává Jan na dobročinné účely.
Jednou se také účastnil narození dítěte. V tento tajemný okamžik, ve zlomku sekundy si uvědomil a pochopil, že všechno ostatní, co doposud považoval za závažné a důležité, bylo naprosto nepodstatné, a konečně poznal, co je ve skutečnosti láska a mateřství. V roce 2005 nakladatelství Slovart vydává výpravnou knihu Saudkových obrázků, současně jeho přítelkyně Sára připravila a uspořádala k jeho 70. narozeninám jako dárek velkou výstavu. Kniha se okamžitě vyprodala, a Saudek zažívá úspěchy. A přestože původně už v Čechách nechtěl vystavovat, letos se opak stal pravdou a v domě U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí proběhla přehlídka jeho tvorby The Best of Jan Saudek.
V roce 2006 dostává za šíření dobrého jména vlasti v zahraničí od ministra kultury vyznamenání Artis Bohemiae Amicis, které dostává spolu se spisovateli Vladimírem Körnerem a Milanem Kunderou. V nejbližší době se chystá udělat knihu portrétů známých lidí a současně slíbil řediteli Národního divadla, že během několika málo měsíců dokončí sto portrétů členů činohry, baletu a opery (rok 2006).

Zdroj životopisu: Wikipedie

Populární autoři:

Jaroslav Foglar

1907 - 1999