Jan J. Novák

česká, 1938 - 2017koupit eknihy

Nahrávám...

Životopis

Básník Jan Novák se narodil 8. října 1938 v Brně. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Zlíně, poté vystřídal řadu manuálních zaměstnání (hostinský, správce na zámku ad). V 60. letech založil ve Zlíně poetické divadlo Veronika. Od roku 1969 žije v Praze.

Básníkem se Jan Novák zrodil v plodném ovzduší šedesátých let. Náleží ke generaci Kabešově, Šrutově, Kuběnově nebo Wernischově, ale stěží bychom mezi jeho vrstevníky hledali takového básníka nonsensu, slovní hříčky, zápletky, mozaiky a labyrintu, lyrika stejně tak hravě upovídaného jako slovně úsporného a sevřeného. Kritici jeho verše charakterizují jako „nesmyslné, ale s významem“. Jsou to jakési hříčky plné relací až rimbaudovsky košatých, miniatury fascinujícího světa, který ovšem v Novákově podání nevyznívá bezvýchodně a pesimisticky, ale spíš jako japonerie nebo chinerie, jako tušová a tušená zkratka. Novák je básníkem proteovským, duchaplným snílkem a akrobatem, jehož poezie vyznívá na prvý pohled až příliš zjemněle a intelektuálně. Není monotematickým autorem. Jediným a vracejícím se leitmotivem je u něho ironie, sarkasmus, myšlenkový koktejl, za nimiž se skrývá utkvělá snaha lakonicky vyjádřit nepostižitelnost našeho světa. Jeho způsob básnění se vzpírá metafyzičnosti, ale nedokáže se od ní zcela oprostit. Bylo by zjednodušením vnímat jeho lyrický habitus jako pouhý morgensternovský ohlas, protože v jeho díle lze postřehnout i tíživé rysy celanovského existencialismu. Již v názvu Novákovy knihy Navštivte Peru! se objevuje výzva podstoupit cestu do exotické a vymyšlené krajiny, která je dána wittgensteinovsky utvářenou jazykovou spletí neboli tím, co nemůže překročit hranice vysloveného, ale co se zároveň vysloveností ztělesňuje jako niterný prostor čiré fantazie, jako hra na to, co není v realitě, ale co se může skrze poezii skutečností stát. V doslovu Zdeněk Frýbort metaforicky postihuje charakter Novákova básnického principu nikoli jako diskurs srdce, ale jako to, co je vlastní barvou, vůní, smyslovostí řečeného. Prazákladem poezie je hrdlo, hlasivky, pěvecký nástroj stejně jako je obraz primárně utvářen matérií barev, aby do jejich spektra a volby tvůrce a divák dodatečně vnesl filozofii, výklad, interpretaci – tedy hodnoty nezávislé na vlastní fyziologii barev. Kniha Gaya Gaya je novákovsky svérázným místopisem, extatickou hlubinnou poutí po moravské zemi s jejími pahorkatými a málo úrodnými vinicemi, v zimě bičovanými vichry od Pálavy, v létě se vyhřívajícími jako do sebe zavinutý had ve sluneční koupeli. Vlastním obsahem básníkovy výpovědi je zde jakési až dionýské vzývání a zaklínání přírodních živlů, tanec nad pravdivostí i přeludností života, ale zároveň adorace podsvětních bůžků a domácích lárů, přinášení oběti slova na oltář bohyně plodnosti a úrody Demétry. Novák vplétá ostře danou, pozemskou krajinu-domovinu do zvláštního nadčasového mýtu, který je u něho naznačen pouze v obrysech, v tajemném a nedešifrovatelném postranním úmyslu a plánu, uskutečňujícím se skrze konkrétnost herců dramatu světa, skrze lidskou sošnost, zaklíněnou do těla plynoucího času. Transpozice smrtelných věcí a dějů do nadčasového mýtu země-matky je charakteristickým rysem čtyřverší sbírky Gaya Gaya. Kniha Týden ženy, měsíce roky muže klame svým zdánlivě surreálným názvem, dualismem ženského a mužského živlu, principem jang a jin, který odkazuje k básníkově trvalé fascinaci filozofiemi a náboženstvími Východu, jež se soustavně otiskují v jeho textech. Rytmus vnáší do této knihy plynoucí čas. Mystifikující údaje o datech jakoby naznačovaly pseudorománové odvíjení, náběh k dějovosti, který záměrně není dotažen do konce a nevede k vyklenutí sevřeného „holanovského“ příběhu. Nemožnost takové sevřenosti, zralosti a dokončenosti je v Novákově básnické výpovědi gnoseologicky založena na poznatku, že „žijeme pravděpodobně“. Jsme „ptáci vyplašení mluvnicí spáru: gramatika letu bez interpunkce, střelka zpěvu vykostěná gravitací čerstvé krve. Každý, kdo je silnější bolesti, ať poskytne rabat.“ Úryvek ze záznamu nazvaného „život věčný. zverbován. úterý. barikády“ vyjadřuje podivuhodnou mozaikovitou spleť Novákových textů, ve kterých se vznešené prolíná s nízkým, sakrální s profánním, chorál s odrhovačkou, mýtus s karikaturou, spletitost s trivialitou. Řečeno aforismem Rané Chara Novák je typickým „tvorem světů“. Jeho ctižádostí je stát se tvorem prostoru. Stejně jako Char i on pokládá za „první básnický počin: utrpět vlastní vpád, poskládat svá vzrušení, své milostné slasti… uchránit se amnestií božského práva…“ Texty v knize Kupé pro Marcela D. se Novák částečně vrací k exotismu prvotiny Navštivte Peru!, ale půdorysnou, duchampovsky exaktní šachovnicí a podložím zde už není výzva k cestě do dálky, kosmická expanze, ale spíš pozemská introspekce, dokonce jakési dalíovské poodkrývání povrchu, pohled na cestičky lidského hmyzu pod sloupnutou kůrou existence. Duch tělesnosti střídá v těchto záznamech a fragmentech tělo ducha. Člověk se tu stává figurkou na šachovnici a loutkou ve štvanici. Místa jsou zde pokrývána místopisem, zkáza věcí se završuje v království řeči.

Zemřel 6. ledna 2017.

Zdroj životopisu: czlit