Jan Nouza

česká, 1944 - 2013 statistiky

Nahrávám...

Životopis

* 2. 1. 1944, Lužnice (u Lomnice nad Lužnicí)
zemřel 23. ledna 2013

Prozaik

Pochází ze zemědělské rodiny. Dětství prožil v rodišti, po ukončení základní osmileté školy nastoupil 1958 jako učeň do hornického učiliště v Meziboří u Litvínova. V lednu 1959 utrpěl při gymnastickém cvičení těžké zranění, po němž následovalo několik operací a intenzivní léčba; úraz zanechal trvalé následky a 1960 byl Nouzovi přiznán invalidní důchod. Od 1959 opět trvale žije v rodišti a věnuje se literatuře. Od 1990 vykonával funkci zástupce starosty Obecního úřadu v Lužnici, 1993 odstoupil ze zdravotních důvodů; poté nezávislý publicista. Od roku 1968 až do své smrti byl lužnickým kronikářem, byl znalcem dějin rodné vesnice, jejího života a jejím milovníkem. Podílel se i na knižním vydání kroniky.

První povídku uveřejnil 1965 v periodiku Svazu invalidů Zpravodaj (nyní Elán), posléze přispíval do Květů, Vlasty, Besedy naší vesnice, Rudého práva – přílohy Haló sobota, Svobodného slova, Naší rodiny, Rybářství, Ahoj na sobotu, Lidové demokracie, Jihočeské pravdy (České Budějovice), Zdravotnických novin, Zemědělského kalendáře, Rovnosti, Tvorby, Literárního měsíčníku a Štítu (Jindřichův Hradec), zejména však publikoval v Zemědělských novinách (od 1971 krátké prózy a skici). Po 1989 otiskoval fejetony, povídky, glosy a recenze mj. také v Samosprávě 91 a 92 a v Listech Českobudějovicka, od r. 1993 pravidelně publikuje rozhovory, články a recenze v časopise Můžeš (dříve Noviny Můžeš; časopis pro integraci osob se zdravotním postižením), přispívá rovněž do časopisů Vozíčkář a Doteky (pro hluchoslepé), Děti a my, Sestra aj. Spolupracoval s krajským studiem Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích; rozhlas vysílal povídku Mít někde strom (1986), českobudějovické studio uvedlo 1990 komorní rozhlasovou hru Základní barva světla, konfrontující životní postoje dvou nemocných žen. Je autorem scénáře k televiznímu dokumentárnímu filmu Začátek (z cyklu Bleděmodrý svět, 2002, r. Alena Hynková) a v letech 2001–2002 s Českou televizí autorsky spolupracoval na scénářích k reportážím do pořadu Klíč. Za román Nezůstat sám byl oceněn Cenou Jiřího Wolkera (1984), za svou publicistiku získal několik ocenění v soutěži Vládního výboru pro zdravotně postižené ČR. V roce 2005 mu byla udělena Cena ministra zdravotnictví za dlouholetou práci pro lidi se zdravotním postižením. – Užívá šifry jen.

Knižní prvotinu sestavil Nouza z povídek uveřejňovaných v denících a týdenících: v cyklu Z návsi je k nim blízko se zaměřil především na psychologická mikrodramata lidí tragicky poznamenaných osudem nebo žijících v disharmonických rodinných poměrech. Jejich příběhy zpracovává s vypravěčskou drobnokresbou a se znalostí psychologie venkovanů, s důrazem na optimistickou víru v morální zásady a nadčasové humanistické principy. Podobné ladění má také povídková knížka Námluvy s jezevčíkem, v níž autorovo programové tíhnutí k podobiznám protagonistů s aktivní filozofií života přerůstá až v moralizování. Otázka životních hodnot a z nich vyplývajících lidských postojů zůstává základní také v povídkách souboru Amor na útěku, tematicky svázaných problematickou milostných, partnerských a erotických vztahů. V próze Nezůstat sám využil Nouza autobiografických zkušeností k šířeji koncipovanému průřezu české společnosti 70. a 80. let. Spojil v něm milostný příběh, dramatické vylíčení traumatických stavů invalidy, který po nešťastném úrazu hledá novou citovou identitu, a pokus o kritické načrtnutí společenské a etické krize. Dokumentární a reportážní charakter má Nouzova kniha povídek Rytíři Naděje. Téma života se zdravotním handicapem spojuje také rozhovory v knize Potkával jsem lidi, v nichž autor zaznamenal osobní zkušenosti jak postižených, tak těch, kdo jim pomáhají.

Zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliteratury.cz

Populární autoři: