Jan Patočka

česká, 1907 - 1977 statistiky

Nahrávám...

Životopis

Jan Patočka je čelným představitelem fenomenologicky zaměřené filosofie.

V letech 1925–1932 studoval Jan Patočka slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Při studijním pobytu v Paříži v roce 1928 se zde poprvé setkává s Edmundem Husserlem.

Po obhájení disertační práce Pojem evidence je Jan Patočka v roce 1932 promován na doktora filosofie. Následující dva roky studoval jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Zde navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.

V letech 1934–1944 byl Jan Patočka profesorem na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cirole philopsophique de Prague, kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa. V roce 1936 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické.

V roce 1936 se Jan Patočka habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze. Po Husserlově smrti v roce 1938 se Jan Patočka přičinil o záchranu jeho pozůstalosti.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil Jan Patočka na gymnáziu. Vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy.

Od roku 1964 byl Jan Patočka editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK a byl jmenován profesorem. V roce 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let.

Jan Patočka usiloval o nalezení mravního řádu v době, která takový řád popírala. Své filozofické názory o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a z toho vyplývajícího smyslu pro povinnost angažovat se pro společné dobro, mohl Patočka realizovat až ve chvíli, kdy vznikala Charta 77. Přijal nabídku, aby se stal jedním z jejích tří prvních mluvčích. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Napsal úvahu „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník a občan svého národa a svého státu dbal Jan Patočka vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporoval postižené spoluobčany a platil za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny i sebe sama.

Jan Patočka byl po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem zatčen Státní bezpečností a podroben vyčerpávajícím výslechům. Po posledním z nich, trvajícím 11 hodin, byl postižen záchvatem mozkové mrtvice a v nemocnici po několika dnech zemřel. Jeho pohřeb se stal konfrontací s totalitní mocí, která chtěla za každou cenu zabránit důstojnému rozloučení se svou obětí.

Po celý svůj život považoval Jan Patočka za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahovat se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů.

Zdroj životopisu: spisovatele.cz

Populární autoři:

Jaroslav Hašek

1883 - 1923